Kauel

„Ty jseš Karle vážně debil!"
Koukám na toho vychrtlého stařečka jak překrajuje knedlík napůl, vytře s ním zbytky omáčky a rychle jej láduje do pusy, jako by mu ten talíř měl snad každou chvilkou někdo odnést.
S Karlem se znám od dětství, je mladší přesně o jeden den než já.
To množství piva, které jsme spolu na schodech Sokolovny v létech našeho dospívání vypili, by méně zdatný sportovec stěží přeplaval.

Byli jsme hodně nesourodá parta, vesničtí rodáci Kauel, Ládínek, Jirka a já - naplavenina z Braníka. Naše divoké a vášnivé debaty končívaly k ránu, tedy pokud náhodou hostinský Skála nehodil přes pípu utěrku dříve. A pak jsme nějak vyrostli, dospěli, založili rodiny a hostinský Skála se stal dřevorubcem na Šumavě.

Ládínek je konstruktérem ocelových konstrukcí v Praze, já si založil softwarovou firmičku, Jirka pořídil papíry na hlavu a invaliďák a Kauel? Kauel přikuloval v pivovaru sudy. Vlastně původně jezdil s ještěrkou, ale když několikrát po sobě naboural vrata od láhvovny, přeložili ho na práci, kde nenadělá tolik škody.

S rozevlátými vlasy jako Beethoven jen mumlal: „Já dneska nějak jančím..." a půl roku byl bez prémií. Když bylo před výplatou, obcházíval kamarády si vypůjčit tisícovku, nebo raději dvě, aby Štěpka „mohla koupit klukům nějaký ten žvanec", říkával.

Karel je jednoduchý kluk, ale ta jeho Štěpka byla už na hranici demence a oba Karlovi synové rovněž, ale bohužel už z té druhé, spodní strany.

„Už tady máš zase toho tvýho blbce!" říkávala Soňa s nelibostí, když nám Karel klepával na dveře a to jsem jí vždycky přiznal jen desetinu toho, co jsem Karlovi skutečně půjčil.
„Jak se můžeš s takovým idiotem kamarádit?" vyčítala mi.
„Já ho znám do mala, to je těžké, on sice není genius, ale je to hodný kluk! Přeci se nemůžu vykašlat na staré kamarády jen proto, že nemají Oxford" snažil jsem se málo úspěšně vysvětlovat.

Nevím, jak to dělal s ostatními, ale mě Kauel nikdy vypůjčené peníze nevrátil, vždycky přišel s návrhem, že si to „oddělá" a protože jsem věděl, že jinou možnost nemám, pomáhal mi skládat dříví, sekat trávu nebo dláždit chodníčky.
Teda do té doby, než mě totálně naštval a to bylo tehdy, když jsem se dozvěděl, že peníze co jsem mu půjčil, aby ti jeho dva dementi měli „kus žvance" neproměnil ve špekáčky s hořčicí, ale naházel do automatu místní nálevny u České koruny.
Chvilku jsem na něj křičel, chvilku vysloveně řval a on na mě koukal těma psíma očima a ráčkoval slib, že už se to „nikdy nestane" a já znova podlehnul a on to znova narval do toho bezrukého bandity a tak Karel dostal u mě „plot". Už potichu.

Pár let se mě vyhýbal, ale že žije a existuje jsem se dozvídal od kluků od rozvozu. Kauel byl v pivovaře populární včetně celé své rodiny. Matlák Pavel s vážnou tváří vyprávěl, jak viděl Karlovi synky sáňkovat na Bartoškách: Ten mladší prý seděl na saních a odrážel se co to šlo nohama a ten starší mu radil: „Ty jseš úplně blbej, to bílý, to je sníh", ale věř matlákovi.

Pak Karlovi umřel táta. Karel podědil dům, prodal kus zahrady, rozvedl se, mladšího syna nechal Štěpce a staršího si ponechal u sebe, zřejmě proto, že ten už na tu svoji hlavu měl také invaliďák a pobíral nějaké dávky. Pár měsíců byl při penězích, přišel o místo v pivovaře, ale z toho si Karel hlavu nedělal, prodal tedy dům po tátovi a odstěhoval se k mámě na bytovku.
Protože naše ves je obývána pouze lidmi ryzího charakteru, místní realitní podnikatel milého Karla při prodeji domu okradl zhruba tak o milion.
Ale což, z toho se nestřílí, protože druhý milión Karlovi zůstal a tolik peněz pohromadě ten kluk nikdy předtím neviděl.

V padesáti Karel zjistil, že je také muž a že své mládí prožil příliš usedle a rozhodl se svá nejlepší léta strávit aktivněji, ve společnosti povětrných žen a „výherních" automatů.
Rychlost, s jakou Karel zchudnul, překvapila zřejmě pouze jeho samotného.

V pivovaře jej už nechtěli, nechal se tedy zaměstnat na živnostenský list u dalšího místního velkopodnikatele, bývalého sponzora místního fotbalu a majitele několika rychlých vozů na renovacích železničních vagónů.
Když byly vagóny, byla práce a na fotbalovém hřišti ohňostroje. Jen při té své veškeré dobročinnosti milý podnikatel zapomínal platit svým zaměstnancům - tedy vlastně partnerům - živnostníkům.
Pak už nebyly vagóny a nebyla práce, a i kdyby byla, nebyl by nikdo, kdo by jí udělal, protože pracovat a nedostávat za to peníze dokáže jen blbec, a náš Kauel.

A to už šlo „z tlustého do tenkého" a to doslova. Karel zcela bez peněz, vyhublý na kost, bez práce a se stále narůstajícím penále ze sociální a zdravotní pojišťovny. Občas vypomůže Jirkovi, občas Jardovi, kluci mu zaplatí jídlo a nakoupí nezbytnosti, ví se, že dát Karlovi do ruky jen o malinko větší množství peněz než malé, okamžitě by to nastrkal do automatů.

A teď tu sedí, u mého stolečku v restauraci Pod ledem, láduje se gulášem, co jsem mu koupil, a vysvětluje mi svůj další geniální životní tah.

Pro jistotu až když všechno vykonáno a podepsáno, aby mu to náhodou někdo ze starých kamarádů nerozmluvil.

Karel prodal mámin byt u nás, v Perle.
Za zvláštních podmínek. Protihodnotou dostal zařízený třípokojový byt v Praze, tedy předplacené nájemné na jeden rok v hodnotě 12 tisíc měsíčně, patnáct let starý vůz Renault Laguna s propadlou technickou a ten dobrák, co si ten mámin třípokoják v našich bytovkách laskavě odkoupil, za něj prý uhradil všechny dluhy u sociálky a zdravotky.

Nadšený Karel mě ukazuje fotky svého nového luxusního pražského bytu, láká mě na projížďku jeho klimatizovanou Lagunou a já se neudržel a řekl jsem mu ta hnusná slova, která se starým kamarádům říkat nemají.

„Takže ty jseš teďka Pražák, Kaule?"
„Jasan, už mám týhle díry plný zuby..."
„A kde budeš bydlet, když sem za náma přijedeš, třeba pomoct Jirkovi, Jardovi, nebo mě?"
„Mám tu ještě garáž!"
„A co bude, až prodáš tu garáž, Kaule?"

Zdá se, že jsem ťal do živého, protože Karel se začal drbat ve vlasech a bylo vidět, že usilovně přemýšlí. A pak mu to secvaklo:
„No, já tady vždycky budu mít kde přespat, mám tu přece staré kámoše!"

„Máš, ty debile" odpovídám také po krátkém přemýšlení.
„To je taky tvoje jediná klika" ale to už mu neřeknu, jen si to pomyslím.

Jindra Pařík 9.7. 2013