Dálka je oponou 4 - Sám sobě nepřítelem

S prvním májem skončily prosluněné dny.
Od rána se střídá jemné mrholení s pořádným lijákem. Navlečen do nepromokavých návleků se snažím myslet optimisticky, za 30 kilometrů přejedu Rýn a budu v sladké Francii a navíc, je tu všude rovina jako u Pardubic.
Už včera večer jsem přehodnotil plán. Původně jsem měl vymyšleno že dojedu až do Strasbourgu a odtamtud podél kanálu Marna-Rýn až do Vitry les Francois a pak podél Marny dál až do města světel. Naplánovaná cesta je ale asi o 150 km delší než ta nejkratší, a 150 km je jeden velmi dlouhý den a ten mi schází. Pojedu tedy rovnou bez rovinek u kanálů - dnešní cíl město Saverne v Alsasku.

Karlsruhe je opět cyklistické město, tedy cyklostezky na chodnících, na kterých se míjejí cyklisté v obou směrech a navíc do toho poskakují chodci. Navigace neprotestuje, i když jedu po chodníku má za to, že se držím správné trasy. Fouká od západu a na západě jasno, třeba mi nebude pršet, neboť po krátkém úseku na jih se stočím právě na západ.

A ejhle, zrada. Moje krásná výpadovka bez varování přechází do silnice pro motorová vozidla - modrá značka s autíčkem pro mě znamená plot. Německým policistům bych nerad vysvětloval, že jsem vlastně také motorové vozidlo, zvláště když můj motorek má 1000W, tedy čtyřnásobek v Německu povoleného výkonu.
Moc na výběr nemám, smím jen doprava, nebo zpátky.
Zpátky ni krok!

Jedu doprava, ono to nějak dopadne. Navigace se mě úporně snaží vrátit na pro mě nepovolenou trasu, tedy nepomáhá. Vím, že musím na Rastatt, směrovky ukazují ovšem na vesnice, jejichž jména mě nic neříkají. Musím na Google a do mapy. Nechce se mi v tom dešti vytahovat tablet, ale musím.
Mám to - vidím směrovku na město na mé trase „Ettlingen 5 km"! A vede tam cyklostezka!

Trasa je značená s německou důkladností, tedy až na jednu křižovatku. Když jsem se připravoval na cestu, četl jsem blog jednoho cykloturisty, který radil: „když ti zmizí značení, a nevíš kudy, jeď zásadně vždycky rovně".
Rovně. Hezky se to řekne, ale já musím volit - doprava nebo doleva?

Usuzuji, že doprava je tak nějak víc rovně. A tak po dvaceti minutách se ocitám na témže rozcestí, na kterém jsem tehdy s radostí poprvé uviděl název toho města „Ettlingen - 5 km". Tak to radost už nemám. Proflákal jsem nejméně deset kilometrů a ty mi v bateriích budou později chybět a to mě užírá.
A hůř. Při rozjíždění mi kolo nějak vibruje a vrčí. Po zkušenostech s předchozími katastrofami vím bezpečně, že jeden, nebo více Hall-senzorů je odpojen. Takže tradiční postup. Vyndat centrálu, nahodit a začít dobíjet - při každé delší zastávce se dobíjí - a pak sundat brašny a box na sedlovce, odpojit motor, odpojit baterii a rozebrat řídící jednotku. Uvidím, který drátek vypadl nebo se utavil.
Kdyby alespoň přestalo pršet.

Všechno rozebráno, rozpojeno, ale závadu nevidím a to už se vůbec nedá říci, že bych byl klidný naopak, srdce se mi buší na plné obrátky. Kabel vedoucí od jednotky k motoru se zdá nepoškozený, všechny drátky v řídící jednotce taky v pořádku. Že by to bylo z toho vlhka?

To neopravím - dál musím bez Hallů. Při rozjíždění to bude asi trochu klepat, ale jinak se s tím dá docela normálně jezdit, opakuji si, co mi říkal pan Šikula, ale moc tomu nevěřím. Odpojuji senzory, všechno ostatní pěkně pospojuji, zašroubuji krabičku s jednotkou, zavěsím brašny a box, a jako poslední vypínám centrálu a balím i tu. Nabíjet se musí do posledního okamžiku.

Kontrolky na plynové páčce svítí, dvě krátká pípnutí mě oznamuji, že při rozjezdu nejsou funkční senzory - aby byly, když jsem je odpojil - připravuji se na vibrace a kolo rozjíždím. Ale motorek nic. Ani nezavibroval, ani nezavrčel nic. Začínám se třást a težko se mi dýchá. Klasický hysterák - tak já přejedu celý Německo, abych zůstal viset kousek od Rýna?
Třeba jsem něco nezapojil pořádně, ještě jednou rozeberu krabičku s jednotkou, ale bohužel, všechno je jak má být, všechny konektory pospojovány.
Tak jsem dojel....

Musím popojet vlastní silou někam k civilizaci, ubytovat se a pak zavolám Soně, že dál to nepůjde. Na elektrokole s bezkartáčovým motorem se jen velmi ztuha dá jezdit jako na šlapacím, a s tou zátěží, co vezu na vozíku, budu rád, když dneska dojedu někam, kde přespím a počkám na potupný odvoz domů.

Přehazuji na nejlehčí převod a pomalinku se šinu - kam vlastně?
Etllingen nebo raději zpátky do Karlsruhe?
Karlsruhe je větší - pojedu tam. Po pár minutách kalvárie, smířen s osudem, trochu vydýchán si uvědomuji, že přestalo pršet. Hm. Že bych zrovna zajásal radostí....
Jsem psychicky úplně na dně. Poražen blbým čínským motorem.

Tak ještě poslední pokus.
Třeba jsem něco přehlédl. Vždyť proud v tom krámu je, motor byl studený, nic se nemohlo uvařit, jen ty senzory mě možná opustily, ale to přece není důvod aby to nejelo!
Nebo vyměním řídící jednotku, třeba ta je špatná. Něco zkusit musím. Než to definitivně vzdám. Ale nevěřím tomu. Všechno vypadá normálně.
To bude v motoru a ten sám neopravím.

A jak se tak lovím v brašně druhou, záložní jednotku to uvidím:
Vždyť já nepřipojil ten zatracený kabel k motoru!
A když do motoru nejde proud, nejede!

Cvak - dvakrát píp - a už zase jedu.
To že jsem odpojil senzory ani nezaznamenávám, rozjíždí se to úplně normálně.
Panebože, já jsem fakt blb.

Sám sobě nepřítelem, málem jsem si sám způsobil infarkt.

Jindra 26.6.2012