Dálka je oponou 5 – Voda do kopce neteče

Do Saverne jsem nedojel, zakempoval jsem v alsaském Haguenau, s deficitem 35 km proti plánu. Ráno tedy hned za svítání na silnici, protože čas je mým největším soupeřem.
Tedy čas nutný k nabíjení akumulátorů.

Je to tak dávno a přitom tak až hmatatelně blizko.
Ten kopec s dlažbou, vzhůru kolem kasáren a pořád nahoru serpentinami v Saverne si budu pamatovat celý život. Na úseku 3 kilometrů převýšení zhruba 250 metrů, vyjel jsem do dvou třetin a pak tlačil - strkat kolo zatížené vším, co člověk potřebuje na 20 dní cesty k bydlení a stravování, není žádná procházka. To bylo před třiceti lety.
Dneska stejnou chybu neudělám, i když mě pomáhá motorek.

Pojedu podle kanálu Marna-Rýn a protože do kopce voda neteče, protáhnu se Vogézami do Lotrinska jako lasička do kurníku. Dvacet kilometrů rovinky podél kanálu, ve vzdálenosti zhruba tak dvou kilometrů jsou na kanálech zdymadla, která zvedají hladinu o nějakých pět, šest metrů, raduji se, jak chytře jsem to vymyslel.
Voda do kopce neteče!
Jak prosté milý Watsone.

Tohle moudro věděli v první polovině devatenáctého století i projektanti jednoho z nejdelších a nejfrekventovanějších kanálů ve Francii a s kopcem si poradili. Prohnali kanál pod horou zhruba 2.5 km dlouhým tunelem a mě odklonili do kopce, ale nic tak zdrcujícího jako stoupák v Saverne. Druhá baterie fuč a schovat se není kam. Napravo hora, nalevo železnice, po které pravidelně sviští TGV z Strasbourgu na Paříž.
Paříž, už jen 450 km, usínám na polním lehátku na železničním náspu, u nohou vrčící elektrocentrálu a každou půlhodinu se kousek ode mne s ohromným rachotem přežene rychlovlak. Sním o tom, jak objedu jako tenkrát třikráte Vítězný oblouk a podjedu mezi nohama věže pana Eifella.
Už mi nevadí, že jsem se uvelebil na náspu jak ve vitríně, spím, dokud mě nevzbudí náhlé ticho. Elektrocentrále došel benzín, doleju litr a půl z petky, a už zase vrčí.

A jede se dál, kopcovitým Lotrinskem, vesnice a města končící na „-heim", střídají ty s koncovkou „-viller", která za Sarrebourgem přechází do „-ing" až v městečku s konečně francouzsky znějícím názvem Vic-sur-Seile nacházím čtyřhvězdičkový kempink, bohužel v něm právě předělávají elektroinstalaci, takže totálně bez proudu.

Dožaduji se s výrazně hrdelním „r" abych nebyl považován za nepřátelského Němce či studeného Angličana „elekrrrisité purrr veló baterrrí" a ten dobrý muž co tam dělal správce, zdrcen naléhavostí mé prosby mě vystrčil ze skladu prodlužovačku a elektřinu mi neúčtoval.

Jsem už jen 400 kilometrů od Elysejských polí, když se nic nepokazí, za tři dny jsem tam!

„Jak je to krásné počítat dny do tří a míjeti město po městě..."
„Jak je to krásné. Jak je krásné býti kadeřavým."

Jindra 3.7. 2012