Dámská 2016 Český les podél hranice i za hranicí.

Po stopách zaniklých vesnic a hutí v Česko - Německém pohraničí.
Dámská 2016 Český les podél hranice i za hranicí.
ve dnech 21. 7. - 24. 7.

Na letošní Dámskou jsme se vydaly k západní hranici a moc se nám hodil loňský nástin tras. Český les nám doporučila kamarádka z Plzně, bohužel se k nám nepřidala, ale upozornila na některé zajímavosti, které nešlo vynechat, že jsou tady kopce, nám jaksi zamlčela. Zaniklých vesnic, sklářských hutí a pil bylo podél hranic opravdu hodně.

čtvrtek
Ráno před osmou se potkáváme na nádraží, letošní „dámská" je opravdu jen dámskou jízdou, máme koupené místenky pro kola i pro nás, vlak je poloprázdný do lázeňského města jedeme v kupé samy.

Z Mariánských Lázní šlapeme do vesnice Velká Hleďsebe, Krásné, první kopec, vpravo na Sekerské Chalupy a po polní cestě do Jedlové. Než domluvím kávu u tety na chatě, holky obdivují místní hřbitov pro malá domácí zvířata. Po kávě vyrážíme směr hranice a malé městečko Mähring. U hranic ještě zastavujeme v bývalé vesnici Slatina, zrovna začíná pršet, tak využijeme přístřešku, přeháňka je krátká, ani neoblékáme bundy nebo pláštěnky, načepujeme vodu z místního Janovského pramenu a míříme k hranici. V Mähringu se jen krátce zastavujeme u kostela a pak sjíždíme na signálku po Německé straně hranice. Cesta vede stále lesem. Míjíme pomník Hanze Dicka zastřeleného 18. 9. 1986. Až po návratu zjišťujeme, že šlo o bývalého vojáka a německého důchodce, kterého při sběru hub zastřelili naši strážci hranic v domnění, že jde o polského přeběhlíka, kterého v ten čas honili. Hranice zpět do ČR přejíždíme poblíž pramene Mže, až k němu nezajíždíme. Bývalá Hraničná je přechod zase do naší republiky, pomníček na hranici připomíná, že tu bylo neklidno hned na počátku 2. svět. války. Četnický strážmistr byl příslušník složky obrany státu - SOS, která působila v letech 1936 - 1939. První obydlená vesnice je Branka. Zastavujeme u rybníka, kterým protéká horní tok řeky Mže, prý se v něm dá koupat, i když je docela teplo, moc nás koupání neláká, vyfotíme kapličku a jedeme dál. V Brance žije trvale deset rodin, sídlila zde firma Adler, která vyráběla perleťové knoflíky. Po roce 1946 začalo vysídlování a do vesnice se nastěhovali Rusíni. Náš dnešní den končí ve vesnici Halže. Později zjišťujeme, že vlastně spíme v místě, kde stával zámek, ale místo původní zámecké budovy, která shořela v 50. letech min. stol., je tu postavena obludná dřevěná ubytovna, ale pokoj je čistý a teplá voda ve sprše. Majitel nám doporučuje hospodu ve vedlejší vesnici, sedáme na kola a jedeme na večeři.
68 km, 745 m

pátek
Sluníčko svítí od rána, rýsuje se opět teplý den. Přes Svobodku, kde jsme včera večeřely, jedeme do vesnice Světce, kde je Unikátní jízdárna, která je druhá největší ve střední Evropě - po Špaňelské dvorní jízdárně ve Vídni. Novorománská stavba je národní kulturní památkou a zachránila ji velká rekonstrukce po roce 2000. Cenný je zejména složitý krov s hranolovou lucernou. Monumentální jsou i zbytky kláštera opodál, zámeček postavený částečně z torza kláštera přístupný není, protože je zde odborné učiliště. Po cyklotrase, která vede kolem vodní nádrže Lučina, jsme chtěly dojet do vsi Milíře. Ačkoliv máme dost podrobnou mapu, Radka velí vlevo, i když cyklotrasa vede vpravo, prý je značka otočená, do navigace se nepletu, tak jedeme vlevo. Na kopci pak z vesnice Mýto hledíme na protilehlé Milíře a hledáme možnost návratu na naši trasu. Po zelené jsme vůbec jet neměly, ale přeci se nebudeme vracet, pomník Prokopa Holého míjíme v rozpacích, je vidět, že už jsme dlouho ze školy venku a úplně nám vypadl letopočet 1431, kdy se odehrála bitva u Domažlic. Zkratka po zelené byla opravdu výživná, ale dojely jsme na Zadní Milíře a pak už na dlouhou dobu zase jen les a úzká silnička a zaniklé vesnice. U bývalého loveckého zámečku v Ostrůvku poobědváme z vlastních zásob a šlapeme pod Šelmberk. Z dřevěného hradu ze 14. stol jsou dnes jen valy a příkop, vrchol vynecháváme a pokračujeme lesem. Na cestě nás provází upomínkové cedule, že tady byla řada vsí, v padesátých letech zrušena. Někdy zůstal u cesty křížek, nejsou patrné žádné základy, rozvaliny ani staré ovocné stromy. Vesnice byly srovnány se zemí, aby zůstal neporušený výhled do širokého okolí. Jsou to smutná místa a je dobře, že se bývalé vesnice připomínají alespoň cedulkou. Bývalá Nová Knížecí Huť, opět jsme téměř na hranici, u rybníka je postaveno několik týpí - dětský letní tábor. Za Starou Knížecí Hutí zastavujeme u hrobu 37 obětí pochodu z Tachova do koncentračního tábora v Buchenwaldu v dubnu 1945. V bývalých Hraničkách opět nabíráme sil z vlastních zásob na další dnešní kopec - už ani nepočítáme kolikátý. Od rána se houpeme nahoru a dolů zhruba mezi 500 a 750 m n.m. Před Novými Domky zastavujeme u památníku, kde v prosinci 1989 pánové Diensbier a Genscher symbolicky přestřihávali železnou oponu. Tady z bývalé vesnice zůstalo několik budov, dnešní penzion U Huberta je dokonce původní dřevěná dochovaná stavba z produkce nedalekého Kolowratova dřevařského závodu. Za vsí zastavujeme u kostela, bohužel kostel je zcela zchátralý, na přilehlém hřbitově jsou na hrobech vidět květiny. Rozvadov - trpaslíků značně ubylo, ale ani v hospodě nezastavujeme. Jedeme po opravené silnici, která byla vybudována v letech 1815 - 1816 a spojovala Svatou Kateřinu a Rozvadov. Ze Svaté Kateřiny jedeme dlouhou rovnou alejí k zámečku Diana. Kdysi honosné sídlo vystavěné F. Kolowratem podle plánů Santiniho je dnes zchátralé, s mírnými náznaky oprav, anglický park takřka neexistuje, patrná je jen jedna z nejcennějších alejí na Tachovsku (stáří asi 270 let). Z blízkého Kolowratova dřevařského závodu zbyl jen komín. Železná, opět jsme u hranic a zase zrušená vesnice. Slunce se kloní k západu, nohy máme z věčného stoupání a klesání po kopcích unavené, tachometry ukazují více jak 60 km, už nás samota a les trochu nudí, tak padá rozhodnutí vynechat Pleš a s ní další výstup nad hranici 700 m n.m. a do Rybníka jet pohodlnější cestou. Čeká nás poslední dokopec na Waldorf a pak už jen sjezd. Ještě jedna špatná odbočka v Karlově Huti, ale Tady Radka napravuje svůj ranní renonc, díky kompasu včas odhaluje špatný směr, takže nevystoupáme zpět na Waldorf, ale sjedeme k Radbúze a podél ní do Rybníka, kde máme domluvené ubytování. Míjíme dnes poslední zmizelou vesnici Mostek, Radka má ještě sílu slézt ke kamennému mostu, kde pořídí nejen fotodokumentaci historické stavby, ale také sebere klíště. A pak už nás čeká jen malý pokojík se třemi postelemi, večeře a jdeme spát.
72 km, 769 m

sobota
Jako každý den, začínáme společným fotem, jsme po vydatné snídani, tak šlapeme opět k hranici a zaniklým vesnicím. Začínáme asi na 510 m n.m. První zastávkou je Lovecký zámeček Dianaholf, byl vystavěn v roce 1812 na místě vyhořelého poplužního dvora. Později byl doplněn kaplí sv. Kryštofa. V 19. století zde byla zbudována obora pro daňky a jeleny. Po druhé světové válce sloužil jako strážní dům pohraniční stráže. Dnes tu jsou jen rozvaliny, navíc za elektrickým ohradníkem ve výběhu pro dobytek. Ten ale Radku nezastaví před tím, aby nešla udělat řádnou fotodokumentaci. Vystoupáme takřka na 700 m n.m. do vesnice Nemanice s polorozpadlými domy, vybydlenými byty, kostelem a nočním klubem na okraji vsi, raději rychle mizíme k hranici, co jsme si doposud nastoupaly, to jsme zase sjely. U hraničního přechodu a bývalé vsi Lísková vjíždíme opět do lesa. Teď nás čeká výstup po jižní straně Čerchova. Chvíli šlapeme, často kolo tlačíme, úzká silnice, kterou ještě před 25 lety strážili pohraničníci má občas sklon 18%. Pomalu se blížíme k sedlu Pod Čerchovem. Míjíme kamenný křížek s nápisem „Kasinec Miroslav 1950-1986". Ne, ani tady nešlo o přeběhlíka. Byl to psovod z místní roty, který tady zemřel při víkendové službě na jaře 1986 po střetu s protijedoucím autem. V sedle Pod Čerchovem máme kopců dost - na 7 km jsme zdolaly skoro 400 v.m., přemlouvám „dámy", abychom vyjely zbývající dva kilometry, ale odmítají tlačit kola dalších 150 v.m., že prý mají vrchol odškrtnutý ze srazu nákoláků v roce 2010 . Byť v mlze, pro kterou nebylo na krok vidět, ale mají. Z podčerchova už jedeme takřka pořád s kopce. Na Babylon přijíždíme za sluníčka kolem šesté večer, což je nezvykle brzy, Radka jásá, že konečně půjdeme na večeři včas a do postele taky. Příjemná prostorná chatička číslo 10 je hned naproti sprchám, kola lze na noc zamknout na verandu. Zajedeme ke koupališti, kvůli Radce hledáme jakýsi kiosek, kde pečou ryby (pozn. Radky - měl to být „vyhlášený rybí bufet", o kterém se lze dočíst na kdejakých stránkách o Babylonu, ale v reálu o něm nikdo nevěděl), naštěstí jej nenacházíme, v poslední době mi ryby smrdí, tak jsem ráda, že zajedeme do jedné ze dvou pizzerii u silnice.
45 km, 829m

neděle
Měla být kulturně poznávací, ale v Trhanově nás dostihl mrak a dle radarové aplikace se další mraky posouvají naším směrem. Proto volíme operativně plán B - obléct pláštěnky a šlapeme co nejrychleji na vlak, co jede ve 12h z Domažlic, cestou stíháme mírně bloudnout, v Domažlicích odhalit smírčí kříž v zahradní zdi a kouknout na náměstí. Kafe na nádraží, občerstvení a po poledni nasedáme do vlaku směr Praha. Svítí sluníčko, je teplo, sem tam modrá obloha. Nějak rychle nám ten výlet utekl, vystupuji v Berouně, nechce se mi z té pustiny rovnou na náplavku a rušných ulic velkoměsta. Vyzkouším průjezdnost pravého břehu Berounky pod Tetínem. I s naloženým kolem se jede pohodlně, občas louže po nedávném dešti. V Srbsku jsem za půl hodiny a pak už jen po asfaltu a budu doma. V Zadní Třebani mne chytne dost prudký déšť, úplně mokrá dojedu na nádraží, kde se schovává již několik cyklistů. Usuším se ručníkem, obléknu suché triko, sním tatranku a je po dešti. Než dojedu k nám na kopec, mám suché i boty. Díky dojezdu z Berouna jsem i dneska najela pár kilometrů navíc.
58 km, 319m

Celkem „dámská_2016" 243 km, 2662 m
Zaniklé vesnice: Slatina, Hraničná, Farský les, lovecký zámeček Ostrůvek, Nová a Stará Knížecí Huť, Zadní Zahájí, Jedlina, Hraničky, Nové Domky, zámek Diana, Železná, Waldorf, Mostek, Švarcava, zámek Dianahof, Horní Huť, Hraničná, Pila, Mýtnice.

A bylo jich určitě ještě víc, některé jsem nezaznamenala. Těžko si dovedu představit, jak by pohraničí a celá oblast Českého lesa vypadala, nebýt odsunů po 2. svět. válce, padesátých let a normalizace po roce 1968. Je to smutný pohled na opuštěné vesnice, ale daleko smutnější by byl, kdyby ve vesnicích zůstaly domy a lidé by je opustili z ekonomických důvodů, protože by šli za prací a pohodlím do větších měst. Nakonec je možná dobře, že se nám zachoval kus neporušené přírody a pásma, kde za celé 3 dny jsme potkaly jen 4 lidi a to ještě, až pod Čerchovem.

Pokud nám to bude šlapat ještě příští rok, vydáme se zase do odlehlých částí naší republiky, stále ji nemáme celou projetou.

Co se zjistilo později, poštípané jsme ještě po týdnu, jeden kousanec vykazuje boreliózové znaky a nasazení ATB bude nevyhnutelné. Sviňky kousavé byly jedinou tmavou stránkou výletu.

Děkuji dámám, Lence a Radce za společnost.