Z výletu závod aneb Okolo republiky 2020

Nikdy jsem nebyl velký fanoušek silniční cyklistiky, raději jezdím na bajku přírodou. Nejsem ale žádný dogmatik a rád se stavím novým výzvám, takže tohle čtení bude i tom, jak jsem objevil kouzlo silnic.

Jak to tak bývá, na začátku byla náhoda.

V práci jsem si moc nemohl vybírat termíny dovolené, napsal jsem se, kam to šlo a jeden z týdnů se kryl se závodem "Okolo republiky", o kterém jsem ale tenkrát ještě nevěděl. Žena jezdí každý rok ve stejnou dobu s dcerou na jejich dovolenou, takže jsem měl jsem v plánu jet sám někam na kole čundrem. Pak se mi však na FB objevila upoutávka na závod a začalo to v hlavě šrotovat... Nikdy jsem nic ani vzdáleně podobného nejel, ale moc se mi líbila ta myšlenka volné trasy jen s kontrolními body.

26. června padlo rozhodnutí, že čundr pojmu trochu sportovněji a přihlásil jsem se na kratší trasu 1000 km. Pro dojezd v týdenním limitu, je potřeba ujet denně cca 150 km, což mi přišlo reálné. Abych si to ověřil, sedl jsem na kolo a poprvé v životě na něm ujel na jeden zátah přes 200 km, konkrétně 211 za 14 hodin. Utvrdilo mě to v tom, že ujet opakovaně 150 km několik dní po sobě by mohlo jít.

Jenže přes prázdniny jsem byl pořád v práci kvůli dovoleným, a těch 28 km, co ujedu tam a zpátky na 1000 km trasu žádná velká příprava není. Tak jsem tu akci pořád nepovažoval za závod, ale jen za výzvu, jestli to zvládnu ujet. Můj jediný trénink byl týdenní čundr se ženou, kdy jsme sice neurazil 150 denně, ale jeli jsme za každého počasí a já vezl za kolem vozík s veškerým nákladem.
Hodně času jsem pak věnoval práci s mapou - hledat kompromisy mezi trasou delší nebo kopcovitější, rychlejší frekventovanou a pomalejší klidnou, byla celkem zábava. Kdybych ji ale připravoval na závod, přistupoval bych k tomu trochu jinak. Taky jsem v trasování udělal několik hloupých chyb, jak se dočtete níže.

Termín startu se blížil, tak jsem si řekl, že bych měl přece jen ještě něco najet. Ve středu, tři dny před závodem, jsem opět sedl do sedla a ujel svých druhých 200 km za den a dovršil tím rovné 3000 km najetých tento rok (což taky není zrovna moc). Nicméně tady někde se to překlopilo a své rozhodnutí "ujet to" jsem změnil na "ujet to, co nejrychleji to půjde". Pochopitelně s vybavením, které mám, ale k tomu se ještě dostaneme :)

Ve čtvrtek nastává balení a protože pořád počítám s variantou, že to pojedu týden, beru si takové zbytečnosti, jako dvoje dlouhé termogatě a zároveň návleky na nohy. A protože nemám k dispozici auto, musím si s sebou brát třeba i čisté oblečení na cestu zpátky.

A už je pátek, dobaluju, nervozita stoupá, vyjíždím do Brna na vlak z Jinačovic hodinu a půl předem, přestože mi cesta trvá 40 minut. Ale ještě že tak :) Čtyři kilometry od domu mi ujde zadní kolo. No super. Zkusím nejdřív jen nafouknout, jak dlouho na tom vydržím jet. Naštěstí dobrý, dojel jsem až na nádraží a nemusel tedy měnit duši :) Nicméně vlak, jako by to tušil, měl pro jistotu dvacet minut zpoždění. Což o to, to od něj bylo v Brně hezký, ale v Pardubicích jsem měl mít na přestup právě těch dvacet minut a to zpoždění se cestou nepodařilo snížit. Přijeli jsme tedy přesně v čas odjezdu vlaku do Hradce Králové. Vidím vlak nachystaný na bočním peróně o tři koleje dál. Takže šup na kolo a k výtahu. Výtah na klíč. Sakra... Šup zpátky a do podchodu. Z podchodu. Na kolo. Jízda po prvním peróně. Stíhám, nasedám do vlaku, zavírají se dveře, odjíždíme, Uf!
V Hradci jsem měl mít na přestup sedm minut, přijíždíme o minutu později, k výtahu, někdo s ním přede mnou odjel, čekám, až se dole zavřou dveře a vyjede nahoru. Jedu dolů. K druhému výtahu. Nahoru. Dvě minuty do odjezdu. Ptám se průvodčího, kam s kolem. Posílá mě za kolegyní, ta mě bere k hitláku, musí otevřít nákladové dveře, dáváme tam kolo přesně v čase odjezdu...

Z Trutnova nahoru do Žacléře, registrace, seznámení s prvními kolegy, výborná večeře U Medvěda. Vládne pohodová atmosféra, ale jen do momentu, kdy se jde spát. Jeden nejmenovaný závodník chrápe takovým stylem, až vibruje podlaha. Podezírám ho, že jde o jeho vítěznou strategii. Usnout první a začít chrápat, aby se ostatní nevyspali a tím získali spánkový deficit už před startem. Do toho jiný kolega lepí mapu nebo itinerář páskou, pořád ji strhává, pak něco ťuká do mobilu se zapnutými zvuky na maximum, tedy co klávesa, to PÍP... Ale na tu bídu jsem se nakonec vyspal celkem obstojně :)

Ráno snídaně a poslední přípravy. Biketrialová show na místě startu, co ti chlapci umí je úplně mimo mé chápání. A pak už se řadíme pod startovním obloukem.

Taktiku jsem řešil do poslední chvíle, jestli začít opatrně a šetřit síly a nebo ujet co nejvíc, dokud člověk ty síly má a pak to nějak dorazit. Zvítězila varianta druhá, ideálně jsem chtěl jet první den bez spaní nonstop. Žádné vysoké tempo, ale pořád, dokud nezačnu usínat.

1. den

Start v 10 hod ze Žacléře. Jako většina, tak i já jedu přes Polsko. Je strašný dusno a jsem zpocenej už kilometr za startem. Předpověď hlásí bouřky a taky to tak vypadá... Po cca 18 km ve sjezdu ze sedla Kowarskiego potkávám v protisměru Michala (s číslem 22). Dupu okamžitě na brzdy a stavím přesně v místě, kde naše cesta z té hlavní odbočuje. Děkuju mu za ušetřené metry zpátky do kopce. V tu chvíli jsem si aspoň myslel, že mi ušetřil šlapání zpět. Ale kdyz jsem se po závodě znovu pořádně podíval do mapy, zjistil jsem, že kdybych jel po te hlavni dál, udělal bych líp. On totiž odbočoval v Kowarech na Sciegny a já pokračoval do Jelenie Gory. 

Když z ní vyjíždím, začíná foukat KUPR (kurevskej protivítr) a přichází první krize. Nohy mi nechtějí šlapat a to mám za sebou teprve 50 km... Po levé straně mám Krkonoše, které jsou zahalené v hustém černém mraku, na české straně zřejmě vydatně prší. Přede mnou proti tomu KUPRu jsou ale jen lehké mráčky, které značí maximálně nějaký malý deštík. Nicméně z kopce jedu převod 2 - 6, na velký tác ani pomyšlení :(
Po 60 km za obcí Proszowa mě vede navigace přes cestu kolem lomu přehrazenou páskou, s varovnou cedulí, že je do lomu vjezd zakázán. Je sobota, tak to neřeším, podlézám pásku a jedu cestou kolem lomu dál. Ale je to hrozná cesta, samej šutr, kámen, kamínek. Hráli jsme kličkovanou, vždyť to znáš :)
Asi sedm kilometrů před hranicí s Českem mě předjíždí Darek 16, kterého jsem já předjel už někdy na začátku, kdy si přebaloval bagáž. Nohy mi pořád ještě nešlapou, jak by měly, ale je to trochu lepší. V Novém Městě pod Smrkem dojíždím Michala 22, jedeme spolu do Frýdlantu, kde se stavuju na náměstí na jídlo.

Přichází velmi zpomalená slečna:
- Dobrý den, budete jíst?
- Ano, dám si guláš a velkou kofolu.
- Nemám vám přinést jídelní lístek?
- Ne, děkuji.
- Takže máte vybráno?
- Ano, guláš a kofolu a prosím, jestli by to šlo rychle, jedu závod.

Guláš stál přede mnou za dvě minuty (!), kofola s omluvou asi o tři minuty později.
Za dvacet minut pokračuju. Začíná lehce poprchat, ale mraky přede mnou nenaznačují nic dramatického, tak pláštěnku ještě nevyndavám. Ochladilo se a jede se zase o trochu líp :) Jedu přes obec Bogatynia a kolem té hnusné olbřímí díry vedle. Přejíždím do Německa, v Zittau luxusní široká cyklostezka, když vyjíždím z města, začíná už regulérně pršet, jdu tedy do pláštěnky. Prší ale jen asi 20 km, příjezdem do Česka v Rumburku déšť ustává.

V centru Rumburku potkávám závodníka na horském kole, dáváme se spolu do řeči, já mu vykládám o mém závodě, on o tom svém, kde dojel na 50 km druhý. Jak jsem teď podle výsledkové listiny zjistil, jedná se o Adama Styblíka, který jezdí v týmu Jardy Kulhavého :) Bylo to velice příjemné setkání a pokec dvou cyklistů z různých cyklistických vesmírů. Navíc začalo svítit slunce, takže se jede fajn.

Ve Šluknově u pumpy si dávám kafe a potkávám se opět s Darkem 16. Na první checkpoint v Lobendavě to je už jen 11 km. Tam přijíždím po 156 km v 19:05, dávám si půlhodinovou pauzu, vytahuju teplejší oblečení na noc, mezitím přijíždějí Darek 16, Liby 13 a dvojice "Koťátka" č. 6. Michal 22, kterého jsem opustil ve Frýdlantu tu byl o půl hodiny dřív. Moji kamarádi od stolu z předvečera závodu Franta 1 a René 5 ještě nedorazili, celkem je asi deset lidí za mnou :)

Pokračuju dál, v Sebnitz se potkávám s Liby 13 a kousek za městem s úžasem sledujeme fascinující západ slunce s temně rudými barvami, mlhou nad Labem a úplně mystickou atmosférou. Sjíždíme společně na nejnižší bod trasy k Labi u Bad Schandau. Jedeme nocí kolem řeky, hvězdy svítí, nad hlavami poletují netopýři a pod koly praskají ulity šneků. Je jich spolu se slimáky na cestě tolik, že nemá smysl kličkovat a prostě jedem. Jízda nočním Děčínem a Ústím je moc pěkná, ta města vypadají v noci mnohem líp, než ve dne. V Ústí nás navigace vede každého jinudy, tak se loučíme, abysme se po třech kilometrech zase potkali :) Jedeme tedy spolu dál, až do Oseka, kde Liby tuhne a potřebuje jít spát. Loučíme se tedy podruhé a já pokračuju dál, protože se cítím v pohodě. Ve 2:30 stavím u benzínky Go v Litvínově, kde jsem byl obsluhující paní sprdnut, že nevím, co chci, protože jsem netušil, že prodávají jen přes okénko a vybírat jsem tedy začal až poté pohledem přes dveře. Paní byla hodně nepříjemná, ale nakonec mi i natočila vodu do bidonu. Pak jsem v podstatě v centru města potkal dva zajíce a mazal přes Záluží na silnici 13 do Karlových Varů. Jelo se po ní úplně parádně, jedno auto za pět minut, lituju, že jsem na ni nenajel dřív.

Ve 4:10 jsem v Chomutově a mám ujeto 300 km! Další vysněná meta padla! Cítím se dobře, ideu, že zkusím jet nonstop, považuju za reálnou, spát se mi nechce. To se ovšem brzy změní. Za Kláštercem mě v kopci předjíždí Franta 1, ale jen pozdraví, neprohodí se mnou ani slovo a frčí dál. Pak následují další dva kopce, které mě zcela odrovnají, takže v sedm ráno uléhám do škarpy před obcí Květná, už nemám sílu hledat nic lepšího, vytahuju spacák, přikryju se plachtou a spím. Mám ujeto 340 km, což je zlepšení nejlepšího osobního výkonu o 129 km.
Super taky je, že se mi podařilo ten hnusnej úsek chemiček, dolů a špíny projet v noci, že jsem ho ani neviděl :)

2. den

Vstávám po deváté, ta silnice je hodně rušná a nedá se už spát. Zjišťuju, že mám opět prázdné zadní kolo. Dofouknu ho s tím, že to bude asi něco podobného, jako při odjezdu, prostě si jen ušlo. Odjíždím kolem půl desáté. Před Ostrovem, kde se křižuje silnice 13 se silnicí 25 vlastní blbostí zakufruju, protože jsem do mapy zadal blbě průjezdní bod. Zadal jsem ho místo na tu silnici na souběžnou cyklostezku, ale tam se už nešlo vrátit, musel bych do protisměru, pak přejet silnici do druhého protisměru a najet na ni. Takže jsem hledal cestu jak dál a ztratil tak 20 minut...
V obci Rosnice jsem sedl do hospody u Kaštanů, pár lidí tu sedělo na zahrádce, na vývěsním štítě guláš, není co řešit. Obsluha ale nejde, tak jdu dovnitř a dozvídám se, že o víkendu nevaří. Což si ale na vývěsní štít nenapíšou... Zadní kolo je zatím opět prázdný, o kousek dál je malý rybníček, kontroluju v něm teda, jestli mi to neuchází ještě někde jinde. A ono jo. Krom problému s ventilkem mám ještě díru, asi od toho ostnatého keře, kde jsem ráno zaparkoval... Takže vytahuju lepení, do kola dávám náhradní duši a tuhle lepím.

Pokračuju až ve 12:15. V 13:50 za Sokolovem začíná další KUPR a s ním přeháňka. Ve 14:30 nasazuju pláštěnku, protože mrak přede mnou vypadá, že je plnej vody a chce spadnout právě na mě. Je hodně velkej, ale vzal mě jen krajem, protože v 15:10 je po dešti.
V obci Hluboká jsem ve sjezdu v zatáčce na úzké mokré cestě potkal kombajn. Ubrzdil jsem to jen s malinkým smykem, protáhl se kolem něj a jel v pohodě dál. Už zase mezi mrakama prosvítá slunko :)
Po kopcovité trase přes Vojtanov přijíždím v 17:20 na checkpoint 2 v Krásné u Aše. V místní večerce dokupuju zásoby a vyrážím směr Vyšší Brod. V Aši se potkávám s Vojtou 23, který jede po silnici, já po cyklostezce vedle, tak se zdravíme na dálku. Je rychlejší, ale za chvíli ho dojíždím, právě se rozjíždí od krajnice, jedeme chvíli spolu. Pak se rozdělíme, já objíždím Cheb nesmyslnýma okreskama po šotolině, kde se nedá jet víc, než 15 km/h, zatímco on pokračuje po hlavní. Já na ni najíždím zpět u vodní nádrže Jesenice.

O několik kilometrů dál, cca v 19:40 je čerstvá dopravní nehoda, naštěstí bez vážných zranění, ještě tu není IZS, silnice je plná střepů, mám trochu obavy, abych zase nechytil nějakej defekt, tak projíždím s velkou obezřetností. Pokračuju do Plané, kde odbočuju směr Stříbro a Stod. Můj plán je tato dvě města ještě v noci dát, plány mi ale zkříží údolí Kosího potoka před Černošínem. Noční sjezd po kočičích hlavách byl řádně výživnej, stál jsem na brzdách hodně natvrdo, aby to ze mě nevyklepalo duši. Přijel jsem dolů na asfalt, ulevilo se mi, ale jen na chvilku. Následovalo strmé stoupání opět po kostkách a když konečně skončily, dál sice po asfaltu, ale do sakra prudkého kopce. To mi vzalo veškeré plány i síly a vyčerpanej jsem padl ve 23 hod na zastávce Černošín - Krásné údolí. Jestli tím mysleli to údolí, které jsem před chvílí projel, tak budu požadovat přejmenování! ;)
Zalehávám s 508 ujetými kilometry. Je mi strašná zima, ale jsem tak vyčerpanej, že už nejsem schopnej vstát a vzít si ještě něco na sebe z kabele. Navíc jsem blbě zavřel špunt od karimatky, takže mi ušla a spím na zemi. Je mi to jedno. Nemám vůbec sílu se pohnout, jen se choulím a snažím se zahřát a usnout.

3. den

Vstávám v pět hodin, i přes ten strašnej klepec to vypadá, že jsem se celkem vyspal a cítím se dobře :) Ke snídani si dávám tři croissanty, co jsem si koupil v Krásné a vyjíždím o půl šesté, teploměr sice ukazuje 7 stupňů, ale na okolních loukách je jinovatka... V 8:45 se stavuju na pumpě v Merklíně na kafe a k němu si dávám další dva croissanty :)
V Plánici je uzavřená silnice přes centrum, jedu objížďkou kolem zámku a tam dojde na tlačení (jediné za celou cestu), protože tam někdo omylem položil horolezeckou stěnu... Z dědiny ale pěknej sjezd, kde svištím šedesátkou.

V pravé poledne přijíždím do Horažďovic, kde si dávám výborný oběd v hospodě U Hlaváčků - hovězí vývar a brabce se špenátem a bramborovými knedlíky. Tam jsem se taky poprvé podíval na gps tracker dle kterého to vypadá, že se pohybuju někde v půlce startovního pole. To je velice příjemné zjištění.

Cesta dál pokračuje v pohodě, v Bavorově se stavuju na zmrzlinu. Od Netolic se jede do kopce a já mám zafixováno, že to je nejhorší úsek dne, alespoň podle výškového profilu. A opět se tu ukazuje moje nezkušenost a nedůslednost při přípravě trasy. Do toho kopce se mi jelo celkem v pohodě, takže jak jsem dojel do Větřní a tedy k Vltavě a nabyl jsem dojmu, že pojedu do Vyššího Brodu kolem řeky po rovině a v pohodě. Jenže jsem si naplánoval cestu přes Větrnou a když jsem to zjistil, bylo už pozdě se vracet. Takže jsem si ten brutální výstup na závěr dne užil do sytosti... Sjezd byl fajn, ale tloukl jsem se do hlavy za takovou chybu ještě dlouho.

Do Vyššího Brodu (kontrolní bod 3) přijíždím ve 20:15, mám za sebou 718 km. Dávám sprchu a jdu na nezapomenutelnou večeři do restaurace (!) v kempu pod hrází. Myslím, že se mi ještě nikdy nestalo, že bych dostal na talíř knedlíky tvrdší než maso. Vnitřní boj, jestli jim to jít omlátit o hlavu, nebo to sníst, protože jsem měl strašnej hlad, vyhrál hlad. Prostě jsem napích knedlík na měkčí místo a okusoval ho. Zubama se dal ještě celkem dobře urvat...
Pak ještě pár slov s kolegy a v deset už jsem v posteli. Najednou mě strašně začne píchat v obou kolenech. Co to sakra je? Na kole nic a jen člověk lehne, tak tohle... Tak jsem chvíli hledal polohu, ve které to nebolelo a pak jsem v podstatě hned, jako za starých časů, usnul. Budík mám na čtvrtou, ale když mi zazvoní, rozhodnu se, že budu ještě spát. Přeci jen mě čeká závěrečných 330 km, tak chci nabrat síly. Strávit však na jednom místě 11 hodin asi nebyl dobrý taktický plán.

3. den

Vstávám ve tři čtvrtě na šest, se mnou dva další, všichni tři odjíždíme s malými rozestupy kolem půl sedmé. Můj plán je dát to na jeden zátah do cíle s příjezdem mezi třetí a čtvrtou ranní. Teplota opět sedm stupňů, odjíždím se čtyřmi vrstvami na sobě. Kolena jsou úplně v pohodě, ale svaly se po tom dlouhém spánku rozhodly, že pro ně závod skončil a nechtějí makat. Tři hodiny jsem je přemlouval, že se mýlí, že je budu ještě potřebovat, protože před sebou máme dlouhou a náročnou etapu. Před jedenáctou si dělám kratinkou pauzu na vymočení a přelití vody z lahve do bidonu a hned mám dva štípance od komárů. Inu Třeboňsko!
V 11:20 narážím na uzavírku před Třeboní s dvěma značkami zákazu vjezdu cyklistů ještě s brutálně odrazujícím komentářem, který si už přesně nepamatuju. Jsou vidět pracující bagry, na cestě obrovské hromady zeminy, tak to objíždím o cca 8 km...
Ve 13:30 odjíždím z Kardašovy Řečice, kde jsem byl na obědě. Podle názvu jsem jedl svíčkovou, ovšem s ní to nemělo moc společného. Maso bylo podřadné kvality a největší kousek byl obrovská flaksa. V Černovicích další uzavírka, ale dá se krásně projet.
V 17 hod. za Pacovem ve stoupání do Salačovy Lhoty pozoruju cukání v přehazce, následně zjišťuju, že se mi na jedné straně rozpojil řetěz. Nový řetěz, který měl před závodem najeto 200 km... Na nejbližším vhodném místě zastavuju, vyndávám nýtovačku, ale vůbec mi to nejde. Jak se ten článek zkřivil, tak z nýtovačky vyskakuje a nedaří se mi chytit. Po asi desetiminutovém boji jsem zvítězil, nicméně pak jsem dobrých dvacet minut dostával šmír na rukou na aspoň trochu rozumnou úroveň. Taky jsem chtěl při příležitosti vyndaného pouzdra s nářadím řetěz přimáznout,ale nepodařilo se mi prolomit ochranu dětskou pojistku :D
Po nějakých 22 kilometrech, ve sjezdu do obce Zdislavice opět píchám zadní kolo... Takže zase opravuju, čistím ruce, doplňuju energii a ztrácím zas hromadu času. Plán na brzký ranní příjezd se hroutí, zvlášť, když Sázavu přejíždím až ve 20:20 a mám tedy před sebou ještě 200 km.
Tak jsem při té příležitosti alespoň trochu poupravil text Modlitby Marty Kubišové: "Ať šmír dál zůstává s touto krajinou...", kterou si zbytek cesty zpívám.
Ve 22:15 se v Kutné Hoře, přímo před chrámem sv. Barbory, potkávám s Martinem 8, se kterým jsem vyjížděl z Vyššího Brodu, ale on jel úplně jinou trasu. Má plán, dojet to pod čtyři dny, tedy do 10 hod. následujícího dne. Já ještě optimisticky věřím, že bych mohl dojet cca v šest a je dobře, že se mu tím nechlubím... On odjíždí o 10 minut dřív, já ještě jím, přeskupuju vodu a vytahuju návleky na nohy, začíná být zase kosa.

Pokračuju přes Týnec nad Labem a Chlumec nad Cidlinou. V Nepolisech je rozkopaná hlavní silnice, objíždím to po chodníku a pak kousek okolo, nicméně zase ztrácím nějakej čas... V 1:40 si dávám krátkou pauzu v Novém Bydžově na náměstí a pokračuju směr Hořice. Začíná poprchat, v té tmě nejde poznat, jaké mraky mám nad sebou a jestli to nebude horší. A hned za Bydžovem další uzavírka. Do obce Králíky je to polňačka, z ní dál je už položenej asfalt, takže se po tom dá jet hezky i přes stále přítomné kamenivo. Proti mě jedou dvě světla, trochu se obávám cajtů, 100 metrů přede mnou zastaví, je to civilní auto, projíždím pomalu kolem něj, uvnitř borec v oranžové vestě, asi hlídá, aby jim tu novou silnici nikdo neukrad, jen na mě koukne, já na něj a pokračujem dál.

Ve tři hodiny zastavuju na pumpě v Hořicích, ptám se jestli neviděli Martina 8. Neviděli nikoho. Dávám si kafe a dva croissanty. Ptají se mě kam jedu, jsou z toho vedle, když jim řeknu, odkud jedu, tak už nechápou vůbec nic :) Ptají se mě, jestli jedu do Hostinného přes Zvičinu, tak odpovídám, že nevím, nic mi to neříká. A oni říkají, že to pěknej kopec a jestli tam jedu, tak že si pěkně máknu. Takže ve 3:30 odjíždím z Hořic do Miletína a pak následuje onen kopec přes Zvičinu, na kterém padnu. Nejdřív mě chytí asi 20 minutový průjem, který mi vezme hodně sil (posíláme pozdrav do Kardašovy Řečice). Když se trochu seberu a stoupám dál, přichází déšť a těžká krize. Vidím zastávku, tak to do ní lomím a hodinu prostě spím vsedě. Pak nasedám a je to lepší, nějaké síly jsem nabral. Ale těch 20 km z Miletína do Hostinného jsem jel čtyři hodiny! To byla hodně velká krize. Z Hostinného posílám pořadatelům v 7:05 zprávu, že těch 27 km dojdu i pěšky :)
I přes ty kopečky už to zase trochu jede, takže si začínám být jistý, že náhradní plán, dojet do čtyř dní, který jsem převzal od Martina, vyjde. V 8:30 začínám v Trutnově stoupat do posledního kopce, když najednou, co se nestane. Dojíždí mě Liby 13 s Michalem 22. Jsem strašně rád že je potkávám, s oběma jsem ujel kus trasy a tak dojíždíme společně všichni tři do cíle v 9:18, tedy 42 minut před dovršením čtyř dnů :)

Celkově jsem za celý závod ujel 1066 km. O 36 víc, než jsem měl původně naplánováno. 

Martin 8 dorazil asi třičtvrtěhodinu před námi a už si ani nepamatuju o čem jsme mluvili :) S Michalem a Liby jsme šli společně na oběd, takže jsem zjistil, že se Liby stavovala taky na té benzince v Hořicích asi hodinu po mně, paní jí řekla, že jsem tam byl a že jsem vypadal v pohodě... Liby říkala, že vyjížděla z Vyššího Brodu až v deset, tedy skoro čtyři hodiny po mně. Byla naštvaná, protože chtěla vyjet dřív. Na druhou stranu do Vyšáku ale dorazila až v jednu v noci. Michal přijel do Vyššího Brodu ve 22:30 a vyjížděl hodinu přede mnou. Po cestě ale spal ještě od půlnoci do pěti u Miletína. Za Miletínem se sjeli s Liby a v Trutnově se mnou.

Pokud jde o řidiče, tak jediný konflikt jsem zažil, když jsem na křižovatce s nadměrným počtem odboček hledal tu správnou a projížděl tedy pomalu, tak na mě řidič náklaďáku cosi volal. Naprosto chápu a omluvil jsem se mu :) Jinak úplně super, nesetkal jsem se s žádným idiotem, který by si potřeboval něco dokazovat. Až po závodě, když jsem jel na vlak, na mě řidič trutnovského linkového autobusu č. 6, půl kilometru před nádražím, použil ostřikovače...

Takže co říct závěrem...
Naprosto skvělá super akce a velký dík Aleši Vaníčkovi, že ji spáchal! Díky ní jsem objevil krásu silniční cyklistiky a moc jsem si to užil! Šel jsem do toho s ocelovým trekovým kolem, které dostala moje žena od rodičů za promoci (skoro před 30 lety!), samo o sobě váží 16 kg, náklad dalších devět, takže jsem vezl přes 25 kilo... Vyhrál jsem tak kategorii kamionů, která ale bohužel nebyla oficiálně vypsána ;)
Ale bral jsem to od začátku jako osobní výzvu, jestli vůbec dokážu za týden těch 1000 km ujet. Nechtěl jsem závodit. Nemám závodní kolo ani výbavu. Ale tak mě to pohltilo, že jsem do toho dal všechno. A stálo to, i přes ty krize, mráz a totální vyčerpání, za to :)

Na příští rok si pořídím lepší kolo, zredukuju bagáž a pojedu dlouhou trasu :) Těším se už teď! A vy se těšte taky! ;) Start je 21. 8. 2022 v Žacléři.

Výsledky závodu Okolo republiky 2020

Fotografie ze závodu