Tak už je to tady zase.
Ze supermarketů na nás utočí obrovský červený trpaslík Santa za úděsného hudlání vánočních písní a člověk, ať už vzdoruje sebevíc, je do té vánoční nálady vmanipulováván jak malý pionýr do lampionového průvodu.
Agresivní invaze vánoční nálady již v půlce listopadu mě je tak nějak proto srsti.
Když jsem byl dítě, bylo to všechno jinačí, vánoční svátky mnohem kratší, vánoční stromky větší, sněhu bylo po pás, hořká čokoláda byla hořčí a ta sladká zase sladší, pomeranč nebo banán vzácnost a dárky se nenakupovaly, ale sháněly.
Počítal jsem dny a pak i hodiny do Štědrého dne, a když už jsem se dočkal, motal jsem se od rána v kuchyni pod nohama a otravoval vyptáváním.
„Je čas ozdobit stromeček", zavelel táta.
Krabice s vánočními ozdobami měla 25 okének a ve 24 z nich se leskla krásná barevná ozdoba z tenkého skla. Dvacátépáté okénko bylo prázdně.
„Pamatuješ, tu jsi loni rozbil, když si se sápal po čokoládě"
Jak bych nepamatoval, křehký poklad na střepy, a konejšivá matčina pohádka o štěstí, jež prý přinášejí.
„Teď nám bude chybět" drásal mou dětskou duši neúprosně táta.
„Naštěstí to půjde napravit, seber se a utíkej do obchodu a vyber tu nejkrásnější ozdobu, co tam budou mít a tu v pořádku dones! A ne že se budeš koulovat a rozbiješ jí cestou!"
„A bude chvilku pokoj" slyšel jsem, jak táta říká mámě, ale to už jsem stál ve dveřích v gumových přezůvkách.
Pak jsem se brodil sněhem od nás z kopce dolů do „Domácích potřeb" na Jeremenkově ulici, koupil tu „svojí ozdobu", a chvátal zpátky k nám na Zelený pruh.
Měl jsem pocit, že jsem vybral nejkrásnější vánoční ozdobu na světě, nikoliv pomalovanou, bez zdobení falešným sněhem, žádné kytičky, jehličky či jiné ornamenty, jen čistou zlatou kouli, ve které se zrcadlil můj dětský obličej vypoukle deformován, jako by mě chtěl varovat, jak budu vypadat za 45 let.
Klouzalo to, párkrát jsem upadnul, ale vždy jsem volil bezpečný dopad na zadek, takže balíček v rukách se země ani nedotkl.
Můj táta byl vtipálek, všude kde byl, bylo hodně hlučno a veselo. Někdy to ale trochu přehnal, což jsem po něm asi zdědil.
V předsíni ode mě převzal síťovku s ozdobou, a ještě než jsem se stačil vyzout, volal z obývacího pokoje „vždyť je to rozbitý!".
Zavalil mě pocit studu a lítosti, celý jsem se roztřásl, a protože kluci nebrečí, utekl jsem na zahradu ke králikárně se vybulit. Králík Ferda mě pochopil, přiskákal dopředu a strkal neustále pohybujícím se čumákem do pletiva na dvířkách kotce. Pak za mnou přišel táta, přinesl Ferdovi mrkev a mě hrušku, a řekl mi, že to všechno byl vtip a že koule je skvělá a nádherná a že nemám hned být „takovej posera".
Ten pocit jsem pak zažil ještě hodněkrát.
Člověk se o něco úporně snaží, dá to toho všechno nelepší co dovede, a pak se to nějak nepovede nebo rozbije. Pak se polykají slzy - kluci nebrečí - a nikde žádný táta co by řekl, že to byl jen špatný vtip.
Jen zdálky, jako by jeho hlas šeptal „nesmíš hned bejt takovej ..."
Možná ty hořké neúspěchy člověka jen připravují na to, aby měl radost, když se něco povede a nebral to jako samozřejmost.
Skleněné vánoční ozdoby mě vždycky připomenou něco velmi křehkého a dávného, co bylo krásné a je už pryč, a pryč by být nemělo.
O vánocích, ale ani nikdy jindy.
Jindra Pařík