Znovu mobilní

„Tak se nám tatínek definitivně zbláznil..."
Řekla Soňa děcku a to mlčelo.
Kdo mlčí, souhlasí.
Táta by se jen ušklíbnul: „Jaký sis to vychoval, takový to máš."

Ten příběh je trochu delší. Začal tím, že mi sebrali řidičák.
Za dvě piva ve stoje, 800 metrů od domu. Do kopce. V civilizované zemi by mě po tom, co jsem nafoukal, jen popřáli šťastnou cestu, protože bych se vešel do povoleného limitu, ale u nás je to jinak. Možná by měli zakázat poslouchat před jízdou motorovým vozidlem zprávy nebo hovořit s tchýní.
Když se rozčílím, radikálně se mi snižuje pozornost.

Tak jsem byl zbaven mobility.
Lidé ve městě, a v matičce Stověžaté tuplem, nechápou, že vzdálenosti na venkově jsou trochu delší a veřejná hromadná doprava ještě katastrofálnější, než si Pražák na zastávce tramvaje je vůbec ochoten připustit. Někdy mě odveze malá, někdy madam, ale je to vždycky s úšklebkem či komentářem, který třeba neřeknou, ale myslí si. To už za ta léta poznám. Vyvrcholilo to tím, že bylo potřeba zajet do banky a protože se to „právě nehodilo" bylo mi řečeno „Proč si tam nezajedeš sám?"
A to s takovým tím ironickým úsměvem, za který by slabší povahy zabíjely.

Porada v restauraci Pod ledem byla krátká a závěr jednoznačný:
„Jaroměři! Ty smíš už jen na kole!" smál se matlák Pavel.
„A na mopeda taky zapomeň, na to potřebuješ papíry." přisadil si matlák Dáda a nevím proč, jako by z toho měli ti parchanti radost.
Pak se přidal Jirka a Kocour, ale rozčísnul to Dlouhej Honza.
Řekl: "Tak si kup elektrokolo, na to papíry nepotřebuješ!".
A pak jsme to zamluvili, protože na plátně se objevil Straka a matláci začali sprostě hulákat.

Dva dny jsem brousil po internetu a zjistil, že kupovat nové elektrokolo valný smysl nemá, protože za levný peníz mají jen opravdové trosky a ty motorky, co do těch kol instalují, jsou stavěny na normální cyklisty a ne na vypaseného gorilího samce jako jsem já.
Ujištěn prodejcem, že to zvládnu, objednal jsem „přestavbový kit" s kilowattovým motorkem, ze sklepa vytáhl své staré dobré kolo a prostě jsem jej „apgrejdnul". Šlo to vážně snadno, nejdřív nasadit duši a plášt na přední kolo z „kitu", na řidítka přidělat „plynovou" páčku a vyměnit brzdové páky, je v nich elektronika, která při brždění spíná rekuperaci, na zadní nosič osadit akumulátor a natáhnou ty dráty. Všechno v pohodě, až na „řídící jednotku". Nesmyslná změť drátů zacvakaných jen tak na svorky, propojení sice jednoduché podle pravidla „barva na barvu" ale výsledný „umělecký dojem" je otřesný, a když zaprší, asi se mi z rámu stane elektrický ohradník. Prý to mám narvat do brašničky pod sedlo, říkal ten prodejce, tak tam se to nevešlo, takže pod rám. Prostě musím poprosit Honzu Indiána, aby mi vyrobil nějakou solidnější škatulku z plastu pod rám. Taky ji ti kluci čínský mohli dodávat s tím „kitem".

A už jsem drandil.
Kilowata je dost, prostě není nutné ani šlápnout a jede to jako vítr.
A nahoru do Kunic, a pak dolů, a do Kamenice, a volný a svobodný jako zamlada, jsem se řítil „jednou tam, jednou sem". A pak domů, po té naší polní cestě, a tam jsem potkal ty svoje holky.
"Potkal" není to správné slovo.

Prostě nějak jsem v té radosti nad svojí zručností a mazaností zapomenul, že jsem to kolo jen předběžně sestavil s tím, že až to pospojuji a bude jisté, že se přední kolo točí tím správným směrem, ty šrouby co ho drží ve vidlicích pořádně dotáhnu.
Nedotáhnul a přední kolo vyskočilo z vidlic právě v okamžiku, kdy jsem míjel svá děvčátka.
Kdo někdy jel na kole ví, co to znamená, když se náhle zastaví, nebo nedej Bože, najednou není, přední kolo.

A pak Soňa řekla tu větu a moje dítě mlčelo!

Kolo jsem dotáhnul, přidal jištění ocelovými rameny a za chvilku vyjíždím znovu!
Držte mi palce, když přežiju, napíšu Vám, co jsem viděl zatím jen pár obrázků, jak ten můj nový dopravní prostředek vypadá:

https://picasaweb.google.com/Jindra8526/MojeKolo15122011?authkey=Gv1sRgCPWqxNT6l8Dg-wE#

Jindra 15.12. 2011
(psáno pro a publikováno na np-diskuze.cz)