Dámská po stopách čarodějnických procesů

Druhou desítku „dámských jízd" budeme asi jezdit v něčích stopách. Jedeme do míst kde v letech, 1651-1684 zasáhla vlna pronásledování některá města ve Slezsku, a to v souvislosti s čarodějnickými procesy Během této doby bylo ve Frývaldově (dnešní Jeseník) upáleno 112 osob a v Cukmantlu (dnes Zlaté Hory) 54 osob jen za rok 1651. Největší proslulosti však dosáhly procesy severomoravské, které proběhly v letech 1678-1696 na žerotínském panství Velké Losiny a ve městě Šumperku.

Stejně jako vloni začínáme v Zábřehu na Moravě, ale letos jedeme na severovýchod, do hor. Tři dny před odjezdem zjišťujeme, že na trati Zábřeh na Moravě - Jeseník je výluka na trati a jezdí jen autobusy. ČD tvrdí, že ze spěšných a rychlíkových vlaků autobusy kola berou, doufáme, že tomu tak opravdu bude. Ještě, než ráno nasednu na kolo, musím pohřbít kosici, která si zlomila vaz o okno v patře a dopadla mi pod nohy.

čtvrtek v Praze na nádraží, je spousta lidí, na poslední chvíli se na tabuli objeví, z jakého nástupiště náš vlak jede, vyrazíme k nástupišti, schody nejedou, vláčíme kola po schodech. Náš vagón na kola je vpředu, do odjezdu ještě pár minut zbývá. Pan průvodčí nám nevím, proč neotevře zavazadlový prostor, nakládáme kola přes uličku, mezitím se proti hrnou lidi, kteří nastoupili na druhé straně a zjistili, že tady si nesednou, vagón je pro matky s dětmi a kola. Ke kolu máme i místenku, takže si pohodlně sedáme a za dvě hodiny a deset minut jsme v Zábřehu. Autobus odjíždí za patnáct minut, máme spoustu času se pohodlně dostat z nástupiště. Brašny nandáme na kola a jdeme k výtahu, jedu poslední a do výtahu se sotva vejdu, myslím, že i kočárek pro dvojčata by měl problém, nějak se vmáčknu a nakonec i já dojedu k autobusu včas. Pan řidič je velice ochotný s koly jedem jen my. Sice říká, že on zrovna na otočku do Horní Lipové nejezdí, ale že nás tam zaveze. Za Hanušovicemi se už začínají ukazovat kopce, v Branné se točí větráky, ukazuji holkám Šerák, který je zrovna v mraku, Obří skály už pomalu zarůstají stromy, na Ramzové je spousta turistů a úplně vyschlý potok. A najednou jsme na otočce v Horní Lipové u penzionu Pod Smrkem. A teprve tady doopravdy začíná naše „dámská po stopách čarodějnických procesů" šlapeme k lesnímu baru, který je v tento prázdninový den obležený lidmi. Nabídka lesního baru je docela pestrá, pivo alko i nealko se chladí v potoce, dá se uvařit káva i čaj, sušenky, opéct buřta na ohništi, to vše se platí dle ceníku do kasičky. My posvačíme z vlastních zásob, občerstvení máme v plánu o trochu později. Po modré se jedeme podívat na nový Pravoslavný kostelík v horách a pak už zpět přes H. Lipovou na silnici a po cyklotrase 53 dojedeme do Lázní Lipová. Radka se rozhodla nově sbírat jakési nalepovací známky, takže první kam jedeme, je informační centrum. Já zajíždím k našemu bývalému domu, který jsme před 15 lety prodali, pozdravit se se sousedy a trochu zavzpomínat. Lenka zjišťuje, že u pomníku na křižovatce má kešku, sejdeme se Na Rychtě, kde si dáme dnešní pozdní oběd. Dojíždí nás i náš letošní doprovod, Honza s Jirkou, kteří šlapou už od pondělí, odteď je „dámská" smíšená. Projedeme chátrající lázně, vzpomínám, jak v altánku hrála hudba, v udržovaném parku seděli lázeňští hosté, v cukrárně bývalo stále plno. Po staré silnici míříme do Jeseníku, po kopcích se válí mraky, Praděd není vidět. Na náměstí pod radnicí posedíme v kavárně, nabídka zákusků je mizivá, ale káva byla dobrá. Zastavujeme u tvrze, zrovna zavírají, tak jen pár fotek zvenku a míříme na Dědříchovice a Rejvíz. Stoupáme raději po silnici, aut jezdí minimum, zelená je víc do kopce. Do farmy přijíždíme před sedmou hodinou, dostáváme klíče od srubů a jdeme se ubytovat. Před sruby se pasou krávy a koně, naštěstí jsou za ohradníkem. Srub je velmi skromně vybaven, ale na jednu noc nám povlečená postel a sprcha stačí. Nasedáme na kola bez brašen a jedeme se podívat do nejznámější místní hospody s vyřezávanými židlemi.

společných 36 km a výškových 471 m, já mám ještě navíc 20 km k vlaku

pátek po vydatné snídani sedáme na kola a jedeme po cyklotrase 55 přes Starý Rejvíz, zastavujeme u Lurdské jeskyně. Cestou trháme borůvky, moc jich letos není a jsou malé, i tady je poměrně sucho, i když zdaleka ne jako v Praze, tráva je tu ještě stále zelená. Kobrštejn je kilometr od nás, ale nechce se nám nechávat kola v lese, stejně z něho není nikam vidět, tak stále z kopce, což je velmi příjemné klesáme k Vrbnu pod Pradědem. Zastavujeme u zříceniny vysoké pece na železo, Lenka vyzvedává kešku a my si prohlížíme unikátní stavbu, nejspíš poslední dochovanou pec tohoto druhu v této oblasti.

Vysoká pec byla vybudována kolem roku 1807 jako součást závodu na výrobu a zpracování surového železa nájemci biskupské hutě v Buchbergstalu (Železná, dnes součást Vrbna pod Pradědem) bratry Krischovými jako jejich soukromý majetek, avšak pod společnou správou pronajatými železárnami vratislavského biskupství. Nová železárna byla zřejmě v provozu jen velmi krátkou dobu. V r. 1822 skončil pacht Krischů a buchbertgstálskou huť si pronajali janovičtí Harachové. V těchto letech byla huť již ve velmi špatném stavu a pravděpodobně nebyl další provoz možný. Na katastrální mapě z r. 1836 z celé hutě zbylo již jen několik zřejmě opuštěných domů. Zanikla pravděpodobně v průběhu 20. nebo 30. let 19 století. V polovině 30. let byla řada jejích objektů rozebrána a v roce 1853 představovala ruinu, která vážně ohrožovala bezpečnost osob cestujících z Mnichova u Vrbna pod Pradědem na Rejvíz a do Horního Údolí.

Za Drakovem opouštíme trasu 55 a pokračujeme po cyklotrase 553 přes Mnichov, kde je opravená kaplička na místě bývalého kláštera. Ve Vrbně pod Pradědem Radka zajíždí do íčka pro známky, podle Bílé Opavy jedeme stále mírně do kopce, přes Ludvíkov. Před Karlovou Studánkou zastavujeme u památné jedle zvané Vévodkyně, která je patrně největším stromem v Jeseníkách, pod stromem prý s oblibou sedával arcivévoda Evžen, počátkem 20. století velmistr řádu Německých rytířů, kterému lázně i okolní lesy patřily. Její stáří se odhaduje na 190 - 240 let a památným stromem je od roku 2001.

V Karlově Studánce je tak akorát čas na oběd, jenže se nám nechce čekat hodinu na polévku, pokračujeme dál. Zastavíme v muzeu kamenů, jsem zklamaná, obchůdek znám s lepším sortimentem, sedáme opět na kola a všem slibuji, že na Hvězdě se určitě naobědváme. Někteří ano, ale bylo tam spousta vos a dost neochotná číšnice. Radce odmítla dát kohoutkovou vodu, vařené brambory se ani nepokoušela objednat. Jirka dostal skoro nepoživatelná žebra, když je vrátil a odmítl jiná, vybalil svou svačinu, číšnice ho ze zahrádky vyhodila. Lenka někde lovila kešky, takže do Malé Morávky a vlastně až do Vernířovic jsme jeli ve dvou skupinách. Po červené plánovaná trasa nebyla, ale v lese a později polem a loukou se jelo moc pěkně. Rychlá kofola na Rychtě v Malé Morávce a už šlapeme zatím mírně do kopce po cyklotrase 6077, Karlov pod Pradědem, až na Mravencovku. To už jsme zase téměř v tisíci metrech, konečně vidíme Praděd. Sjíždíme krásnou lesní asfaltkou, bohužel míjíme odbočku na plánovanou rozhlednu nad Novou Vsí. Ve Žďárském potoce je u cyklotrasy 6143 upozornění na nesjízdný úsek a cesta je vhodná jen pro „zdatné cyklisty", pro ostatní je doporučena varianta po silnici. Honza prohlašuje, že on rozhodně zdatný cyklista není a jedeme po silnici. Motorest Skřítek, pár serpentýn a v Klepáčově uhýbáme na cyklotrasu 6189, stále z kopce, podél Ztraceného potoka dojíždíme do Vernířovic. Hotel Reoneo, orientační číslo 7, je hned u cesty. Sedíme na terase, konečně studené pivo, vybíráme večeři. Lenka s Radkou přijíždí také, dodržely plánovanou trasu, byly na rozhledně i v Klepáčově u dřevěného kostela, hotel minuly a sjely až na konec Vernířovic k domu čp. 7, kam je dovedla GPS.

72 km a výškových 820 m

sobota sluníčko, teplo, vyrážíme na lehko, v brašnách jen pláštěnku a sušenku. Po žluté, která vede kolem hotelu, stoupáme podél říčky Merty, na rozcestí Pod Zadním Hutiskem. Hanka říká, že se nejede po modré, tak Radka, která kouká do mapy, zavelí, vpravo, Lenka přes GPS co má na kešky souhlasí. Stoupáme 5 km a 300 výškových metrů, když konečně narazíme na rozcestí, kde zjišťujeme, že blíž to máme na Skřítek než na Dlouhé stráně. Sjíždíme tedy opět Pod Zadní Hutisko, přečkáváme první přeháňku v přístřešku, je krátká, ani pláštěnky není potřeba vytahovat, a konečně vyrážíme na ten správný kopec. Před Brankou je místo zvané Hrnčířský kámen, Krupník - mastek, na dotek navozuje pocit mýdla a je snadno rýpatelný nožem (tvrdost 1). Světle šedý až nazelenalý krupník s příměsí chloritu a magnezitu, případně dolomitu. Seberu pár kamenů, prý se s ním dají čistit dlaždičky v koupelně. Začíná lehce pršet, vytahujeme pláštěnky, na vyhlídce (1.010 m n.m.) se přeháňka změnila v průtrž, schováváme se pod převisem, kolem nás mlha, okolní kopce nejsou vidět. Opouštíme modrou turistickou značku, která klesá k Františkově myslivně, stoupáme po kamenité cestě, občas se před deštěm schováme pod posed, v pláštěnce se špatně jede, teplota klesla na 15°C. konečně jsme na červené značce, ta se po chvíli odpojuje a šplhá vlevo přímo k horní nádrži. Přijíždíme na silnici, závora je otevřená, pod námi jsou vidět větráky, jinak všude mlha. Zatáčka vpravo, po chvíli vlevo a jsme tady.
www.dlouhe-strane.cz
V mlze se těžko orientuji, vůbec to tu nepoznávám. Je tu kiosek, autobus zrovna přivezl lidi. Říkám ostatním, že tohle ještě není ono, že musíme dál, až k nádrži. Slyší mne obsluha a říká, že tady je konečná, dál se s kolem nesmí, jen po schodech pěšky, žádné objíždění na kole kolem nádrže. Jsem v šoku, povídáme si o časech nedávných a jak to tu vypadalo před dvaceti lety, kdy se na Dlouhé stráně sice dalo vyjet autem, po prohlídce elektrárny i autobusem, ale hlavně se sem jezdilo na kole nebo přes Mravenečník chodilo pěšky a objíždět nádrž v 1350 m n.m bylo tak trochu za odměnu. Jsem naštvaná a ještě ke všemu je hnusně, u nádrže fouká tak silný vítr, že se musíme držet zábradlí, je mlha, voda není vidět a na druhou stranu už vůbec. Lenka prohlašuje, že je ráda, že se sem nesmí s kolem, že bych je nutila nádrž objíždět a to by prý vzhledem k povětrnostním podmínkám asi nezvládla. Uděláme tedy společné foto alespoň před fotkou u kiosku, chvilku se dohadujeme, kudy dolů. Vzhledem k tomu, že se začíná klubat sluníčko a mlha ustupovat, volíme sjezd kolem dolní nádrže. Jsme obdivovány zrovna vystupujícími pasažéry z autobusu, pánovi bylo asi cestou vzhůru mdlo, z výšky a množství zatáček. Ale nakonec to stoupání kamenitou cestou i ta zajížďka na protější kopec stála za to, při sjezdu se nám ukázaly okolní kopce, dole svítilo sluníčko a bylo teplo. Mohutné DS se tyčí nad Loučnou i Desnou a my si můžeme říct, tak tam na ten kopec jsme vyjeli vlastními silami, já tedy z toho mám výborný pocit. Pozdní oběd v restauraci Biograf v Loučné nad Desnou přišel vhod. Teď už zbývá, dojet k zámku Velké Losiny, bohužel už se ani na nádvoří nedostaneme, ale podloubí nám poskytlo ochranu před dalším krátkým deštěm. Kolem papírny ani nejedeme, stejně už je zavřená a ještě nás čeká kopec do hotelu. V Maršíkově zastavujeme u dřevěného kostela www.sumperk.cz/dr-cs/3001-kostel-sv-michaela-v-marsikove.html, můžeme nahlédnout dovnitř, krátké serpentýny, kaplička, Lenka tam má kešku a přes celé Vernířovice se vracíme k hotelu. Zasloužené pivo a posezení na terase, teď už budeme jen odpočívat a vzpomínat na dlouhé stoupání.

66 km a výškových 1220 m

neděle balíme, po snídani ještě fotka u kamene s nápisem hotelu a už šlapeme po cyklotrase 6187 do Sobotína. Zastavujeme u zámku, zrovna je čerstvě opravený, ale do zahrady se nesmí, stejně nemáme tolik času. Po chvilce hledání té správné cesty přijíždíme k hrobce rodiny Kleinů, kteří byli majiteli zámku Loučná nad Desnou a zasloužili se o dnešní vzhled zámecké zahrady. Hrobka je bohužel nepřístupná, beru si alespoň mapku okolí, která je u tabule se zastavením. V Sobotíně se zastavíme u kostela, ve kterém byla nebohá žebračka Schuchová na Velikonoce roku 1678 přistižena, jak po přijímání vytahuje z úst hostii a schovává ji do modlitební knížky. Žebračka byla podezřelá z úmyslu zneužít hostii k magickým úkonům. Podle pana faráře, který se s námi dal do řeči, když jsme mu neohlášeně s Radkou vstoupily do zákristie, prý chtěla hostii dát své kravce, aby měla více mléka. Pan farář nás upozorňuje, že kostel je zasvěcen sv. Vavřinci. Pan farář je velmi sdílný a vypráví dál, čím je ještě tenhle kostel znám, ale dlouho se o téhle události mluvit nesmělo.
Marie Paschalis, řádová sestra v Nise, na sklonku války odešla na rozkaz představených do Sobotína, aby se skryla před frontou. Zde se starala o staré a nemocné lidi. V pátek 11. května projížděl kolem jeden ruský voják na kole. Zastavil a vstoupil do budovy. Sestra Marie Paschalis chtěla právě sejít se schodů. Vyděšená vběhla zpět do místnosti, kde se zdržovali staří lidé, dílem ležící na postelích. V příštím okamžiku rozrazil rudoarmějec dveře a požádal mladou sestru, aby ho následovala. Klidně řekla:" já patřím Kristu" a ukázala na svůj kříž na růženci. Rudoarmějec ji uchopil za paži, ona se mu však vytrhla a ukryla se za stůl. Voják vystřelil do stropu. Když ji znovu vyzval, aby s ním šla, odpověděla rozhodně: Zastřelte mě, Kristus je můj ženich, jen jemu patřím!" Poklekla, vzala do ruky kříž, políbila ho a modlila se: Prosím všechny o odpuštění, jestli jsem jim ublížila. Můj Ježíši, dej mi sílu zemřít." - Rus vystřelil. Sestra padla dozadu a byla na místě mrtva!
Tolik svědectví tehdejšího sobotínského faráře P. Bruna Esche, který o tom zanechal zápis.
Řádová sestra má skromný hrob hned naproti vchodu do kostela a každý rok se ve zdejším kostele slouží mše, na kterou přijíždí sestry Alžbětinky z Wroclavi. Bylo by zajímavé povídat si s panem farářem, ale musíme stihnout vlak, loučíme se, Radka ještě dává svůj první kostelní příspěvek do kasičky na opravu kostela, dostáváme fotku Marie Paschalis a dalších sester, které padly v době války. Místní postarší cyklista nás posílá na dětskou trasu mimo silnici, tak do Rudoltic jedeme vrchem. V rybářské baště je tak akorát čas na kávu, bohužel polévku ještě nemají vařenou. Pokračujeme tedy na Hraběšice, před rozcestím cest zvané Traťovka je krásný výhled na celý hřeben Hrubého Jeseníku, vpravo Praděd, vlevo hřeben od Červenohorského sedla, i Vozka je vidět. Pěkný sjezd k přehradě Krásné, tam zjišťuji, že mi značně ubývá brzdová kapalina, dávám tedy brzdu do vodorovné polohy, přeci jen brzdy ještě dneska budu potřebovat. Nový Malín, zdevastovaný bývalý pivovar, zámek Třemešek. Za Kolšovem se napojujeme na cyklotrasu 51 a to už jsme skoro v Zábřehu. Před námi Orlické hory, za námi Hrubý Jeseník, najednou je tu nepříjemná rovina. Chvilku nám trvá, než najdeme nějakou slušnou hospodu se zahrádkou a Radka touží po cukrárně. Objevujeme novou hospodu Sládkovna, kde jsme se výborně najedli, pivo Šerák a káva se zákuskem v cukrárně. Zbývá dojet na nádraží, času do odjezdu máme dost.
Vlak jede z Varšavy a má nejprve 10, pak 20 minut zpoždění. Snad 5 minut před příjezdem se teprve na tabuli objeví, na jakou kolej vlak přijede, odmítám jet výtahem, naštěstí se najde ochotný mladík, který mi kolo do schodů vynese, já mu nesu košíček meruněk. Náš vagón nemá symbol kola, všichni kolem spěchají, Honza s Jirkou mají místenky na konci vlaku, my za lokomotivou. Průvodčí se omlouvá, že prý na dotaz jestli v Zábřehu budou nějaká kola, mu bylo řečeno, že žádná kola nejedou, tak nezapojili vagón na kola. Ale za chybějící háky jsme dostali kompenzaci - 30ti korunový kupón na slevu při zakoupení další jízdenky, který platí 1 rok. Vlak je plný, lidé a někdy i psi polehávají v uličce, najdeme svoje kupé a dožadujeme se svých míst. Radka se cestou pokouší otevřít okno, v kupé je nedýchatelno, ale okno je nouzový východ. Užvaněná slečna s malým pejskem v tašce se vyptává, odkud jedeme a vypráví nám i to, co vůbec vědět nechceme. Dozvídáme se, že před rokem pracovala v hotelu ve Vernířovicích jako servírka.
Po šesté hodině vlak přijíždí na Hlavní nádraží, naložíme tašky na nosič, holky vjedou do metra, na ty své pražské kopce se popovezou, já s Honzou a Jirkou jedu na roh Dlážděné, oni jedou na vlak na Masarykovo nádraží, já to vezmu kolem Jindřišské věže, přes Václavák, téměř prázdnou Vodičkovou a u Mánesu najedu na náplavku, která je v obležení lidí. Cyklostezka je plná skoro až do Modřan. V Komořanech vjedu do lesa a nejkratší cestou vyjedu na náš kopec, cesta z nádraží mi trvala hodinu.

do Zábřehu 42 km a výškových 250 m já až domů mám 60 km a 450 m výškových

celkem společných na „dámské"  216 km nastoupáno 2761 m, já mám celkem 3011m a 256 km

Všem účastníkům „dámské" děkuji, že nenadávali na vybrané cesty, spaní ani dopravu a doufám, že se jim tenhle drsný kout naší země líbil a někdy se sem rádi vrátí. Letošní „dámská" byla třetí variantou, takže na příští rok už máme částečně jasno, kam pojedeme, Český les, ale kdo ví, co bude za rok, hlavně, aby nám to stále šlapalo, a kam pojedeme, je úplně jedno.