Do Andorry 5 – ViaRhôna

Foto: Autor

„Někde se musela stát chyba, jedu přesně podle plánu" ale restartuji pro jistotu navigaci.
Nechápu, jak se to mohlo stát. Nad mapou jsem trávil posledních několik týdnů, všechno natrasoval a pečlivě nahrál do navigace i mobilu.
Viník je však rychle odhalen, dopaden, usvědčen a okamžitě potrestán a to pomalým stoupáním v koloně v dvojřadu se ploužících aut a kamionů.
Pondělní ranní špička před Lyonem.

„Nikdo tě nechce zabít" opakuji si poučku, kterou jsem si vymyslel, když jsem nacvičoval průjezd hustým provozem na pražské magistrále.
„Nechce, asi, ne, jen to občas tak nevypadá" mumlám si, když mě už třetí kamion natlačil na obrubník tak, že jsem o něj škrtal šlapkou.
„Nesmím jim ustupovat, jinak mě další vážně nažene na rantl, a spadnu mu rovnou pod kola" sunu se víc do vozovky a nechávám si napravo asi metr prostoru. Žádný chodník tu není, musím to vydržet. Funguje to. Nikdo netroubí, ani na mě nepokřikuje, vždyť vlastně nakonec jedu stejně rychle jako ty plechovky, protože semafor na vrcholu kopce tvoří spolehlivý špunt.

Plán byl jednoduchý.
Vyhnout se západním obloukem centru Lyonu, abych se nedostal do toho, v čem teď právě lítám, ale ten plán tak nějak nevyšel. A hůř. Lyon geograficky trochu připomíná naši Matičku Stověžatou. Údolí u řeky a z obou stran je lemován kopci. Obejet ho, znamená poprat se s nimi. To si uvědomuju, až když jsem na vrcholku a rozhlédnu se kolem.
Rozhoduji se okamžitě a vypínám navigaci.
„Teď už pojedu jen dolů!"
Když pojedu dolů směrem na východ, musím dojet k řece, ať už Saoně nebo Rhoně a pak se zase chytím vody a pofrčím zase na jih. Koukání do mapy by jen zdržovalo.
Sjíždím táhlou zatáčkou mezi paneláky, a pak se držím po hlavní, podle slunce usuzuji, že jedu na jihovýchod, ale hlavní je, že jedu stále mírně z kopce. Vážně je to trochu podobné Praze, alespoň ty škaredé, omšelé bytovky.
A najednou jsem na nábřeží.
Moje tápání, jestli jsem na severním okraji Lyonu, nebo už za ním, na jihu, rychle končí. Ten barák znám z francouzských detektivních filmů, to je justiční palác, tak to jsem přímo v centru.
„Vlastně to nedopadlo vůbec špatně, prohlédnu si Lyon."
Opouštím staré město, na soutoku řek vzniká luxusní čtvrť - Lyonské doky s říční marinou, loftovými byty ve staré továrně, hotely, stadion, moderní zajímavé stavby, které mě neoslovují, ale jsem rád, že jsem je viděl. Pak po chodníku dálničního mostu na pravý břeh Rhony a dál už opět čelem k slunci.

Vím, že dneska se to stane - měl bych přetočit tisíc kilometrů od startu v Rozvadově, a už tam jsem si slíbil malou oslavu.
„Tisíc kilometrů za 6 a půl dne, dědku, nejsi taková bačkora" plácám se v myšlenkách po rameni. Tisíc právě padlo a ten nahoře, co mě má rád, mě připravil dárek.

Jedna hodina po poledni, městečko Givors, přesně na rohu kudy jedu, nemohl jsem minout - Café du Port, na ceduli - Denní menu - 9,90 Eur. Tak to se neodmítá.
A už sedím pod pergolou a ráčkuji ze sebe „Přál bych si to menu, prosím pěkně".
„Ano pane, k pití červené nebo bílé? Je v ceně" usmívá se na mě paní vedoucí.
„Coca Colu, prosím". A ona se otáčí se a odchází beze slova pryč.
Tak tomuhle se u nich říká „faux pas", to jsem neměl udělat, odmítnout sklenku vína, je zde zločin, a místo toho požádat o hnusný amerikánský patok, to by se mělo trestat na hrdle.

Paní vrchní, stále se zakaboněná, staví přede mne láhev s kolou a sklenku, donáší i karafu s vodou, zřejmě abych mohl ten hnědý zámořský hnus něčím spláchnout.

Pokouším se zachránit situaci: „Mám to ještě daleko, jedu do Valence."
Jiskřička zájmu.
„Odkud?"
„Z Villefranche dneska, ale jinak vlastně z Čech, Československa, do Andorry".
Chvilka ticha, pak úsměv a pár výkřiků do lokálu, ze kterých rozumím jen oslovení „Pierre" a pak slova „tvůj kamarád". Z lokálu se vynoří starší, štíhlý muž, hádám hodně přes šedesát, podává mi ruku a hned se hrne k mému kolu.
„Hmm, dynamo, bien, brašny z Alemánie, super, žé-pé-es, intéressant".
A zase ty číslovky. Odkud kam a kolik.
Pak vytahuje z náprsní tašky užmoulanou mapku, je vidět, že jí ukazuje hodně často.
„To je trasa Tour. A tady jsou razítka z etapových měst."
Ten chlap loni obejel celou trasu TDF - 3400km - za 30 dní, ovšem natěžko.
„Na Valence? Tak to si užiješ!" loučí se.
„Tady za rohem k řece, a pak už uvidíš značení ViaRhôna...."
„Šťastnou cestu, kamaráde!"

Via Rhona jsem našel, ale neumím jí správně popsat. To se musí vidět!
Lesem, městečky, po břehu, národním parkem, lanové mosty pana Eiffela, cyklistův ráj.

Po 160 kilometrech přijíždím k IBISu ve Valence a začíná se zvedat vítr.
Večer už lomcuje s korunami stromů.
Jsem v Provence a začal „vát" Mistrál.
To není vítr s vláhou, co jen tak „fouká".
To je pěkný severák, co převrací popelnice a rve stromy z kořenů.

Jindra Pařík 23.5. 2014

Fotogalerie

23.05.2014 vložil/a: Jindra8526
karma článku: 2.26

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (2 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |