17. listopad

„Ta šprušle tady musí být?"
„To je podporová diagonála, pane kolego, opravdu tam být musí!"
Táta mě od dětství připravoval na to, že s architekty to není jednoduché, ale „šprušle"? Takovou dávku ignorace jsem nečekal.
„Ale vzduchotechnik někudy musí protáhnout ty svoje roury!" trval architekt na svém.
„Kolik místa potřebuje? Že bych trochu upravil geometrii vazníku?"

Dohodli jsme se, trochu změním sklon, diagonálu posunu, a trouba se vejde. Naštěstí žádná složitá změna, změním souřadnice jednoho styčníku, a pustím na to znova prográmek na ZX Spectrum, a pak jen znovu navrhnu tu diagonálu, změním na výkrese, který právě balím do dlouhé bílé roličky a snažím se co nejrychleji zmizet, za chvilku mám mít cvičení.
Z PPÚ na Letné je to tramvají do Dejvic kousek, do učebny vcházím s pětiminutovým zpožděním, tedy dříve, než doráží poslední opozdilí studenti.

Být odborným asistentem na fakultě je zábavná a zajímavá práce, ale moc za to neplatí, tak si ve volném čase přivydělávám statikou, bývalí kolegové z ČKD mi dohodili střechu tělocvičny na sídlišti v Roztylech, i účtováno jako „vedlejší hospodářská činnost" v rámci fakulty na mě zbude docela dost, jen kdyby ti architekti pořád něco nepředělávali a neměnili. Přes víkend to přepočítám, překreslím, a v pondělí odevzdám.

„Půjdete s námi, pane inženýre? Slíbil jste to!"
Jak bych ve třiceti mohl něco neslíbit, těm třem děvčátkům, když se tak usmívají.
„Slíbil jsem, tak půjdu, jen svíčku ani květinu neberu, místo toho mám tuhle roli" mávám srolovanými výkresy jak obuškem.
„My jdeme celý kruh, tentokrát je to „ofiš" povolené, ale asi se něco semele."
Studenti koncem roku 1989 už měli opravdu bojovnou náladu, v Rusku perestrojka a glasnosť, v Berlíně padla zeď, jen v Praze pořád řádil komunistický tajemník Štěpán.
„Tak se uvidíme na Albertově, holky, Honza jde taky!"
Kolega z katedry, o dva roky starší Honza, se beznadějně zamiloval do jedné mé studentky, Alenky, a ta bez své kamarádky a spolustudující z kruhu Magdy neudělala ani krok, tak mě tahal všude s sebou, abych Magdě dělal společnost, když on chce být s Alenkou.

„Oči jí vyškrábu! Bude tam, že jo! Tak kvůli tomu tam nesmím?"
„Ne, Soni", uklidňuji ji do telefonu „slyšel jsem, že tam budou studenti z celé Prahy, něco se určitě semele. Chcípající kobyla kope! Asi budou „Jakešovy lázně" jako v srpnu. Jen se tam mihnu, a jedu domů, ale ty fakt nikam nechoď, bylo by to zbytečné, za nás jsem tam já!"
To její žárlení mě trochu štve, ale asi mnohem víc se mi líbí. Nakonec, je to taková hra, Soňa se mnou bydlí rok, příští rok se vezmeme.
„A rovnou odtamtud domů!" nařizuje. „Oči vyškrábu i tobě, to si pamatuj!"

Když jsme přijeli na Albertov, bylo to už v proudu. Tak odvážné transparenty jsem dosud neviděl, jeden kluk dokonce nesl novou lopatu s cedulí „Pro Štěpána".
„Opletal měl odvahu" křičel hlas z tribuny, v tom mumraji nebylo reprodukovanému projevu moc dobře rozumět, dav šuměl a občas skandoval. Pak se to pohnulo.
„Na Vyšehrad!" vyrazilo svazácké vedení demonstrace.
„Na Václavák!" požadoval dav.

Honza se rozloučil a zmizel, šel hledat Alenku.
Proud neznámých mladých lidí mě unášel směrem k Vyšehradu.
„Prý je tam Dubček!" nesla se fáma. Pomalu se stmívalo, nikoho jsem nepoznával, tu a tam někdo začal skandovat nějaké heslo jako „Masaryka na stovku" nebo „Dejte šaškům rolničky", a dav se přidával, došli jsme do půli kopce a čelo průvodu už se vracelo z Vyšehradu zpátky. Konečně potkávám pár svých studentů, zdá se, jakoby lidí neustále přibývalo.
Nejkratší cestou na Václavák!
Dříve vzadu, teď jak se proud lidí otočil, se dostáváme docela blízko k čelu průvodu.
Najednou zástupem projela vlna, a pár lidí začalo utíkat zpátky. Čelo narazilo na policejní kordón z plexisklových štítů v ulici Na Slupi. Chvilku stojíme.
„Pošlete jim květiny" slyším, a zezadu si řetězem rukou předáváme karafiáty.
Pak se to za námi zase otočilo a průvod se vydal po nábřeží.
Jdu s ohromným množstvím mladých lidí, a zmocňuje se mě euforie.
„Je to tady! Už to prasklo!" křičíme sborem.
Dav studentů zaplnil celé nábřeží, tramvaje nemohou projet.
„Přestaňte se bát!"
A lidé se bát přestávají, vystupují z tramvaje a přidávají se.
Z okna Národního divadla nám kyne pan Boris Rössner, zatáčíme na Národní, která je plná studentů. Čelo muselo zase narazit na policajty, protože najednou zase stojíme.
Pak sedíme.
Zpívá se „Jednou budem dál", posílají se kytky, a nevídím, co se děje vepředu ani vzadu. Zůstal jsem trčet někde za tehdejším obchodním domem Máj, studenti se mi někam ztratili a navíc, jako by se dav začínal zhušťovat, ti zezadu tlačí dopředu, ale dopředu to nejde, protože tam jsou „oni". Nevidím nic, co se děje vepředu ani vzadu, jen spoustu lidí.

„Tady to dobře nedopadne, ta tlačenice mi poničí výkresy, co nesu v té roličce, v pondělí odevzdávám", vyhodnocuji situaci a rozhodnu se odtamtud vypadnout.
Boční ulice doprava je také přehrazena uniformovanými policajty, ale nemají ty dlouhé bílé obušky ani plexisklové štíty, rozestupují se a pouští mě pryč.
Domů na Zahradní Město dorážím kolem deváté a okamžitě ladím Svobodnou Evropu.
Takováhle demonstrace v Praze ještě nebyla, tohle už něco přeci musí znamenat!

Ráno, v sobotu, doma napínám výkres na rýsovací prkno a dokončuji ten projekt.
Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, všichni mluví o brutálním zásahu na Národní.
To jsem měl tedy vážně štěstí, to by asi neodnesla jen ta rolička výkresů.
V neděli ráno se ze „Svobodky" dozvídám, že při demonstraci zabili studenta Martina Šmída.

Na oběd k rodičům do Braníka.
Táta s uchem na šelestícím tranzistoráku, křičí:
„Zabíjejí nám děti, ty svině!"
„Jindřichu. Tohle si nemůžete nechat líbit! Zabili vám studenta!"

Tátu nepoznávám, snad podruhé v životě mě oslovil „Jindřichu".
Vždycky říkal: „do ničeho se nepleť, buď nejlepší v oboru, dobré techniky potřebuje každý režim". A teď mu planou oči a posílá mě „do boje".
„Prasata, děcka nám zabíjet nebudou!" lamentuje ještě při loučení.

Vím, že v pondělí ráno musím odevzdat tu tělocvičnu na PPÚ a pak pojedu na fakultu.
Uvidím, co se bude dít. Prý stávka.
Jak tohle dopadne, netuším, ale jsem na dvě stě procent přesvědčen, že to prasklo.

Tolik odhodlaných lidí, jako v pátek 17. listopadu 1989, jsem doté doby pohromadě ještě neviděl.

Jindra Pařík 17.11.2012