Do Andorry 2 – Je parle français!

Budím se pět minut před zvoněním budíku. Venku stále tma, ale než se vyhrabu ven, už se bude rozednívat. Každý krok mě bolí, pravý kotník mám oteklý jako balón. Hodinky ukazují 488 km od startu, klaplo to, Německo padlo za tři dny.

Jel jsem jako stroj, přesně podle předem naplánované trasy po okreskách a asfaltovaných stezkách, jen párkrát po hlíně mezi poli nebo lesem. Držet se podél železnice nebyl zase tak geniální nápad, jak jsem si původně myslel, dráha si občas pomůže tunelem, občas jede v zářezu nebo po mostě a když silnice s ní vede rovnoběžně a nijak se neklikatí, znamená to často poměrně strmé stoupání. Šetřil jsem síly, strmé svahy jsem zdolával pěšky.
Přesto to dost bolí, dnes to bude dlouhý den.

Alsasko se teprve probouzí, a já už mám za sebou 40 km. Přesně takhle jsem si to představoval, téměř dokonale hladký asfalt podél kanálu roubeného stromořadím, které chrání před pichlavě ostrým sluncem. Všechno kvete, voní a ticho ruší jen káchání vodního ptactva.
V pravidelných intervalech míjím pomníky lidské hlouposti v podobě betonových bunkrů a přemýšlím, jaký to musel být pocit, pro ty mladé francouzské kluky vyhlížet střílnou jiné mladé, pro změnu německé hochy, co se chystají je pozabíjet, třeba v takovýhle nádherný jarní den. Brr.

Čas na snídani.
„Dva kroasánky a jeden rozinkový šnek, prosím pěkně" ráčkuji zpěvavě rozložité prodavače ve vesnickém pekařství.
„Je to vše?" odpoví s úsměvem.
„Ano, děkuji, vše."
„Tři eura dvacet, prosím."
„Děkuji pěkně, nashledanou."
„Nashledanou a hezký den!"

„Tak tohle mi fakt šlo, pochopila okamžitě" pomyslím si při odchodu a nahlas radostně vykřiknu: „Je parle français!"
„Oui, vous parlez bien français!"

„Mluvíte dobře francouzky", to mě fakt řekla s důrazem na „dobře".
A pak se ptala odkud, vyjasnili jsme si, že Československo už není, a pak jestli cestuji sám a kam a co na to madam, a já rozuměl, a ona rozuměla, i když jsem patnáct popletl s padesáti a výsledek dopočítal až na prstech.
„Tak to teda máte kuráž, šťastnou cestu" vyprovodila mě před obchod ke kolu a já si uvědomil, že slůvko „kuráž" jsem se nikdy nikde neučil.
Kuráž, bagáž, velocipéd - moc víc toho ve Francii potřebovat nebudu.

Nadšený tím, že jsem porozuměl a dokázal vytvořit i pár banálních, ale souvislých vět, jsem zapomenul na bolest v kotníku, i na to, že mám před sebou ještě sto kilometrů, letěl jsem vpřed a ze stovky zbyla půlka a pak ještě míň. Pořád podél kanálu Rhona-Rýn.
Padla ovšem další moje domácí iluze - ani podél vody to nebylo stále po rovině, kanál překonal kopec kaskádou zdymadel a já na lehký převod.

Montbeliárd - hotel IBIS Budged, chci dolní „etáž", nebudu se tahat s kolem do schodů. Plním plán na hodinu. Odepisuji 168km a venku je stále světlo.

Večeře?
Prý dostanu deset procent slevy v sesterském hotelu IBIS, který je hned přes ulici. Sleva, nesleva, chroustal bych hřebíky, jedl jsem naposledy toho rozinkového šneka k snídani.

Tak tohle je luxus!
Žádná pizza z IBISu, naproti je čínská restaurace, co nabízí večeře formou bufetu, sněz, co se do tebe vejde. „Tak na mě tedy dneska určitě nevyděláte, pane Woku!"
Ještě, že mám to přízemí, do patra bych se už asi nedokoulel.

Kotník mi doslova hoří a bolí mě každičký sval na nohou.
Vše bolavé namažu gelem a ještě zobnu dvě tabletky.
Diclofenac na mě zabírá.

Připojuji se k internetu a objednávám postupně ubytování na každý další den až do Carcassone. „A teď už nemůžu cuknout!"

Jindra Pařík 15.5. 2014