Nízké Tatry z jihu - srpen 2015

 

Loňský týden v Nízkých Tatrách nás namlsal tak, že se letos vracíme. Naší letošní základnou je Mýto pod Ďumbierom, malá vesnice pod jižním hřebenem, kterému vévodí nejvyšší vrchol Ďumbiér. V Praze vrcholí srpnová vedra, tak je nejvyšší čas prchnout do hor, kde noční teplota oproti městu trochu klesá. V nabídce ubytování je několik možností, penziony, hotel, ale my volíme ubytování u staré mamy. Zrekonstruovaný domek uprostřed vesnice, celé podkroví máme pro sebe, výhled na Českobratrský kostel, každou půlhodinu bijí věžní hodiny, z druhé strany je vidět Ďumbier. I tady je velmi teplo, ale noci už jsou chladné, strach z podkrovního bytu, opadá hned první noc, kdy se ochladilo a celých deset dní jsme spali jako nikdy.

sobota 8. 8. byla alespoň v Praze jedním z nejteplejších dnů, naše domácí meteorologická stanice zaznamenala teplotu 40,1 °C. Po odpočinku po dlouhé cestě se jedeme projet. K prameni Medokyš, po silnici a zdánlivě po rovině. Ve vesničce Jarabá, která je sevřená v údolí pod hlavním hřebenem se začínáme přibližovat k nadmořské výšce tisíc metrů, stoupáme na sedlo Čertovica 1238 m. n. m, odměnou je zpáteční desetikilometrový sjezd. Zastavujeme u pramene, načepovat sirnatou vodu a prvních 29 km a 594 výškových metr máme za sebou.

V neděli ráno jedu do místního obchodu pro pečivo, zapomněla jsem přibalit hřeben, ale i ten v rozličném tovaru kupuji, tak i na dovolené se budu česat. Vedro je od rána, volíme tedy lesní cestu a doufám, že bude podél potoka. Stoupáme Mlynnou dolinou, hřeben a Ďumbiér se velmi rychle přibližují. V rozcestí Do Pošovej Mlynnej stoupáme po značené cyklotrase, je velmi teplo a bohužel opouštíme potok. Cesta končí, nejspíš jsme přehlédli značení, tak se vracíme o pár výškových metrů zpět. Lesem dojedeme do osady Tále a po silnici stoupáme na Trangošku 1121 m. n m, naštěstí silnice vede podél potoka, několikrát se v něm musím smočit, voda v lahvi také pomalu dochází. Odmítám jít zkratkou, tak po opětovném namočení v potoce, konečně dojíždím k odbočce, která vede do jeskyně mrtvých netopýrů. Ještě pár zatáček a jsme na Srdiečku 1216 m.n m - odtud vede lanovka na Chopok. Je tu hotel, restaurace, jdu si načepovat vodu a za 2,50 kupuji kofolu. Při odjezdu zjišťuji, že mám prázdné přední kolo. Zastavujeme v horské chatě Trangoška, tady mají kofolu jen za 1,50. Odměna za tu námahu je opět úžasný sjezd, ještě zastavujeme v Tálích, u umělého jezírko, ve kterém se dá koupat na vlastní nebezpečí. Až tudy příště pojedeme, vezmu si sebou plavky a zaplavu si. Od této chvíle, jsem vozila v brašničce plavky i ručník, ale nikdy jsem si nezaplavala. Často nás překvapila bouřka, a i když se po dešti ukázalo zase sluníčko, do vody se mi moc nechtělo a to jsme přes Tále jeli nejméně dvakrát.

Na sedlo Čertovica se podíváme několikrát, po neznačené lesní cestě šlapeme stále vzhůru, občas cesta končí, ale pomocí mapové aplikace v mobilu vždycky nějakou cestičku najdeme. Není sice vždy sjízdná, ale vytlačit kolo do stráně jde, o to větší je radost, když po průchodu maliním se cesta objeví a dokonce někam vede.

Třetí den bývá odpočinkový, neporušujeme tuhle tradici a spíme celé dopoledne. Za kopcem je město Brezno, odpoledne nasedáme na kola a jedeme do města. Na předměstí Brezna je spousta zničených a téměř vybydlených domů, některé jsou obydlené, i když v nich leckdy chybí okna i dveře, co ovšem nechybí je velký satelit. Neodvažuji se vytáhnout foťák. Náměstí je upravené, vyfotím kostel, fontánu a už jsme zase v lese a stoupáme na Krpáčov. První bouřku potkáváme v lese, než vytáhnu pláštěnku na brašničku i pro sebe, jsem mokrá, ale všechno rychle schne a je zase příjemné teplo.

Láká nás místní rarita, lesní železnice, opět jedeme přes Brezno, do vesničky Čierný Balog. Vláček se připravuje zrovna k odjezdu, za 10,- kupujeme jízdenky, kola jedou zadarmo. Čtyřkilometrový úsek projíždí vesničkou, po fotbalovém hřišti, ještě, že se zrovna nehraje žádný zápas, koleje vedou před tribunou. Zpět jedeme na kolech a pak podle trati až do Vydrové, kde je začátek téhle unikátní lesní železnice. Potkáváme parní lokomotivu, supící do kopce a podle trati jedeme skoro celý den. Vracíme se přes Krpáčovo a opět nás zastaví bouřka a ještě defekt na kole, tentokrát ne na mém.

Cest je v okolí spousta, tak ještě jednou jedeme do Mlynné doliny, tentokrát pravou cestou. Nejdřív mírně stoupá podél pole, pak lesem, lehká šotolina a dokonce příjemná asfaltka. Zase se od hřebene Ďumbieru ženou bouřkové mraky, déšť přečkáme pod smrčkem, po chvíli je opět teplo a sluníčko hřeje. Průzkum neznačené cesty nám trval dost dlouho, takže protější kopec si necháváme na jindy.

Konečně přišel ten očekávaný den, kdy jedeme na pořádný kopec. Naložíme kola a popovezeme se do vesničky Šumniac, odsud už jen 14 kilometrů na Královu Holu 1948 m.n. m. Je teplo, sem tam nějaký mrak, prostě úžasné počasí na cyklistický výlet. Hned od kostela začíná stoupání, za posledními domy se silnice stáčí vpravo, po chvíli končí asfalt a začíná šotolina. Výhledy na Šumniac a okolí jsou krásné, cesta se začíná zvedat na 9 až 14%, kamení je bílé, mám pocit, jako bych jela v mouce. Sem tam zaslechneme z dálky hřmění. Za sedlem Predné sedlo je dokonce studánka, osvěžuji se, kochám se výhledy, posledních 5 kilometrů hodně často fotím. Než dojedeme na vrchol k vysílači, začne drobně pršet, v dálce hřmí, takže výhledy na Tatry nám jsou odepřeny. Posvačíme v malé špinavé místnosti, která je součástí vchodu do vysílače, je tu zásuvka, kterou zrovna využívají kluci, kteří se chystají na přechod hřebene, zapíši se do vrcholové knihy. Po hodině konečně přestává pršet, a my se můžeme vydat na zpáteční cestu, dolů to jde o dost rychleji, než vzhůru. Jedeme na Zubrou a Telgrát, po dešti je v lese moc příjemně. Nad Telgrátem obdivujeme železniční smyčku, zrovna jede vlak, tak je na co koukat. Pohodlná cesta se po chvíli mění v dost kamenitou, až téměř nesjízdnou cestu, kterou víc než cyklisté používají lesní dělníci s těžkou technikou. Ve vesnici Telgárt se moc dlouho nezdržujeme, jedna její část je obydlená poněkud snědšími obyvateli. Do Šumniac to máme kolem deseti kilometrů a příjemně z kopce, akorát do vesnice k hospodě, kde máme auto, nás čeká opět kopec. Bohužel muzeum zvonců už je zavřené, tak za odměnu po 40 kilometrech a 1160 nastoupaných metrech si dáme kofolu a cestou ještě halušky.

Na Štrbské pleso je to jen přes sedlo, takový odpočinkový výlet z Pribyliny. Na Třech Studničkách se sice musíme na chvíli schovat, zrovna začalo dost pršet a padají kroupy, ale po chvíli se dá zase vyjet na kole. To na vrcholcích Tater byla bouřka mnohem intenzivnější, jak se cestou vzhůru dovídám. U Popradského plesa je dost lidí, posilním se kávou a pak už zase sjíždíme dolů, ještě zajedeme ke Štrbskému plesu, ale jeho megalomanská stavba luxusního hotelu a davy lidí mi dost vadí. Svátek oslavím v cukrárně a kochám se při tom pohledem na štíty hor. Zpáteční cesta do Pribyliny je už skoro z kopce.
Projedeme vesnicí Jarábá a míříme na vrchol Kečky. Než vyjedeme na sedlo Pod Lenivou, je třeba zdolat těch nepříjemných 5 kilometrů po kamenité a stále stoupající cestě, kde mi to vůbec nejede. Ale výhled na Královu Holu a okolní kopce za tu námahu stojí. Pokračujeme dál, opět je tu neznačená cesta, na vrchol Kečky se nám nechce jít, kolo je v tomto případě velká zátěž, ale cesta pokračuje a najednou jsme u dřevěné chaty jménem Líška 1428 m.n. m. Je to taková záchytná útulna, kde se může přespat nebo uvařit čaj, když dojdou vlastní zásoby nebo nepřízeň počasí nedovoluje pokračovat v cestě dál. Dneska je krásně, tak se jen kocháme zapadajícím sluníčkem a je nám trochu smutno, že už to je jeden z posledních našich výletů. Cestou na Čertovicu zachraňujeme černou zmiji, vyhřívá se uprostřed cesty na kamenech a v kuželi fénixe si užíváme poslední letošní sjezd z tohoto sedla. Poslední výlet, kterým zakončujeme letošní průzkum pod Ďumbierom je výlet k přečerpávací stanici na Čiernom Váhu. Vyjíždíme z vesničky Králova Lehota podél rychlíkové trati, kde jezdí jeden vlak za druhým příjemnou lesní cestou. V Čiernej dolině opouštíme cyklotrasu a jedeme do Východné, pak po modré turistické značce a neznačené lesní cestě stoupáme k přečerpávací nádrži. Lehce mží, ale na pláštěnku to zatím není. Od nádrže 1199 m. n. m jsou vidět Vysoké Tatry, jsou bohužel v mlze, dnešní počasí mi dost připomíná červencový výlet na Dlouhé stráně, také pršelo, byla mlha a viditelnost sotva na druhou stranu nádrže. Po silnici sjedeme do vesnice Savarín, jedeme dál podél Čierného Váhu k dolní nádrži, neobjíždíme ji, vracíme se stejnou cestou zpět do vesničky Savarín. Ještě zachraňujeme malé kotě, které zoufale mňouká u cesty a běží za námi. Cestou zpět ho beru do náruče a vezu do vesnice a věřím, že se o něj někdo postará. Jízda z kopce se mu moc nelíbí, vyčítavě mňouká, a když se musíme rozloučit, opět za námi dlouho běží. Se soumrakem dojíždíme k autu a tím naše poznávání Nízkých Tater definitivně končí.

Malá rekapitulace, za deset dní jsme najezdili 430 km a nastoupali 8358 metrů, i když jsme nejméně třikrát zmokli, celých deset dní se dalo jezdit v kraťasech a tričku, defektů bylo také minimálně a neprojetých cest je ještě v této oblasti mnoho, tak zase za rok budeme doufám pokračovat.