Já sám

Ranní cesta kolem Sázavy má svoje kouzlo. Teď v předjaří, kdy na řece nehulákají rozjaření vodáci, chataři mají stále zazimováno, ticho, klid, liduprázdno. Má to i své stinné stránky, přívoz ze Zlenic do Čtyřkol nejezdí, koho by také vozil.
Tedy zpět na pravý břeh a musím to zkusit to lesní pěšinou, nemůže to k další silnici v Poddubí být víc než kilometr. To zvládnu, i kdybych to měl vést.
Po včerejších lijácích je cesta samá louže, ale jinak je to sjízdné. Až k říčce Mnichovance.
Přes tu vede brod, který v létě lze snadno překonat téměř suchou nohou a potom takový můstek pro pěší. Kolo přejede, ale kolo s vozíkem nikoliv, abych se dostal na tu lávku, musím překonat dva schody, celkem asi půl metru.
Nezbývá než vozík odpojit, převést kolo, pak vozík a na druhém břehu zase složit.
Půjde to, jen je to otrava.

Ani jsem si nevšimnul, že přijela starší oktávka se čtveřicí mladších lidí. Kluk přibíhá a říká: „Počkejte, já vám s tím pomůžu, čapneme to dva zezadu a vy vepředu a hodíme to na můstek celý." ale já odmítám: „Jste moc hodný, ale tohle musím zvládnout sám."
Kluk pokrčil rameny a řekl: „chápu" a odešel pro batoh k autu. Asi mají chatu tam za říčkou, a na brod si ani tou oktávkou netroufnou, pomyslel jsem si.
Odpojeno, kolo převedeno, teď ještě ten skoro padesátikilový vozík vystrkat na tu lávku, přes ty dva improvizované schody. Zvednout padesát kilo pro chlapa není tak moc, když je to za co chytit. Ale tady není. Když to vezmu za postranice, vytrhám je z pantů, musím trochu zespoda, a kolenem přitlačit, opřít se pupkem....

V tom ten kluk přibíhá, a chce mi znovu pomoci, když vidí, jak se trápím.
Skoro vztekle ho odháním a říkám: „Ne, díky, já sám!"
Vím, že po cestě mě čekají překážky, a že se může snadno stát, že žádný ochotný pomocník nebude nablízku, prostě musím se spoléhat sám na sebe, jinak to můžu zabalit.

Klučina se smíchem říká:
„Člověče! Vy jste jako ten můj malej synek, taky pořád, já sám, já sám!" nesnaží se mi už pomoci ale je vidět, že mě pozoruje a jistí, kdybych náhodou uklouznul a šel po čumáku do řeky.
Je to prostě slušně vychovaný mladý muž, ví, že si lidé mají a musí pomáhat.

Přeneseno, převedeno, sestaveno, zapojeno, pokračuji dál zase liduprázdnou cestičkou až k té lepší - asfaltové a tady už nemusím viset očima pár metrů před předním kolem, abych nenajel na nějaký kámen, zlehka přišlapuji a vracím se ve vzpomínkách daleko zpátky.

Nevím kolik mě tenkrát bylo, ale táta mi to mnohokrát později připomínal: „Ty jsi všechno musel vyzkoušet, všechno jen já sám, já sám". Moje malá vlastně také měla období „já sama" u sestry si jej ale nepamatuji, ale asi si tím „já sama" také musela projít.

Některé děti jsou v tom „já sám" ovšem tvrdohlavější a otravnější než jiné, což mě připomíná jizva na zápěstí: to jsem „já sám" nutně musel přiložit do kamen.

A tak to se mnou rostlo a jizev přibývalo a stále přibývá.
Některé jsou vidět, jiné mám v sobě.

Rád si své věci dělám a řídím sám.
Jiný už nebudu, a Vy, jací jste Vy?

Jindra 28.4. 2012