Ten problém jistě řeší mnoho z vás.
Začali jste na cesty do práce používat kolo a tak ušetříte spoustu peněz za benzín či naftu, za jízdné hromadné dopravy nebo platby taxikářům, hotovost se vám doma hromadí a jste zcela bezradní, jak s ní naložit.
Mládí pryč a do důchodu daleko, krachy bank v zámoří, dluhová krize na jihu, a tunely do penzijních fondů úplně všude, vás silně zneklidňují. Slýcháte, že uchovávání peněz v polštáři je nejen nemoderní, ale i ztrátové, ovšem riziko, že neobratným investováním přijdete o vše, co jste v potu na kole vyšlapali, vás děsí snad ještě více než inflace.
V naší vsi, kterou nazývám Perlou středních Čech, nikoliv snad pro svou architektonickou výjimečnost a krásu, ale pro ryzý český charakter našich obyvatel, utvářený po generace místním pivovarem, coby dominantním zaměstnavatelem a chlebodárcem, tedy v naší vsi všechny tyto zásadní věci řešíme a rozhodujeme v hospodě.
Vlastně dnes už v restauraci. S novým majitelem do naší páté cenové skupiny vstoupila totiž světovost, tam kde dříve byla pípa, lačně problikávají dva automaty, orwellovskou novořečtí pojmenované „výherní", stůl štamgastů se smrsknul na stolek, a celému tomu jako trůn centrálně vévodí stupínek s barem, šikovně řešený tak, aby nikdo nepovolaný neviděl, jaký stylem je to pívo do pulitrů rozbryndáváno. Člověk si zvykne na všechno, a systém slevových karet pro věrné postupně vrátil do lokálu i ty, kteří se před léty dušovali, že do těch naleštěných prostor, ve které se změnila naše stará dobrá hospoda, nikdy ani nepáchnou.
Měl jsem tu předminulou neděli štěstí, u stolečku stálých hostů už seděli Jirka Mastroianni, Petr přezdívaný Guláš a další Petr, řečený Abbé. Ve svém podzimním naříkání jsem vám představil naše Jirky a vysvětlil důvod, proč má každý nějakou přezdívku. Podobně je to u nás i s Petry, podle přezdívky poznáme, o kterém z mnoha našich Petrů, je vlastně řeč. Petrovi se říká Abbé protože, ačkoliv vzdělán pražskou konzervatoří ve virtuosa na violu, nepokračoval na akademii, ale má doktorát z theologie. Slovo Boží ani hudba jej však neživí, rozhodl se, že nebude věčně chudý, a stal se obchodníkem, což jsem se měl teprve dozvědět.
Proč je Guláš Petr „Gulášem" jsem se od nikoho nedozvěděl, ale jisto je, že jeho o hlavu větší syn je „Malej Guláš", aby se to nepletlo.
Když už mluvím o investicích a Petrech, měl bych zmínít i Petra Hároše. Hároš je pojišťovák, a ti jak známo, nikdy nebyli chudí. Proto před mnoha lety se první objevil v novém Peugeotu šestkové řady, jako první si nechal postavit na zahradě bazén a jako první, a jediný u nás, má na téže zahradě vlastní tenisový kurt. Potud Hárošovy úspěchy. Jedna věc se mu ale nepodařila. Kolem jeho čtyřicítky mu začaly povážlivě řídnout vlasy a tak se rozhodl zainvestovat do nových technologií a nechal si na lysinu implantovat vlasové kořínky, ale ty měl nějaké aušusové nebo co, prostě se mu chytly a ujaly asi snad tři nebo čtyři vlasy, a ty teď honí kolem dokola té své holé hlavy a tak přišel k tomu přízvisku, na které pyšný vážně není.
Ale to jen pro úplnost, a celkový přehled.
Hároš totiž kdysi, ve svých hvězdných okamžicích, „kapitálově připojistil" polovinu vsi a od krachu Lehmann Brothers, kdy to kapitálové pojištění začalo fungovat tak, že kolik peněz jste do něj ročně nasypali, o takovou částku se vám celkové kapitálové úspory snížily, se raději na veřejnosti moc neukazuje a radit se s ním, kam investovat, by bylo víc než pošetilé.
Takže jsem to na Mastroše, Guláše a Abbého v tu neděli rozbalil.
Nikdo z nás nemládne, mít dobře uloženou nějakou tu korunu, abychom i k stáru mohli spolu a bez obav, že nezbude na chleba u stolku posedět, není nic, za co by se člověk měl před kamarády stydět.
Mastroš jakékoliv spoření zavrhnul, a hned navrhoval, že jestli mám „nějaký prachy navíc", že by věděl o pěkném podniku s „přítulnejma slečnama", protože „prachy si do penálu nikdo z nás nevezme" a pokračoval ve svém oblíbeném tématu „kdo z našich kamarádů nás minulý týden opustil".
U Abbého jsem si získal větší pochopení.
„Už dávno jsem s tebou o tom chtěl mluvit" řekl tajemně.
„No tak povídej!" pobídl jsem ho.
„Víš já nevím, tady, přede všema..." začal couvat.
To se chytil i Mastroš, přestal počítat, kolik bylo Jardovi, když umřel, vlastně let, a obořil se na Abbého „ať není tajnůstkář" a Guláš, protože asi už tušil, se jen pochechtával.
Postupně z našeho bohoslovce vylezlo, že obchoduje s investičními diamanty, a že „takovej menší kamínek, za 100 až 150 kolíků" jsou velmi slušně uložené peníze, ale „že kdyby bylo potřeba, jsou i za půl mega a víc".
A Guláš už se řechtal jako kůň, a nějak to přehodil i na mě.
„Člověče, kolik si myslíš, že já tím že jezdím na kole, jsem schopnej ušetřit?"
Pak přišla Peťulka, rozdala ta píva, a Abbé už se k tématu nevracel.
Ovšem nastartoval se Petr Guláš.
Říkal: „Chlapi, vím, že to teď v tý době metanolu bude znít blbě, ale nejlíp uložený prachy jsou v chlastu! Podívej se na vývoj cen! Kolik stál rum před 40 lety, kolik stojí dnes! Naprosto stabilní růst, to ti žádnej fond nezajistí. Každá vláda, když nemá, co zdraží? No přece chlast! To jsou nejlíp uložený prachy, lahvinka jako pozornost, lahvinka jako platidlo, a když bude nejhůř, alespoň neumřeš střízlivej!"
Tak dlouhou řeč jsme od Guláše neslyšeli od pětadevadesátého, kdy nám popisoval, jak ho Chytrouš údajně udal, že řídí pod vlivem a čerti si na něj počíhali před bytovkou.
No a pak přišli matláci, začali hulákat na plátno s fotbalisty, a Gulášův projev se rozplynul v cigaretovém kouři. Celý týden vynechával, nepřišel ani na pravidelnou nedělní seanci s Abbém, začínám mít obavu, jestli náhodou nezačal čerpat ze svých investičních úspor.
Když se do neděle neukáže, vyšleme k němu parlamentáře.
Jsme přeci z Perly středních Čech, a držíme při sobě.
Někdy.
Jindra Pařík 7.11. 2012
Blog má proti tištěné knize jednu fantastickou věc. Místo ilustrace vám mohu pustit třeba tohle: www.youtube.com/...