Kdo nám zničil minulost?

Už ve dveřích jsem věděl, že něco není v pořádku.
Ve vzduchu takové to divné, třaskavé napětí, že vstoupit do místnosti s „jiskrou v oku", nebo snad hůře s „ohněm v srdci", ozval by se výbuch a z našeho domova by zbylo jen pár ohořelých trámů.
Soňa, pedál šicího stroje úplně u podlahy, dělala, že mě v tom lomozu rozkmitaného stroje neslyší. To znám, jakmile se šije takhle rychle, něco jsem určitě provedl.
Na opakovaný pozdrav zní zase jen rytmické klapání jehly.

V takových okamžicích používám taktiku „mizení po anglicku", z čelního střetu nikdy nemohu vyjít jako vítěz. Jedna noha už zase v chodbě, když se za mnou ozvalo přísně:
„Zničil si nám celou minulost!"

Znám muže, k nimž díky Bohu nepatřím, kterým je vyčítáno, že svým ženám zkazili mládí, popřípadě budoucnost, ale neznám žádného, který by dokázal „zničit minulost".
Přemýšlím nad svými dávnými i současnými prohřešky a pro jistotu mlčím, abych snad neprozradil více než je nutné.
Znáte to ticho. Ticho, které v žádném případě neléčí.
To neustojím.

„Jak minulost?" ptám se opatrně.
„No, podívej se na to!" zasouvá Soňa stařičkou videokazetu do ne o moc mladšího VHS přehrávače. Vidím jen šmouhy přes obrazovku.
„Co to je?" ptám se opatrně.
„To je naše Zuzanka, když jí byl rok!"

Už mi to dochází. Mluvili jsme o tom docela nedávno, že když rodinným systémem dědění notebooků konečně na Soňu vyšel takový, ve kterém lze rozumně zpracovávat fotografie a video, že bychom mohli digitalizovat rodinné archívy. Tedy, množné číslo není na místě.
Soňa by to přes zimu mohla přehrát, sestříhat, prostě dát tomu nějaký řád.

Nevím jak u vás, ale u nás s narozením zlatíčka, vypukla jakási dokumentační mánie. Pořád se všechno fotilo, andílek na nočníku, andílek na koníkovi, andílek na višni, andílek, když spadnul (z višně)...
Pak jsem přivezl z Německa videokameru na takové ty malé VHS kazety, co byly strašně drahé a všechno se navíc ještě filmovalo. Když byla kazeta plná, přetočil jsem všechno na velkou videokazetu, ty byly levnější, a založilo se to někam do bedny. Pustilo se to jednou, krátce po natočení, a pak už se nikdo na to nepodíval.
A jak šel čas, videokazet přibývalo, první tříkolka, už jedeme sami na kole, první tempa v moři, první den ve škole, všechno co je vždycky poprvé a zároveň naposledy a co, když se trochu zasním, vidím před sebou jako včera, i bez videa.

Dítě rostlo, technika se zdokonalovala a ta naše doma stárla, postupně nejdřív „odešla" baterie ve videokameře a k tak „zastaralému typu" se už nesežene, pak odešel i videopřehrávač a koupil se nějaký novější, a pak se úplně zapomenulo i na videokazety protože více než Pocahontas, děcko začali zajímat nějací divní týpci, co mlátí do kytar.

A v té době, náhrady starého VHS přehrávače za novější, dnes už taky řádně zastaralý přístroj, se udál můj zločin „zničení minulosti".
Místní opravář „všeho, co dává zvuk a obraz", Soně vysvětlil, že ten starý přístroj měl „nějak jinak hlavy" a že to co jsme na něm před léty nahráli, na tom novém už neuvidíme.

Dosud jsme to vidět nepotřebovali, a pochybuji, že se to změní, ale každý, kdo je pár let ženatý ví, že tohle není ten správný argument.

„Máme přeci ještě fotografie!"
„Oskanuji si je sama, jen mě s tím krámem musíš naučit!" řekla Soňa rezolutně.
„Ještě bys to taky zničil!" dodala, aby mě dorazila.

Náhodu náš „spravím všechno co hraje" chodí ve středu také Pod led.
Už jsem se s ním dohodnul, že mi ten starý videorekordér zprovozní, i kdyby to mělo jen přehrát těch pár kazet. Já nic nevyhodím, takže by měl být na půdě.

A nebude-li tam?
Bude naprosto jasné „kdo nám zničil minulost".
Já, já totiž zásadně nic nevyhazuji!

Jindra Pařík 29.11. 2012