Bez motoru

„Ty jsi byl v Praze u babičky na kole? Na tom šlapacím???"
„Jasně, proč se ptáš?"
„Ty si se úplně zbláznil, otče!"

Jak to má pochopit někdo cizí, když vlastní dítě má utkvělou představu, že kolo s elektrickým motorkem je vlastně elektromoped, na kterém se jenom vezeš, a nemusíš vůbec šlapat.
Debaty o elektromotorech, bateriích a především dojezdech, které mi „elektrikáři" v diskuzích Na kole vedeme, lidé, co se o elektrokola nezajímají, nečtou a tak v nich zůstávají zakódovány předsudky a pokřivené dojmy.

Elektrokolo s výkonnějším motorem se opravdu může pohybovat jako moped, ale jsou tam hned dvě velká ALE. Když motorku nepomůžeš příšlapem, dojedeš na jednu baterii něco mezi 20ti a 30ti kilometry, v závislosti na typu motoru, baterie a terénu. Druhým, stejně zásadním činitelem je zatížení, jaké na kole vezeš, popřípadě vlečeš na vozíku. Řádně zatížené kolo by bez pomoci docela důrazným příšlapem nevyjelo žádný kopec, a i tak, ta zátěž zase snižuje dojezd na jednu baterii k hodnotám, které byste snad raději ani nechtěli slyšet.

Za uplynulý rok jsem s pořádně zatíženým kolem najezdil asi 3 000 km, nejdříve zběsilou rychlostí, později díky radám přátel z našich diskusí s větším citem a rozvahou se jednoznačným cílem: snížit spotřebu a zvýšit dojezd na jedno nabití baterie
Malý dojezd je to, co pro elektro-cykloturisty je zásadním omezením.

A daří se. Dnes dokážu ujet na jednu baterii dvoj až trojnásobek kilometrů než přes rokem, a stále se zlepšuji.
To ovšem i moji elektrokolegové, Klika v Severních Čechách nebo bodrý Valach Bob, také, takže je vlastně ani nedoháním, jen se snažím držet s nimi krok.

Přihodilo se mi to před několika týdny, že jak tak jedu a šetřím, najednou jsem si uvědomil, že já vlastně pořád jen šlapu. Motorek nevrčí, i do mírného kopce pořád jen šlapu do pedálů a malinko „šťávy" do těch cívek pustím jen v opravdu strmém stoupání.
K čemu já vlastně ten sedmikilový motor s sebou vláčím?
Proč si vezu dvě baterie o celkové váze 13 kg a navíc dvoukilovou nabíječku?

„Zkuste to bez drátů, milý Marconni!" pravil klasik.

A tak jsem si slíbil sám sobě, že od Ježíška dostanu pěkné, bezmotorové, trekové kolo, protože dřív na něj prostě nějak nenašetřím.
A pak předevčírem, při sjezdu z Petříkova dolů k pivovaru, najednou jak moucha do oka, myšlenka do hlavy!
Vždyť já ho už mám!

„Ale to je MOJE kolo!" a důraz na slově „moje" mě nenechal na pochybách, že to nebude lehký dialog.
„Vždyť mu nic neudělám, jen si to vyzkouším, a když to půjde koupím si vlastní.." říkám Soně smířlivým tónem. Jsem na sebe pyšný, zvolil jsem dobrou taktiku.
„Ty si chceš kupovat DALŠÍ kolo?" háček se zaseknul, teď už jenom nepovolit a pomalu navíjet.
„Chěl bych to zkusit bez motoru a když mi to půjde..."
„A proč by sis jej kupoval, to moje ti není dost dobrý?"

A je to doma!
Úplně nový trek Author Classic, tedy z roku 2002, najeto celkem asi dvacet kilometrů před deseti lety na dovolené v Chorvatsku a od té doby vyčištěný stál v komůrce.
Dofouknu duše a můžu vyrazit.

Překvapuje mě, jak je kolo lehounké, stačí malinko šlápnout a ono letí. Převody cvakají jak hodinový strojek: cak, cak, cak a jsem na kopci, a ani to nebolelo, vlastně nešlapal jsem víc než na svém elektrickém oři, když jsem na vrcholku chtěl mít spotřebováno jen 0,4 Ah.

Úžasné!
Ono to jede, sice do kopce pomaleji než jsem zvyklý, ale s úplně stejnou námahou!

Já jedu vlastní silou!
Paříži, třes se!
Ne za dva roky. 27. května 2013 vyrážím, baterie a centrálu nechám doma!

Škoda, že dneska leje jak z konve, jinak bych se proháněl kolem Sázavy.
Pryč s dráty! Svoboda, ta nádherná svoboda.

7.10. 2012 Jindra