Tatranka

Tu trasu už mám vyzkoušenou jako nejlepší. Je nikoliv nejkratší, ale pořád po slušné silnici s malým provozem aut a navíc se vyhnu věčně zasmogovanému dolíku v Krči.
Profrčím přes petříkovský kopec do Dobřejovic a přes Čestlice zadem do Průhonic, kde odbočím na Háje, Opatov, Spořilov a už jsem nahoře v Braníku, nebo dole v Michli, podle toho, jestli jedu za mámou, nebo za klukama do práce.

A zpátky zase opačně, žádné experimentování.

To super-hyper nákupní centrum v Česlicích je zhruba v polovině cesty - geometricky jedním směrem, fakticky však jízdy tam i nazpátek, protože domů z Česlic je to už pořád jen do kopce. Takže při návratu domů si tam dělávám přestávku, na výměnu baterek, když se hrnu na elektrickém oři, nebo na doplnění tekutin, když si troufnu bez motoru.

Prošmejdím přitom oba ty super-hyper se sportovními potřebami, i když vím, že nic nového a lepšího na svá kola už neseženu a i kdyby náhodou, něco takového existovalo, už se mi to stejně nevejde na řídítka, která mám ověšena držáky na mobil, navigaci, světlomety a kdovíčím ještě. Pak si v potravinách z ledničky vytáhnu nějaký ten energetický životabudič, po kterém se budu šplhat do kopce jako monstrum či rudý býk, nebo budu výbušný jako oblíbená plastická trhavina všech mezinárodně hledaných teroristů. Nápoje slibující větší erotickou výkonnost a gigantické ztopoření vynechávám, nevím, jestli bych to na kole využil a nastalo-li by reklamou slibované, nebylo-li by to při šlapání spíše nevýhodou.

S hubou mírně šejdrem odporností toho nápoje, barvy i chuti brzdové kapaliny, se pak hlásím Soně domů, zda-li nemám něco koupit, a přihodí-li se to, bývám přesně navigován k příslušnému regálu mobilem u ucha, protože jak ona říká: „než poslat chlapa pro prášek do pečiva je snad lepší poslat ho pro smrt". Nejsem v tom jistě sám, takových dálkově ovládaných manželů bloudících mezi regály, potkávám v obchoďáku mraky.
Tuhle jsme si s jedním takovým notovali, jaké máme štěstí, že nás ty naše holky doma nemohou dálkově vypnout jako tu televizní bednu, protože pak je téměř jisto, že bychom to už měli za sebou.

Dneska je to ale jiné.
Soňa je pryč a mě honí mlsná. Nevím, proč jsem si vzpomněl na spolužáka Honzu, který s sebou na kole vždycky tahal hromadu tatranek. Ale vzpomněl jsem si, a dostal jsem na jednu z nich téměř nezvladatelnou chuť.

Skanuji očima regál plný čokolád: „tady to nebude, možná naproti" a už brousím kolem fochů s ovocnými tyčinkami, sojovými špalíky a slisovanými müsli pamlsky a začíná mě chytat rapl.
„K ďasu, kdyby tohle našinec všechno sežral, musel by tu být nejmíň dvě stě let", soudím podle toho, co všechno slibují na barevných obalech ovitaminovaných pochoutek s vyretušovanými dětskými tvářičkami, jak z katalogu Neckermann, který tajně nosil do školy Bořek, jehož děda byl odemigrován ve Vídni.
„Šlaka, barevných sarapatiček plné pulty, ale poctivou československou Tatranku tu nemají" a už si brousím brk, jak ten náš super-hyper ve svém blogu natřu a znectím to konzumní pozlátko.

Jako už tolikrát, můj hněv byl předčasný, minul jsem regál Koko-Čoko a BeBe-Bubu, zahnul doprava a už to vidím: Tatranek asi deset druhů, a stejně tak Horalek, Fidorek jak trpaslíků i se Sněhurkou a z Hořických trubiček by šlo postavit ropovod.

„Co mě to zase dělají, co jsem komu provedl?
Já chci jednu svoji poctivou Tatranku, co mi dával Honza za to, že jsem pro něj u svého táty kradl cigára značky BT.
Jak ji teď mezi všemi poznám?"

Vybírám si tu s nejobyčejnějším celofánovým obalem, na kterém Unií vyžadované nápisy a varování jsou téměř nečitelné, v naději, že ten mírně rozmazaný vzhled bude jistit tu pravou československou kvalitu.

Opřen o kolo chroupu teď ty oplatky prokládané hnědou hmotou a začínám si být sám sobě protivný. Vím, jak mě štvalo, když si táta vymínil, že mu na pouti máme koupit turecký med, a pak, když ho dostal, dva dny vyprávěl že: „ten med už není to, co býval, a že ty oříšky a vůbec".

Nemůžu si pomoci, ale ta Tatranka fakt už není to, co bývala.
Nebo já nejsem, co jsem býval.
Nejspíš ale obojí.

Jindra Pařík 23.10. 2012