Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila, že až opravdu nebudu nikam jezdit, tak se popis dovolené bude hodit. V době Covidové jsem prošlapala pohorky, praskla podrážka, tak když bylo jasné, že zase jedeme do Vysokých Tater a budu občas chodit, šla jsem kupovat boty. Asi všichni vyrazili do hor, protože nebylo nic krom drahých značkových. Nakonec jsem usoudila, že budou stačit ty úplně staré nekotníkové, stejně nepolezu do žádných exponovaných partií.

Do Ždiraru jsem dojela dvakrát na kole ze Smokovce vždycky, když jsme byli v Tatrách a moc se mi tu líbilo. Nechodí tady tolik lidí a dá se v okolí jezdit na kole. Po dvou letech se tedy vracím na svou oblíbenou zkratku z hlavní silnice do Tatranské Kotliny a objevuji nové lesní cesty. Ubytování nebylo těžké najít, téměř každý druhý dům ve Ždiaru pronajímá pokoje. Paní Marika nabídla pěkný pokoj v patře s výhledem na hory s vlastním příslušenstvím, kuchyňka je společná pro všechny ubytované. Vařím jen snídani, takže sdílená kuchyň nevadí.

Cesta po D1 je úmorná, za Brnem hoří kolo autobusu, sjíždíme, ale i objízdná trasa je ucpaná. Před odjezdem jsme koupili Slovenskou dálniční známku, cesta měla být o málo rychlejší, jenže pod Strečnem ještě dálnice není a ke všemu opravují silnici, kolona se táhne několik kilometrů. Do Ždiaru přijíždíme kolem 17h, je teplo a z pokoje je krásný výhled na Belánské Tatry a nejvyšší vrchol Havran se tyčí nad celým pohořím. Jdu se projít po okolí, paní Marika mi zakazuje chodit do lesa, prý tu jsou všude medvědi. Ani jsem to neměla v úmyslu, jen jdu kousek na louku za chalupu.

neděle je slunečná už od rána a jedeme vyzkoušet první dolinu po zelené, Mirek obhlíží, kudy zítra půjde do Širokého sedla. Asfaltová cesta Monkovou dolinou se stáčí k hotelu Magurka, vzpomínám, že právě tady jsem byla na kávě před dvěma roky. Po šotolinové cestě dojedeme až k cestníku, který ukazuje, že na Široké sedlo je to 4h. my pokračujeme po cyklo, cesta se ztrácí v potoce, ale je teplo a osvěžení v ledové vodě a v sandálech je docela příjemné. Kilometry se tady moc počítat nedají, po dvou hodinách jich máme sotva deset. Vyjíždíme pod lanovkou a na silnici. Chtěla jsem zajet do Tatranské Javoriny, kde je lovecký zámeček Hohenlohe. 9 km z kopce, sjezd to byl tedy parádní a šlapání nazpět se bohužel nevyhneme. Zámeček je za obludným hotelem, megalomanská stavba z dob Československa, ale pár aut a nějací hosté tu jsou. Nechci se vracet stejnou cestou, tak zajíždíme na neznačenou lesní cestu, ještě jednou se na ní během těch deseti dnů podíváme, ale to už tady bude uprostřed cesty i medvědí lejno, takže tady opravdu někde medvěd je. Výšlap zpět na Strednicu se dal přežít a k domu sjíždíme z kopce.

Zatímco jde Mirek na Široké sedlo 1825 m.n m, jedu na kole na sedlo pod Magurkou. Ždiar je 935 m vysoko, takže nejdřív se pěkně projedu z kopce, do vesnice Lendak je to do krátkého kopečka, ale až do Slovenské Vsi se zase pěkně svezu. Jsem ráda, že vesnicí Výborná jedu tímhle směrem, protože je to dost divná vesnice, zastavit a fotit se vůbec neodvažuji. Sedlo pod Magurkou je jak jinak, než na kopci a celých 9 km má silnice sklon 12 - 9 %. Na sedle jen kříž, odpočívadlo a cedule upozorňující na medvědy v lese. Ještě tam je připsáno, že 200 m od tohoto místa někdo opravdu medvěda potkal. Mohla bych jet po modré značce, částečně je značená cyklo, ale vzhledem k informaci o medvědech se zase vracím na silnici a užiju si sjezd do Slovenské Vsi a přes Spišskou Belou odkud už je pěkná cyklostezka až do Tatranské Kotliny a lesní cestou se vrátím až do Ždiaru, zakončení v Monkově dolině v hotelu Magurka, konečně místním pivem. Vedle ubytování je sice Gazdovská hospoda, ale točí jen Krušovice.

Třetí den by měl být odpočinkový, chystáme se tedy na kolo, dojet do Tatranské Lomnice na vlak a nechat se vyvézt a Štrbské pleso.

Jenže jsem to včera nějak přehnala a cítím se unaveně a šlapat vůbec nejde. Motá se mi hlava a srdce mi buší, jako bych běžela maraton. Nakonec odpočívám v Tatranské Kotlině, Mirek jede pro auto, protože sanitku odmítám., nejspíš na mne chtěl vyzkoušet pojištění. Spánek a oběd mne zase postaví na nohy, takže k večeru se vyšplháme přes louku za chalupou až na modrou značku. V lese je plno borůvek a u cesty maliny. Paní domácí se sousedkou se také odvážily jít na čučoriedky.
Na Štrbské pleso se pomocí vlaku podíváme ještě dvakrát, a protože indispozice z minulého dne byla opravdu jen malá, dojedeme až do Smokovce s koly se svezeme vlakem. Zubačka ze Štrby ještě nejezdí, ale už tam stojí nová, které místní říkají „Bradavice", projedeme kolem stánků, i tady je krásně, vyšlápneme na Popradské pleso, je nezvykle teplo a sluníčko hřeje ani bunda není potřeba, stačí triko. Odměna za zdolání kopce je káva a zelňačka. Až do Tatranské Lomnice si užíváme parádní sjezd s výhledem na Slavkovskou kopu, opět vzpomínám na rok, kdy jsem na ni vylezla a zdá se mi to neuvěřitelné, protože to už bych dneska nedokázala. Chata na Lomnickém štítu je také pěkně vidět a třpytí se ve slunci. Opět jedeme mou známou zkratkou, lesní cestou, která ústí na začátku Tatranské Kotliny.

Ještě bych se ráda dojela podívat na polskou stranu k největšímu a druhému nejhlubšímu plesu v Tatrách - Mořskému oku. Před odjezdem jsem našla článek, že to je vyhledávané místo turistů, kam vede pohodlná silnička, jezdí sem i kočár a malý autobus. Pisatel článku jel na kole, ale nebylo moc hezky, takže i turistů bylo málo. My jeli z Tatranské Javoriny přes hraniční přechod Sivé Skalky. Už odtud se táhla dlouhá fronta aut zaparkovaných při krajnici a u Pálenice závora a zákaz vjezdu cyklistů. Dokonce pěší platí vstupné. Otáčíme tedy a jedeme zpět na Slovenskou stranu a Bieloveckou dolinou podle říčky Biela voda. I když šotolinová cesta vede dál, od studánky pro cyklisty zde cesta končí. Vracíme se zase zpět a lesní neznačenou cestou objíždíme Tatranskou Javorinu.

Za Ždiaru sjíždíme pěknou lesní cestou, která kopíruje silnice, cyklostezka je nová teprve asi třetí rok. Do Bachledovy doliny se podíváme také dvakrát, je tu lanovka i chodník korunami stromů. Ne že by to byl cíl naší cesty, tyhle komerční lákadla nemusím ani vidět. Ale potřebujeme se dostat na modrou značku a možná dojet opět na sedlo pod Magurkou tentokrát lesem. Po žluté cyklo vyjíždíme, kam to jde, pak vláčíme kola až na Malou Polanu do 1130 m.n m, výhledy na hory jsou úžasné i když výstup je dost namáhavý. Po modré jedeme až za Bukovinu, ale dál je bahno a kamenitá cesta, snad jen plno malin a borůvek nás táhne jet dál. Objíždět po silnici se nám nechce, tak se vracíme zpět na Polanu. Moc nechápeme lidi, kteří se tísní u lanovky a v chodníku korunami stromů, děti skáčou na trampolíně, když v okolí je tak krásně, a ještě mohou trhat borůvky a maliny. Potkali jsme snad jednu rodinu, jinak nikoho. Ani cyklistů moc nejezdí, ale dneska je to jiné. Prožene se kolem nás 50 cyklistů, většinou na elektrokolech. Jsou roztažení po celé cestě jednoho se ptám, že tolik lidí jsem tu ještě nepotkala, prý jsou z jakéhosi oddílu od Petera Sagana. Že by propagoval elektrokola, to mi nějak nesedí. Na skupinku narážíme i později, protože mají defekt, nemají sebou ani pumpičku, novou duši vyměnili. Půjčujeme svou, pak ještě pomáháme s nasazením zadního kola, protože ani to nezvládají. Přijíždí pomoc na čtyřkolce, ale to už je kolo nasazené a mohou pokračovat. Jako zachránci jsme zváni do baru Bachleda, kam bych asi nikdy nezajela. Typický komerční stánek u lanovky patřící pod nedaleký resort. Pozvání se neodmítá a na pivo se docela těším. Dostáváme i kofolu, ostatní už mají před sebou skleničky naplněné a čekají na opozdilce. Později, když jedeme autem ještě skupinku zahlédneme, jak zase řeší nějaký defekt v kopci. Snad to byl jen defekt a nic vážnějšího, když jsem viděla, co všechno se v bufetu nalévá a jak někteří na elektrokolech jezdí, ani bych se nějaké nehodě nedivila. Pořád je mi záhadou, co z touhle skupinou má společného Sagan.

Pěší výlet je z Tatranské Javoriny, kde jsou vlastně přístupné jen tři doliny a do dvou se nesmí na kolech ani vjet po asfaltu. Nejsem z toho nadšená, ale zákaz respektuji. S jednou hůlkou, protože ty své jsem zapomněla doma v Praze se snad na sedlo nebo pod sedlo vyškrábu. Jdeme po modré Javorovou dolinou stále podle Meďodolského potoka. Cesta je pozvolná, stále šotolina, žádné velké kameny nebo vytesané schody a výhledy opět úžasné a počasí nádherné. Jenže v 1500m už toho mám fakt dost a šlapat na Kopské sedlo 1749 m se mi vůbec nechce. Za křížkem výstup vzdávám a jdu sama pomalu zpátky. Mirek výstup dokončí a plánuje ještě příště dojít až na Vyšné Kopské sedlo. Mně těch mích 16 km úplně stačí a raději pojedu ještě na kole. I když sama se po neznačených a vlastně i značených lesních cestách dost bojím, protože i místní často mluví o medvědech v okolí, že je lesní dělníci zahlédli. Prý v Bachledově dolině přes fotopast zaznamenali skupinku tří mědvědů, ale nedávno už jich bylo sedm. Takže se jim tu asi daří a dost rychle se množí. Deset dnů uteklo rychle, našlapáno na kole máme 363 km a nastoupáno skoro 5000 výškových metrů. Jsem ráda, že jsme poznali zase jiný kout Slovenska a kdo nechce na cestách potkávat moc lidí mohu Belánské Tatry doporučit jako vhodnou lokalitu pro pěší výlety i cyklistiku. V den odjezdu je ráno jen 10 st, Havran ani jiný vrchol vidět není, vše je zahaleno v mracích. Tak třeba zase za rok se vrátíme, pokud situace a naše tělesná schránka dovolí podniknout sportovní dovolenou.

https://kockoslon.rajce.idnes.cz/Belanske_Tatry/