Dálka je oponou 6 – V cíli?

V Lotrinsku se přede mnou cesta neklikatí, tak jak to znám z domova, směřuje přímo a rovně, kopec nekopec. Stoupání i klesání strmá a z nejvyššího bodu je vidět, jak se před ním rýsují ty hrby jako karavana velbloudů zvolna kráčejících v zástupu. Převýšení, které vyjedu, okamžitě ztrácím, abych už zase stoupal na vrcholek dalšího hrbu.
Listnaté lesy nejsou naše lesy, a z polí voní nebo snad spíše páchne řepka.
V paměti z té krajiny nezůstává zhola nic.

Je to jen souboj s časem a kilometry. A do toho pořád prší, někdy méně jindy více, ale vytrvale. Odpoledne je mi už jasné, že ztrátu 30 - 40 km co mám proti plánu, nedoženu, hledám nejbližší kemp na trase, ale v této turisticky neatraktivní části země, kemp, co by měl otevřeno počátkem května, žádný není. Takže nejbližší hotel řetězce Accor.
Po několika dnech zase v opravdové posteli.

Pokud nevyjedu těsně za svítání, tu ztrátu nedoženu a do Paříže v čase, jež mi byl vyměřen, prostě nedojedu.

Přitom z nejhoršího už musím být venku, jen se dokodrcat do Saint Dizier a odtamtud podél kanálu Marna - Saone do Vitry les Francois, krátký přejezd přes kopeček k Marně do Chalons-en-Champagne a pak už po břehu Marny až k dalšímu kanálu a podél něj do cíle.

Tak pravil Google maps.

Z černé oblohy mě sprchuje studený déšť, zdá se jako by se nikdy nemělo rozednít.
Už toho mám vážně dost. Štve mě ta voda, štvou mě ty kopečky přede mnou, štvou mě francouzští řidiči a chce se mi strašně spát. Ale jedu.

Našel jsem kanál - konečně rovina. V polospánku valím vpřed a čekám, kdy konečně dojde baterie, abych to mohl zapíchnout, rozložit stan, schovat se do sucha a usnout.
Tentokrát ty tři hodiny utekly fakt rychle. A už zase nasedám, a protože mám bezvadný čas, mám dobrý pocit, že tentokrát ztrátu dotáhnu. Ještě jednou nabiji na plno a dojedu do srdce Champagne - města Épernay. Terén, ačkoliv už v kraji vinic, není složitý, cesta se drží kanálů a řeky. Namlsán hotelovým pokojíkem se rozhoduji, že i dnes v dešti nebudu stavět stan, ale přespím v nejlevnějším s dostupných hotelů. Je to tak trochu zrada sebe samého, ale pohodlnost vítězí.
Přes mobilní internet rezervováno, už jen kolem 20ti kilometrů a jsem tam.

Tedy kdyby místní zemědělci nenavozili na kolech z traktorů na silnici bláto, a to teď voda nerozmočila v klouzačku. Malé zaváhání a kolo je ve smyku. V blátě se valí moje brýle i navigace, ze světla vyskákaly baterie, ale kolo se zdá být pojízdné. Jen trochu narovnat řídítka a pojede to.
Motorek funguje, ostatní neřeším. Musím vydržet tak hodinu a budu v suchu a všechno pak opravím a zkontroluji. Asi jsem si narazil rameno a koleno, bolí to jako čert.
Měl bych to zaledovat, ale kde? Čím a jak?
Jedu, musím, vyřeším to později.

Po zhruba dvou stech metrech se už zase válím v blátě. Tentokrát jsem to musel položit sám. Přijíždím k hlavní, míjí mě auto, brzdím a zjišťuji, že není čím. Pravá brzdová páčka zadní brzdy je ulomená, nějak jsem to v tom otřesu z prvního pádu nezaregistroval. Takže když nechci skončit pod autem, musím k zemi. Když se padá záměrně, člověk si míň ublíží, ale taky to bolí.

Zjišťuji škody, zdá se, že mi prasknul jeden drát na zadním kole, jinak kromě té brzdové páky a ulomeného držáku navigace žádná větší škola na stroji. Čas jako by poskočil, najednou je osm večer a já ujel jen tak malý kousek. Zbylých 15 kilometrů se mění v cestu plnou utrpení.
Bojím se, že jen přední brzdou soustrojí neubrzdím, slyším, jak v zadním kole postupně odcházejí dráty, už čtyři pryč, a koleno mě příšerně bolí. Do toho všeho chcípla navigace, došly baterie.
Jestli dojdou i mému elektrostroji, budu fakt v loji.

Épernay svítí v ďolíku, krokem za stálého mačkání brzdové páčky přední brzdy se šinu z kopce. Ten hotel je někde v centru, u nádraží. Všude tma a nikoliv déšť, ale liják. Pokus zeptat se na cestu mladíků v starém Peugeotu se ukázal být omylem. Ty chlapce z neznámého důvodu, můj dotaz rozhněval, a můj vzhled pobavil, něco na mě pokřikují, ale neporadí.
Jedu směrem, kde tuším centrum. Jinoši v Peugeotu mě pronásledují, vždycky mě předjedou, něco na mě pokřikují, a pak popojedou, aby se vrátili kolečkem přes postranní ulice a zase na mě něco pohejkávali. Při třetím okruhu na mě z pravého zadního okénka kouká holá zadnice. Při pátém okruhu přede mnou přistane dětská hračka, nějaká bakelitová panenka. Moc to nechápu, nevšímám si toho, mám jiný cíl než se dohadovat s pitomcema. Musím najít ten hotel.

Francouzský policajt rozumí anglicky, jen když pokutuje.
Ale přesto, ukazuje rukou směr kudy se mám držet, pak na každé křižovatce chytím nějakého domorodce a ten ukáže rukou zase dál.

Tak postupným přibližováním jsem těsně před jedenáctou večer v cíli - tedy v hotelu Premiere Classe v Épernay.
Veškeré drobné co mám, naházím do automatu se sušenkami, nic jiného k jídlu tady už není.
V zrcadle zjišťuji, že opravdu vypadám jako drban.
Celý od bláta a na tváři rozmazanou krev. Nějak jsem si rozseknul hlavu na čele, ale to nebolí.
Zato koleno a rameno.
Jak s tímhle pojedu dál, to ví jen Bůh, a když ten nepomůže, spolehnu se na Ibuprofen.

Před usnutím posílám sms domů:
„Jsem v cíli!"
Okamžitě přichází odpověď:
„Jinak to dopadnout nemohlo, gratuluji!"

A já si uvědomil, že jsem nenapsal v cíli dnešní veletěžké etapy.
K Vítěznému oblouku to mám pořád 150 km.

Jindra 11.7. 2012