Jak jsem začal...

Předmluva

Tak jsem se tedy přihlásil. Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si představoval. Do rubriky „PŘEZDÍVKA" jsem postupně napsal 7 (slovy sedm) různých typů. První byl Juras (odvozeno od Jiří), mezi tím různé obměny. Sedmý pokus - MERIDA. Jak jinak, značka mého stroje. Pokaždé oznámeno, že přezdívka již obsazena. A tak jsem zkusil: Howno. K mému podivu přijato. Jo a ještě: letos mi bude 67 let.
Pro ty z vás, kteří umí číst a mají trochu času:

Jak jsem začal jezdit na bicyklu

První kolo jsem dostal od svého dědečka, když mi bylo asi dvanáct let. Bylo to klasické pánské kolo s jediným převodem. Zadní kolo se brzdilo sešlápnutím šlapadel dozadu (brzda byla v náboji zadního kola a říkalo se tomu Torpedo). Přední kolo se brzdilo páčkou na řidítkách. Brzdový špalík z gumy se přitlačil shora na pneumatiku. Občas se stalo, že se špalík „zakousl" do vzorku pneumatiky a následoval efektní přemet přes řidítka. Z tohoto důvodu se přední brzda prakticky nepoužívala. Kolo bylo hlavně hodně těžké a jízda do kopce končila velice brzy sesednutím a pěšky. Zato z kopce dolů to jelo jako drak!
Na průmyslovce jsem přesedlal na motorový dopravní prostředek - moped. Jmenovalo se to Stadion, výkon 1,5 koně, maximálka 40 km/hod. Na sto kiláků to vycuclo jen 1,5 litrů. Začátkem sedmdesátých let jsem se začal hodně věnovat fotografování a napadlo mě jezdit na fotovýlety na kole.

V Teplicích byla jediná prodejna, do které přišlo jednou za měsíc pět bicyklů značky Favorit. Silniční kolo s dvoutácem a čtyřkolečkem, někdy dokonce i pětikolečkem. Kolo stálo tehdy 1500,- Kč (můj plat byl v té době kolem 2500,-Kč). Pokud prodavač v prodejně nebyl dobrý známý a nedostal do kapsy úplatek 500,- Kč, kolo se prostě nedalo sehnat. Můj kolega z kanceláře tyhle známosti měl a tak kolo sehnal pro svého syna. Koupil mu ho za vysvědčení. Kluk jezdil na kole asi týden a měl tu smůlu, že na křižovatce přehlédl nákladní auto a došlo ke karambólu. Kluk dopadl celkem dobře, měl jen pár odřenin. Bicykl na tom byl hůře. Náklaďák přejel přední kolo i s vidlicí. A tak ten můj kolega prohlásil, že jeho kluk si už na kolo nesedne. No a já se optal, co udělá bicyklem? Nabídl jsem mu, že kolo koupím. A tak jsem se za 500,- Kč stal majitelem kola, které potřebovalo značnou opravu. Nějaké ty náhradní díly se sehnat daly a tak jsem koupil novou vidlici, ráfek a dráty. Náboj kola byl nepoškozený a tak jsem poprvé ve svém životě zkusil vyplést kolo. Trvalo mi to tři odpoledne (asi tak deset hodin). No povedlo se to. Bicykl měl dvoutác a čtyřkolečko a řidítka byla silniční - závodnické „berany". Jezdil jsem na fotovýlety s mým kamarádem z fotoklubu po širokém okolí a bylo to príma.

Roku 1975 jsem koupil starší automobil značky Trabant. Bylo to tehdy nejlevnější vozidlo v Československu. Dvoutaktní dvouválec obsahu 600 ccm měl výkon 19 kW (26 koní). Z mírného kopečka to jelo až 120 km, do kopce to bylo horší, vyjelo to ale všude. Na kolo nějak nebyl čas. A když jsem potřeboval koupit nové pneumatiky na Trabanta, tak jsem svůj bicykl prodal abych na ně měl peníze.

Čas běžel, synové Petr a Luďek rostli. Přibližně ve stejný čas si oba pořídili bicykl. Petr chodil do učení, byl ve třetím ročníku a tak už pobíral nějaké ty peníze. Našetřil si na nového Favorita a protože v té době (asi tak 1986) se už kolo dalo sehnat celkem bez potíží, koupil krásného silničáka skoro přesně takového, jako jsem měl před lety. Luděk si koupil za 300,- Kč poněkud starší kolo od kamaráda. Bylo to silniční kolo značky Eska. Mělo šestikolečko, ale pouze jeden tác. Kolo potřebovalo značnou údržbu. Tak jsem se do toho pustil. Kolo jsem kompletně rozebral a nastříkal jsem rám s vidlicí. Dvoubarevně, kombinace červené a modré. Vypadalo to docela pěkně. Vycentroval jsem kola, všude vyměnil lanka, bowdeny a ložiskové kroužky . Koupili jsme pořádné brzdy Favorit Centric a dvoutác s přesmykačem a tak se z původního otřískaného vraku stalo prvotřídní jízdní kolo.

Petr na kole moc nejezdil, protože ho zlobilo koleno. Měl totiž ve svých šestnácti letech úraz. Při přebíhání silnice vběhl do cesty rozjetému automobilu a kolenem rozbil na autě reflektor a hlavou čelní sklo. Byl pět dní v bezvědomí, měl krvácení do mozku. No přežil to bez následků, ale koleno se doktorům úplně opravit nepodařilo. A tak jsem kolo od Petra v roce 1989 koupil a opět jsem po dlouhých letech obnovil své jízdy na kole. No a to bych byl špatný strojař, abych si kolo nevylepšil. Po našem vstupu do kapitalistického společenství se začaly prodávat horská kola a trekkingy. To bylo něco! Trojtác a šestikolečko, rovná řidítka, moc se mi to líbilo. Na mém kole jsem měl klasické silniční berany a to mi vůbec nesedělo. Bolely z toho ruce i záda. A tak jsem oběhl pár obchodů s bicykly a prozkoumal situaci v zásobování náhradními díly. Zjistil jsem, že namontovat na můj Favorit rovná řidítka lze snadno a bez potíží. Také převody jsem kompletně upravil. Koupil jsem trojtác s přesmykačem a šestikolečko s přehazovačkou Shimano. Za sobotu a neděli bylo kolo přestavěné na perfektního trekkinga.

Když bylo trochu slušné počasí, tak jsem jezdil do práce do Bíliny. Těch 14 km jsem jel asi 50 minut. Tady u nás moc rovin není a tak i cesta do práce byla dosti zvlněná. Pořád to ale bylo rychlejší než autobusem nebo vlakem. Jednou, na cestě z práce domů, začalo velice pršet. Déšť se záhy změnil neuvěřitelnou průtrž mračen. Pršelo asi tak silně, jako když si pustíš sprchu ve vaně úplně co nejvíc to jde. Bylo to naštěstí v parném létě. Přijel jsem domů mokrý, jako kdybych spadl do rybníka. Suché bylo akorát to místečko, na kterém jsem seděl. Doma jsem na kole rozebral všechna ložiska, vylil vodu, vysušil a znovu promazal. Voda natekla i do vidlice.

Protože se u nás v Čechách hodně krade, tak jsem o své kolo přišel. Nechal jsem si jednou přes noc své kolo v autě (dodávka Ford Transit). Ráno bylo boční okno v Tranzitu rozbité a moje kolo jsem už nikdy neviděl.
Obešel jsem pár obchodů s bicykly. Podařilo se mi koupit celkem levně (4900,-Kč) treka vyrobeného na Tajwanu. Ocelový rám a ráfky. Veškeré díly té nejlevnější kategorie. Tak jsem kolo postupně vylepšoval. První změnou byly hliníkové ráfky a výplet pořádnými dráty. Kvalitní šlapky (ty původní byly plastové) a brzdové čelisti (původní též z plastu). Jednou jsem objevil v prodejně bicyklů odpruženou vidlici Mozzo. Stála pouhých 1500,- Kč. Neodolal jsem a vidlici koupil. Kolo bylo červené a vidlice stříbrná. Tak jsem kolo rozebral a rám nastříkal též na stříbrnou. Ofotografoval jsem firemní nálepky na vidlici, v počítači je trochu upravil a nechal jsem si udělat samolepky, kterými jsem kolo vyzdobil. Nazval jsem svůj bicykl „Stříbrný pstruh". Pět let mi kolo celkem dobře sloužilo. Sice bylo trochu těžké (kolem 15 kg), vyjet se na něm dalo i na naše Krušné hory.

Roku 1998 jsem získal navíc nějaké peníze za zlepšovací návrhy. Tak jsem mé ženě Blance koupil novou ledničku, videorekordér a horské kolo Admiral. Sobě nového treka od firmy Merida. Aluminiový rám, vidlice Suntour 850, řazení Acera, převody a šlapky Suntour. Dal jsem za tu krásu 18000,- Kč. Mého Stříbrného pstruha jsem prodal za pouhých 2500,- Kč kamarádovi. Je s ním velice spokojený. Za první rok, jsem na svém novém kole najel 3500 km. Blanka je líná, najela za rok pouhých 50 km.

Teď je léto roku 2012. Pořád mi slouží má Merida k plné spokojenosti. Pochopitelně vyměněno množství dílů. Třetí ráfky, Taktéž třetí trojtác a myslím, že čtvrté sedmikolečko, počet řetězů těžko určit.

Mnoho známých a přátel obdivuje mé ježdění po celý rok a tvrdí, že jsem sportovec. Loni jsem takhle jednou v zimě ráno vyjel do čerstvě napadaného sněhu. Nic jiného mi nezbylo. Dělal jsem brigádičku (každá kačka k důchodu dobrá) a trolejbusy vzhledem ke kalamitě nejezdily. Sněhu bylo místy přes 20 cm. Jel jsem pochopitelně po chodníku. Dojel jsem v pořádku tam i zpět. Ale vraťme se k mému sportování. Nejsem sportovec! Jsem líný na krok!
Co řekl indián, když poprvé uviděl bělocha na kole?
Ufff! Líná bledá tvář! Sedí a jde.

Jízdě zdar!
Juras (alias Howno)