Po rovině v Alpách a poprvé s cestovní kanceláří

první šlápnutí, řeka Saalach

Foto: Autor

4. 6. - 7. 6. 2009
S myšlenkou popojet víc než kousek za hranice jsem si pohrávala delší dobu, a protože zima byla dlouhá, tak místo jízdy na kole jsem brouzdala po internetu a našla nabídku CK Trip. Jízdu po rovině v Alpách jsme si s kamarádkou dost dobře neuměly představit, ale možnost projet z ubytovacího místa Grossglocknerskou silnici mně přímo nadchla, pár rad jsem nasbírala také na Nakole.cz, takže jsme mohly v klidu odjet.

4. 6. 2009 v 6:00 ráno jsme rozespalé na Černém mostě, nakládají naše kola, my usedáme na přidělená sedadla a seznamujeme se s ostatními účastníky cyklozájezdu. Při převlékání do cyklooblečků padají veškerá tabu a Jirka zvaný Čenda, který sedí přes uličku, si libuje, že už teď, prožívá nevšední zážitky. Od průvodce Jirky dostáváme instrukce k dnešní první plánované etapě. V Táboře, přistupují další účastníci a pak už poslední zastávka na hranicích a jsme v Rakousku. Jirka nám rozdává mapy, itineráře pro jednotlivé dny a podrobnou mapku Maishoffenu a Kirghamu, městečka ve kterém budeme bydlet. Kolen 14:30 nasedáme na kola a s lehkým batohem jedeme podél řeky Saalach, která si razí cestu romantickým údolím. Cesta je šotolinová a vede stále s kopce. Po prvních 2 km se přestávám kochat divokou řekou a vytahuji montážní páky a novou duši, přední kolo je prázdné. Kolegové cyklisté okamžitě zastavují a pomáhají, první příležitost k navázání kontaktu máme rychle odbytou a po opravě pokračujeme společně. V městečku St. Martin je možnost vyzkoušet si 3 kilometrový výšlap k poutnímu místu Kirchental. Neváháme a s Radmilou se pouštíme do prvních serpentin. Lenka zůstává s větší skupinkou a jede dál. Kopec stál za tu námahu, ale po jeho zdolání zjišťujeme, že nám všichni ujeli a my zůstaly sice s mapou, ale v neznámé končině úplně sami. Jedeme tedy dál podél řeky, míjíme městečka, cyklostezka je krásná i značení výborné. Před městem Maria Alm potkáváme známou tvář z našeho autobusu. Paní Jarka jede kousek za námi, občas na sebe čekáme, ale někam jsme odbočily a už ji nevidíme. Oprašuji německá slovíčka a ptám se slečny, která po stezce běhá, ukazuje, kudy se zase dostaneme na tu naší cyklostezku. Ve městě se opět potkáváme s Jarkou a teď už společně hledáme, kudy jet do našeho místa ubytování. V Maria Alm je nám jasné, že večeři v 19:00 nestíháme. Po pár kilometrech zjišťujeme, že nestihneme ani plánovaný briefink ve 20:00, neboť jsem najela na připínáček a opět musím měnit duši. Naštěstí byl poblíž ochotný pán, který měl v garáži kompresor a kolo mi nahustil. Do ubytovny dojíždíme jako poslední ve 20:30, svým příchodem narušujeme již probíhající briefink, ale kuchař nám ochotně ohřívá večeři a průvodce Jirka mi pozdě večer lepí obě děravé duše. Lenka se skupinkou dojela ještě před večeří, bez bloudění. My měly na tachometru víc jak o 10 km víc a děravé dvě duše.
celkem 63 km.

5. 6. 2009 kola máme naložená od včera, autobus nás vyveze do městečka Krimmel, kde podnikneme asi hodinový výstup k vodopádům, ale jen do výšky 1750 m.n.m, protože nás čeká ještě návrat na kolech, vracíme se k autobusu, moje kolo trochu změklo, tentokrát zadní a ochotný Jirka ho dofukuje. Jedeme šotolinovou cestou, lesem a podél řeky Salzach směrem na Mittersill. Chvilku mne láká výjezd na jakési sedlo, ale stále máme před sebou dost kilometrů do místa ubytování, takže se držím s ostatními při řece. Počasí je nádherné, na kraťasy a tílko a cesta vede opravdu, jak píší v průvodci skoro pořád s kopce. Do Mittersillu přijíždíme v plánovaném čase, ale dělá nám problém najít autobus, nepotřebujeme v něm nic, tak pokračujeme dál. Kolem nás hory, golfová hřiště a všudypřítomné krávy pasoucí se na prudkých svazích. Stále se přibližujeme k místu odkud je možnost vyjet na 2375 m.n.m vysoké sedlo nejvyšší hory Grossglockneru. Silnice má místy až 30 % sklon a 24 serpentin na 14 km! Před městem Bruck potkáváme Honzu, který celý šťastný líčí své zážitky po zdolání dnešní dvoutisícovky. Trochu mu závidím, ale už od rána mám divný pocit v oblasti břišní, takže jsem se o výjezd ani nepokusila a jsem ráda, že se na kole udržím alespoň podél řeky. Loučíme se, fotíme zasněžený vrchol, který se tyčí nad městem a nejspíš z té euforie ztrácíme i cykloznačení. Bloudíme městem, pak i mimo něj, vracíme se na most, až nakonec cestu k Zeel am See nacházíme. Podle itineráře bychom sice měly jet kolem letiště, ale vidíme jezero a je nám jasné, že jedeme správným směrem. Na promenádě u jezera fotíme, posilňujeme sladkostmi a věříme, že dneska stíháme večeři i briefing. Trochu váháme v Maishoffenu, včera jsme přijely z jiné strany a Lenka se přiznala, že vůbec neví, kudy její skupinka přijela, že měla co dělat, aby ji měla stále na dohled. Mě, se ten včerejší návrat vybavil, takže ulici, ve které je ubytovna nacházíme bez problémů. Opět přijíždíme jako poslední a jako jediní máme na tachometru 86 km, plánováno bylo maximálně 60 km. Stíháme večeři i briefing, dnešek byl bez defektů. Jíme výbornou večeři, dáváme si pivo a vyprávíme zážitky ze dne. Jasným hrdinou je Honza, který zdolal obávanou Grössglockerskou silnici. Při plánování trasy na zítra nám doporučují odebrat Radmile mapu, nemáme barevné zvýrazňovače a nemůžeme si řádně zaznamenat trasu, ale kdo ví, jestli by nám to bylo platné. Tak alespoň posloucháme a věříme, že nástrahy v podobě tunelů a četné prudké zatáčky se nám cestou vybaví. Večer popíjíme víno a sedíme skoro do půlnoci. Honza oslavuje svůj zdárný výjezd do výšky 2500 m.n.m, trochu mu závidím, ale nepřijela jsem se sem zničit, ale zažít pohodových pár dní na kole. Dnešek lehce bloudivý, 86 km

6. 6. 2009 ráno prší, nikomu se na kolo nechce, tak vedoucí Jirka mění plán, nakládáme kola a k soutěsce Liechtensteinklamm jedeme autobusem. Po prohlídce soutěsky nasedáme na kola a trasu jedeme opačným směrem. Naše dámská skupinka se jako jediná podívala i do města St. Johan, do kterého se podle plánu mělo jet, ale počasí náš směr otočilo. Hned za soutěskou jsme odbočily místo doleva, doprava a svůj omyl zjistily až po zdolání kopce do centra města. Následoval sjezd k řece a studování mapy a itineráře, který to vše popisoval. Dost dlouho nám trvalo najít správný směr řeky, dokonce tu správnou řeku, protože jsme stály u soutoku. Nakonec jsme opět dojely k soutěsce a teprve tam jsme pochopily, kudy vlastně jet. Bohužel všichni ostatní i ti nejpomalejší mají téměř hodinový náskok. Počasí se umoudřilo, jen lehký déšť nás na chvilku svlažil, jinak sluníčko a teplo. Trasa už není tak rovinatá, občas je potřeba vyjet na kopec a zase se vrátit k divoké řece. Radmile jsme pro zbytek dne odebraly mapu, ale na pozdější bloudění to velký vliv stejně nemělo. Než přijedeme do již známého města Bruck, bloudíme ještě mockrát, odměnou nám je jízda po zastřešeném mostě pro pěší, který tím pádem známe jen my. V Brucku chvilku pozorujeme ruch u registrace na středeční závod o krále Grössglockneru a pak se vydáváme už po známé cestě k Zeel am See. Chceme ochutnat místní pivo, ale začínají se honit mraky. Do Maishoffenu dojíždíme za lehkého deště, zastavujeme v malé hospůdce a přeci jen pivo ochutnáme. Do penzionu přijíždíme mokré, opět poslední a zase s pár kilometry oproti ostatním navíc. Stíháme výbornou večeři a vyprávíme, proč nás nikdo na cestě za celý den nepotkal. Pavel mi oznamuje, že nejsem s defekty sama, že také dneska píchnul. Po večeři popíjíme, hrajeme kostky, před půlnocí se Jirka - Čenda přijde ukázat ve funkčním pyžamu a pak jdeme všichni spát.
Dnešní velké bloudění nám pomohlo ke krásným 64 km.

7. 6. 2009 prší celou noc. Ráno balíme, na kolo se nikomu nechce. Po snídani se loučíme společným fotem a s kuchaři, kteří nás výborně krmili celé tři dny. Cestou se těžké mraky roztrhávají, začíná svítit slunce a kolem desáté hodiny nasedáme na kola. Mé zadní kolo je opět měkké, hustilkou se mi ho podaří vypustit ještě víc. Honza použije svou novou bombičku a věnuje mi z ní vzduch. Radmile jsme mapu vůbec neukázaly a společně s ostatními se vydáváme na naší poslední, alpskou etapu. Projíždíme po šotolinové stezce mezi vápencovými masívy, v městečku Hallein zastavujeme na trzích, ochutnáváme sýry a s ostatními se potkáváme u vyhlášené cukrárny. Obědváme na lavičce u řeky, která je po nočním dešti kalná a rozvodněná. Do Salcburku přijíždíme před druhou hodinou, takže nám na prohlídku města moc času nezbývá. Raději si necháváme malou rezervu na naše případné „kufrování" při hledání zaparkovaného autobusu. Usedáme na jednom malém náměstí do kavárny na kafe, fotíme typické úzké uličky zaplněné lidmi, kupujeme Mozartovy koule a jiné drobnosti. Na mostě se necháme společně vyfotit a pak už po perfektně značené cyklostezce dojíždíme posledních dnešních 6 km k autobusu. Zdaleka nepřijíždíme poslední, o naložení kol se postará vedoucí Jirka, převlékneme se na cestu a ještě je čas na poslední společné pivo.
Bez bloudění, celkem pohodová a nenáročná trasa také nám ukázala 48 km.

Nevěřily jsme, že se v Alpách dá jezdit „po rovině" Mrzí mne, že jsem na sebe nebyla dost tvrdá a Grössglockner strasse alespoň nezkusila částečně projet, snad někdy se o to ještě pokusím. První zkušenost s cestováním s cestovní kanceláří zaměřenou na cyklovýlety byla hodně pozitivní. Vedoucí Jirka i jeho žena byli výborní, kuchaři nám připravovali skvělá jídla a také ostatní účastníci zájezdu byli pohodový a vytvořila se výborná parta. Dokonce ani obávaný „briefink" nebyl tak strašný, jak byl mnohými líčen na diskuzi. Jeden večer se sice hrály jakési společné „aktivity", ale vůbec nebyla povinnost se jich účastnit. Ale je jasné, že vždycky záleží na lidech, jací se sejdou. Rok 2009 vlastně odstartoval naše každoroční společné zahraniční ježdění, zatím jen do Alp, asi proto, že jsou blízko a krásné.

Fotogalerie

28.06.2012 vložil/a: HMS
karma článku: 3.62

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (6 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |