Jeseníky a objevené Beskydy

Jeseníky máme projeté křížem krážem, ale jsou místa, kde jsme ještě nebyli, tak letošní dovolená je sice v důvěrně známých horách, ale na neznámých cestách. Ubytováni jsme v malé osadě zvané Pekařov, kolem louky, pasoucí se krávy, ovce, v dálce hory. Hned první den se jedeme podívat „za chalupu", na vyhlídkovou skálu Tři kameny je to pěkně do kopce, sjezd do Nových Losin a vracíme se zpět k chalupě. Je nám jasné, že jakýkoliv výjezd z Pekařova, bude znamenat návrat do kopce, tak raději nakládáme kola do auta a každý den jezdíme do nedalekých Velkých Losin, které jsou pod kopcem, a výlety podnikáme odtud. Moc hezká a pro nás neznámá cesta vede přes Maršíkov a Vernířovice, zastávka u pomníku na památku čarodějnických procesů, které tento kraj neblaze proslavily a už stoupáme na Dlouhé Stráně. Jedeme výhradně po lesních cestách, v zimě užívaných lyžaři, napojíme se na Uhlířskou cestu, která vyjede pod horní nádrží přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně. Nebyli jsme tu snad pět let, vede sem z Loučné lanovka, ale lidí tu moc není, protože od stanice lanovky je to ještě sedmdesát výškových metrů jenom pod horní nádrž a další, víc jak kilometr chůze do kopce, to si lanovkáři většinou rozmyslí. K horní nádrži jezdí autobus, čas je akorát na oběhnutí nádrže a zase se jede zpět. To my, kteří jsme poctivě vyšlápli víc, jak 17 km do 1353 m.n.m se můžeme kochat pohledy na Praděd, Mravenečník a okolní kopce i vesnice roztroušené v údolí. Je krásně teplo, ale na sjezd k dolní nádrži si raději oblékáme bundu.
V mapě jsme našli zajímavou lesní cestu, tak opět z Velkých Losin šlapeme do Loučné a přes Přemyslov do kopců a lesů. Černá stráň nabízí daleké výhledy a dokonce zbytky staré koňské železnice. Šplháme kamenitou cestou stále výš, která se posléze stává jen travnatou stezičkou. Okolní vysoké stromy brání ve výhledu, jen průsekem je vidět Praděd, zbytky železnice jsou zarostlé trávou nebo jsou jinde. Šramot a praskání větví v lese patří jelenovi, kterého jsme vyrušili v jeho teritoriu. Jindy zase stoupáme kolem Poniklého potoka, kde je dvě stě let starý smrk na další neznámý kopec Spálený vrch. Cesta zde končí, ale nad námi se tyčí Vozka, tak zamykáme kola v trávě a jdeme se po letech podívat na Vozku. Podle legendy se v dobách hladomoru vozil chleba z daleka a jeden vozka si tudy krátil dlouhou cestu, vůz podkládal bochníky chleba, aby mohl vyjet, klel a nadával a tak na něj byla seslána kletba a on s vozem zkameněl. Masiv skal je mimo hlavní hřeben, takže sem jde velmi málo lidí, výhled na Vřesovou studánku a hřeben táhnoucí se až k Červenohorskému sedlu stál za tu námahu.
Nelze být v Jeseníkách a nevyjet na Praděd, volíme dlouhou, trasu opět z Losin, částečně po asfaltu, ale kolem Kamzíku je cesta dost kamenitá. Na Švýcárně se pasou chlupaté krávy a na Pradědu fouká, spadne pár kapek, Praděd prostě nikdy nezklame. Návrat přes Červenohorské sedlo, abychom si užili dlouhý sjezd. Z nostalgie, kdy do tohoto kraje jezdíme víc, jak dvacet let nemůžeme ani tentokrát vynechat Smrk. Vyjíždíme z Lipové Lázní, jako v každých lázních i zde je vidět úpadek, opravené budovy už jsou lehce omšelé, stařičký altán a taneční sál je v dosti zanedbaném stavu. Potěšila mne nová naučná stezka směrem na Pomezí, je tu opravená studánka i zastávkové tabule o zakladateli místních lázní Schrothovi. Přes Vápenou a Žulovou dojedeme do Nýznerova, podél Stříbrného potoka, na kterém jsou vodopády, stoupáme k osvěžovně Mates, pouze je tak pojmenován odpočinkový altán pod vrcholem Smrk. Borůvek letos moc není, trhám jen tak do pusy a pak už sjíždíme do Horní Lipové, kolem lesního baru, který nabízí osvěžení v podobě piva chlazeného v potoce nebo možností opečení buřtu. Zajímavé na lesním baru je to, že veškeré pití i jídlo je volně přístupné za jednotnou cenu a platí se do společné kasičky přidělané na stromě. Podle provozovatele lesního baru, je prý nepoctivců velmi málo. Navíc zakoupením čehokoliv v baru se přispěje na rehabilitaci a navrácení do normálního života jednoho místního mladíka, kterému při práci v lese uřízlo lano od lanovky na tahání kmenů nohu. Den zakončujeme návštěvou muzea na nádraží v Horní Lipové. Záhada s balíky slámy, které se jeden den dost nebezpečně přiblížily, z louky k chalupě místní řeší dokonce s policí. Pravděpodobně si dvě místní dámy posilněny alkoholem chtěly udělat zábavu a uvolňovaly balíky z louky přímo na chalupy. před odjezdem ještě stihneme desátý ročník Pekařovské poutě s flašinetáři z celého světa.
Přesun do Beskyd a ubytování v Ostravici, mezi horami Smrk a nejvyšší horou Beskyd Lysou trvá sotva tři hodiny. Jedeme se jen tak projet po okolí, protože v Beskydech jsme úplně poprvé. Ostravicí vede cyklostezka směrem k přehradě Šance, hned za vesnicí se stará silnice podezřele zvedá a je tomu tak celých 17 km, kdy se soumrakem dojedeme na Lysou horu. Tak konečně si ji mohu odškrtnout, a že to byl kopec, stále 11% stoupání. V Kameňáku mají naštěstí otevřeno, takže si dáváme zasloužené pivo. Kocháme se výhledy, zapadající slunce rychle mizí za obzor, tak ještě stihnout pohladit vrcholový bod 1324 m.n.m , obléknout bundu a sjíždíme stejnou cestou dolů.
V Ostravici je srub Petra Bezruče, který zde v Beskydech tvořil, na Lysou horu chodil pravidelně, dokonce ani v 88 letech si neodpustil výstup. Při ranním výstupu nebo i výjezdu se zde dá potkat takzvaný lysař, člověk, který chodí na Lysou každý den nebo i několikrát za den, nevím, jestli jsme nějakého lysaře potkali, ale i v podvečerní čas bylo na vrcholu dost plno. Bezruč psal o Beskydech jako o zádumčivých horách, já je poznala prosluněné, voňavé létem s nabídkou neskutečného množství cest v hlubokých lesích s krásnými výhledy na louky a nedaleké Vysoké Tatry.
Bydlíme na úpatí Smrku, který je druhým nejvyšším kopcem Beskyd, takže naše další šlápy vedou i na tento vrchol. Z těch Smrků, které známe (v Jizerských horách 1124 m.n.m, v Jeseníkách 1024 m.n.m), je ten v Beskydech nejtěžší na zdolání. Z Ostravice, po modré značce se příjemnou asfaltkou přiblížíme téměř pod vrchol, abychom nemuseli po turistické značce, ještě objíždíme Malý Smrček, tam už je jen travnatá cesta, ale krásné výhledy na Čeladnou i Ostravici a samozřejmě vykukuje i Lysá, tedy věž na Lysé hoře. Na sedle pod vrcholem zamykám kolo u stromu a na Smrk 1276 m.n.m jdu pěšky. Návrat už je s kopce a poprvé ochutnáváme pivo z místního pivovaru, hořké silné. Přehrada Šance, po jejímž levém břehu vede místní cyklotrasa, nenabízí žádné ploužení po rovině, ale od přehrady je nejprve potřeba nastoupat výškové metry, abychom zase sjeli zpět k hladině. Masarykovo údolí pokračujeme po modré značce, která vede až do Visolají a na druhý konec přehrady. Opět uhýbáme na neznačenou lesní cestu, zase stoupání s víc jak 11%, abychom vyjeli v osadě Grůň. Nejdřív občerstvení u Švarné Hanky, dá se projít bosky po naučném chodníku po louce, tak jako dřív chodívaly místní děti třeba do školy, tuto možnost nevyužíváme, ale u dřevěného kostela se zastavíme. Pak už krásný sjezd zpátky k přehradě a opět stoupání kolem přehrady, ale do pivovárku je to vždycky s kopce.
Beskydy se nám nakonec ukázaly i zádumčivé, tedy alespoň tak si představuji zádumčivost, prší celý den, protější kopec, na který se dívám každé ráno při snídani, jako by zmizel a už se neměl nikdy objevit. Dočítám tedy knihu Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek II - Krakatice a začítám se do další jeho investigativní knihy Všehoschopní - Superguru Bárta. Večer je rozpuštěna sněmovna a oznámen pravděpodobný termín nových voleb. Docela vhodná kniha na současnou dobu, některá jména objevující se v knize jsou stále ve vrcholné politice, už, aby bylo zase hezky a mohla jsem jezdit po horách, tohle zádumčivé počasí mi vůbec nevyhovuje. Naštěstí se protější kopec zvaný Čupel ve středu odpoledne zase objevil a my mohli nasednout na kola. Vypadá to, že zase jedeme na Lysou horu, což samozřejmě odmítám, zbývají sice jen 4 kilometry, lysař ze mne stejně nikdy nebude, tak raději sjíždíme dolů zase do Masarykova údolí a na pivo.
Poloha Ostravice je sice docela výhodná, ale na hřeben s nejznámějšími stavbami to máme poměrně daleko. V Beskydech se také jezdí jeden z nejnáročnějších závodů „Kopřivnický Drtič", mám sebou mapu letošního ročníku a toužím se na část trasy podívat. Jedeme zase kolem jezera tentokrát až do Starých Hamrů, na místním hřbitově je pomník Maryčky Magnové, její příběh proslavil právě Petr Bzruč, který o ni slyšel vyprávět na Grůni. Staré Hamry byla krásná prosperující vesnice, kam vedla železnice a bylo zde několik hotelů, které byly určeny k rekreaci hlavně horníků. Bohužel část vesnice byla v šedesátých letech zatopena a dnes jsou Staré Hamry rozděleny jezerem. Na Bílý kříž je to zase do kopce, posilníme se čokoládou a konečně mám možnost projet se po trase Drtiče. Cesta vede těsně po hranici se Slovenskem, patníky jsou snad každých deset metrů a cesta je sjízdná jen velmi obtížně, alespoň pro mne. Pár domů roztroušených po loukách a osady s podivnými názvy jako je Vjadačka, Košárky, občerstvení na chatě Doroťanka, ale ještě máme dost kopců před sebou, tak raději pokračujeme. Po šesti kilometrech jsme na Konečně, mám pocit, že doslova a do písmene. Projíždíme bývalým přechodem, předimenzovaná stavba dnes omšelá tu zůstává jako memento na rozdělení republiky. Z Černé je to už zase do kopce k našemu důvěrně známému jezeru Šance.
Stále mne láká Bumbálka, ale po silnici se nám, včera nechtělo, i když to bylo jen pár kilometrů, tak alespoň bude důvod se do Beskyd ještě vrátit. Poslední den se vydáváme na odpočinkovou trasu po místní cyklostezce, která vede až do Frýdlantu nad Ostravicí, my jedeme jen do Nové vsi, uhýbáme na Čeladnou. Jako všude i tady si neodpustili zvláštnost cyklostezky, mírný kopeček se přeci musí označit velkou cedulí, že tu je „nebezpečné klesání 12%" kopec byl dlouhý sotva 5 metrů, daleko užitečnější, než značka o klesání by bylo upozornění, že asfalt končí a najíždí se na dřevěný můstek. Satelitní moderní sídliště se do podhůří Beskyd také moc nehodí, tak rychle projíždíme vesnicí Čeladná, kolem golfového hřiště i honosného zámečku, který kdysi sloužil jako rehabilitační centrum. Dnes sice také, ale pro úplně jinou klientelu. Podél Čeladenky stále mírně stoupáme, rozcestí Kociánka a odbočka na Martinák, ale my pokračujeme po zelené značce, lesní silnice se opět začíná zvedat na nám již známých 11%, dokonce i 16% to v jedné zatáčce bylo. Na sedle Lhotská odpočíváme, dělíme se o čokoládu a najednou se odněkud vzali dva kozlové. Jeden byl asi kamerunský, protože měl zahnuté rohy, druhý obyčejný český s nezbytnou bradkou zcuchanou do jakéhosi drnu. Sjíždíme do Mezivodí, lesní cestou zase stoupáme na Salajku a vůbec si nevšimneme, že jsme pouhé tři kilometry od Bumbálky. Sjedeme do Bílé, i sem ještě v roce 1965 přijel naposledy vlak. Nedaleký pramen na říčce Smradlavce už také nemá léčivou sílu. V Bílé je dřevěný kostel, postavený podle severských středověkých kostelů a je zasvěcený sv. Bedřichovi. Zimní areál se v létě proměnil v zábavu na klouzačkách, trampolínách, lezení po provazech a konzumaci smažených hranolků. Jsem ráda, že nemám dítě, které by vyžadovalo tenhle druh zábavy, nejbližší cestou stoupáme pod Javořinku a pak už sjíždíme opět do Starých Hamrů, na hráz přehrady se vracíme po silnici, přeci jen už těch kopců bylo habaděj. Do Beskyd se určitě vrátíme, vždyť ještě zbývá mnoho neprojetých cest a vrcholů.
Celkem za dva týdny najeto 523 km a nastoupáno 10435 výškových metrů