Dámská Mže 2020 „pokud se zadaří i stovka se podaří“ 16.–19.7. 2020

Vloni se nám kolem Sázavy šlapalo velmi pěkně, a tak i na letošní tradiční Dámskou jsme měly připravenou řeku. Původně to měla být Jihlava, ale covidová epidemie změnila náš směr. V době, kdy jsme všichni byli zavřeni doma a mohli jsme leda do nejbližšího lesa nebo parku, se mi tak nějak zastesklo po přátelích, které jsem neviděla už hodně dlouho. A tak bylo rozhodnuto, pojedeme na západ a zastavíme se u Burísků v Plzni. A když řeku, tak nenápadná Mže se nedala přehlédnout. Její tok se naším územím prodírá sice jen v délce 106 km, ale některé úseky jsou malebné a občas i pro kolo nevhodné, ale to nás v žádném případě nemohlo odradit. Domlouvám tedy spaní podél Mže a na poslední chvíli upravujeme trasy po červené, necháme si poradit od místních, kudy je to jetelné a kudy rozhodně neprojedeme.
Těsně před odjezdem se k nám přidává čtvrtá dáma Zlatka, kterou jsme neviděly také hodně dlouho. Zrovna si jezdí s partou cyklistů kolem Domažlic, ve středu večer přijíždí do Prahy, vyzvedávám ji u vlaku a ráno společně odjíždíme na nádraží.

čtvrtek 16.7.

Kola máme naložená a v 7:15 se loučíme u nás doma a jedeme na nádraží, moje tradiční zastávka u Mánesa se nesmí vynechat, tentokrát požádáme kolemjdoucí, aby nás vyfotila, a po půl deváté se scházíme na nádraží s Lenkou a Radkou. Jako vždycky do poslední chvíle není jasné, ze kterého nástupiště náš vlak odjíždí, ale času je dost, vlak je vypravován z Prahy, takže máme dost času na nástup. Máme místenku pro sebe i kola, Zlatka si dokupovala jízdenku později, ale nikdo jiný už tímto směrem s kolem nejede. Kvůli výluce se couráme do Berouna, ale v Plané u Mariánských lázní jsme nakonec jen s nepatrným zpožděním. Je krátce o 11 hodině, venku teplo a co je hlavní, neprší, i když předpověď slibovala déšť. Máme připravenou trasu, první zastávka by měla být kousek za Planou v lese na modré turistické, kde je bývalý zajatecký tábor z 1. svět. války. Půl kilometru kopřivami a trávou se nám ale jít nechce, tak jen zaznamenáme odbočku, Radka nasazuje proti klíšťový náramek a šlapeme do Tachova. Začíná lehce pršet, jen co nasadíme bundy přestává. V Tachově je čas na dnešní oběd v restauraci River, těsně u Mže na 90 km. Přestává opět pršet, je teplo a vyjíždíme konečně podle řeky alejí kde na konci je Windischgrätzův pramen, natočíme si plné lahve, voda je výborná, vždyť se také z tohoto pramene vyráběl likér, jedeme dál. Na chvíli opouštíme Mži, abychom k ní zase sjely v Ústí a teď už po červené a pěkné lesní cestě jedeme až do Josefovy Hutě. Tady opět opouštíme řeku, úsek po červené je jen pro pěší, a nám nezbývá než šlapat na kopec do Pavlovic, ne náhodou se kopec jmenuje Výhledy, opravdu tu jsou krásné výhledy. Před Ošelínem je čas na odpolední svačinu a vzpomenu si, že jsem měla v plánu připít si u řeky na tu naši letošní již 14. Dámskou a pro tento účel vezu v brašně malou lahev vína a skleničku. U kapličky ve vesnici Plezom je pěkné odpočívadlo, tak si připijeme tady, na to, abychom dojely a aby se nám podařila i návratová stovka, ale to je ještě hodně daleko. Stále jedeme po cyklotrase 2222 a na 66 km Mže přejíždíme řeku. Že v tomto místě je most pro pěší vím, v mapě je uveden, dokonce i fotka ukazuje, že tu jsou schody. Ovšem ve skutečnosti to bylo mnohem horší. Naložená kola nemáme šanci po prudkých železných schodech vynést, takže sundáváme nejprve brašny, pak taháme kola a Zlatky elektrokolo přenášíme ve třech a se sundanou baterií. Tahle legrace nás stála hodinu času. Paní na zámku ve Svojšíně nás už jistě očekává, bohužel signál tu není. Opouštíme řeku i cyklotrasu a jedeme po červené, po pěkné lesní cestě. Volám paní kastelánce, že přijedeme kolem 19 h. Čeká nejen na nás a lamentuje, proč nepřijedeme všichni současně. Ještě tu s námi v zámku je jedna skupina a ti už se prý sjíždějí od rána. Ubytuje nás v jednom velkém pokoji, máme pro sebe sprchu i kuchyňku. Ještě nám doporučuje trasu na zítra, zavrhuje náš plán jet po červené ze Svojšína, naopak doporučuje červenou v Máchově údolí, kterou mi už na samém začátku plánování Radka škrtla s tím, že je tam krátký skalnatý úsek. To se ukáže až zítra, pro dnešek ukládáme kola do zámecké chodby a jdeme na pivo do místní hospody „bar u Draka", což byla prokouřená estancie ve stylu socialistického urbanismu nejméně 4 kategorie. Tady se zastavil čas a se zákazem kouření si tu opravdu hlavy nelámou. Pivo jsme nakonec vypily na lavičkách venku - prý dnes byly čerstvě natřeny, tak jsme dostaly „podprdelníky" a s PETkou piva jsme se uchýlily do našeho pokojíčku.

Společně ujeto 53 km 606 m, my se Zlatkou máme 73 km

pátek 17.7.

možná bychom se na zámku uživily i jako opravářky, Lenka opravila protékající WC, mně zůstala klika v ruce, také jsem jí nasadila, Radka rozbila talíř, bohužel na slepení už čas nebyl.
Vyjíždíme v 9 h, už jsme asi zvyklé ze srazů, kde je právě tato hodina tou startovní. Volám paní kastelánce, kde máme nechat klíče, loučíme se a na její doporučení jedeme do Milíkova po silnici, teprve tady najíždíme na červenou a užíváme si krásné Máchovo údolí. Za poslední chatou začíná zarostlá stezka, která se vine mezi skalami a řekou. Vedeme kola, až k místu, kde červená kolmo stoupá na skalnatý strmý svah. Lezu po svahu kouknout se, jestli je reálné tahat kola vzhůru. Byla by to holá šílenost, takže se vracíme zpět a do Stříbra dojedeme po silnici. Místní chataři nás ujišťují, že jsme první cyklisti, co se z cesty vracejí, že je cesta normálně průchozí. Možná je moc vody a jindy by se dalo jít podle skály, ale nechápeme, jak někdo může tahat kola po strmém srázu. My se za návrat nestydíme, trochu nadáváme paní kastelánce, kam nás to poslala, evidentně tady nikdy nebyla ani pěšky, natož s kolem. Ve Stříbře se odměníme v cukrárně a po červené Svatojakubské cestě, podle vody jedeme k Hracholuské přehradě. Na nenápadné říčce Mži je v těchto místech zemní sypaná vodní nádrž Hracholusky vybudovaná v letech 1959-1964 využívána pro rekreaci a také jako věžová vodní elektrárna. Některé úseky kolem přehrady tlačíme, alespoň, že tu jsou výhledy do údolí. Další zastávkou je Pňovanský železniční most, který byl vybudován pro lokální dráhu do Bezdružic v červnu 1901, jeho rekonstrukce byla dokončena vloni, a to unikátní cestou, kdy byla vyměněna jednotlivá ocelová mostní pole. Ve Městě Touškov nás vyzvedává Burísek a provede nás po místních cestách až k soutoku Mže a Radbuzy. Tam přichází i Burajda a společně jdeme ochutnat plzeňské. Ještě se zastavíme u andělíčka ošahánka, společná fotka před fontánou a dnešek máme úspěšně za sebou. Burajda nám připravila výbornou večeři, sekanou a brambory, a Burísek udělal skvělý okurkový salát. Některé z nás využily i nabídku na přeprání prádla

63 km a 606 m

sobota 18.7.

Společné foto před odjezdem a opět vyjíždíme v 9 h, je krásně a naše první zastávka je na Krkavci, pěkně jsme se zahřáli. Máme doprovod, Burísek jede s námi, ale na Krkavci nás opouští. Držíme se plánu, po červené a mimo silnici. Zelená z Krkavce nám byla rozmluvená s naloženým kolem bychom si prý sjezd tolik neužily, takže se vracíme na odbočku na silnici. Po cyklo 35 přes vesnice, kde skoro nestíháme fotit kapličky a kostelíky. V Hubenově je pěkný přístřešek u chovného rybníku a čas na vydatnou svačinu. Konečně otvírám ledovou kávu, kterou jsem měla už v červnu na srazu v Olomouci. Za oknem se nejprve znova na slunci ohřála, abych jí doma zase schladila. Tady u rybníka byla lahodná a se Zlatkou jsme si ji vychutnaly. Abychom do Manětína nedojely moc brzy, tak si užíváme lesní cesty v přírodním parku Manětínská. Opouštíme cyklo a po neznačené cestě jedeme k hrobu Jugoslávců. Moc hezký pomníček a mechový hrob, ale víc informací nemáme, žádná cedulka. Jen v návštěvní knize pár řádek o tom, kdo místo našel a hrob upravil. Do Nečtin nechceme, tak kličkujeme po lesních cestách, až dojedeme opět na cyklo 35 a sjíždíme do Manětína. Zastavíme se v zámecké zahradě, u kostela i u barokní kašny a u mnoha soch. V pizzerii na náměstí doplníme kalorie a pokračujeme dál. Sochy lemující cestu ke kostelu sv. Barbory jsou ve špatném světle a okolí není moc hezké, takže nezastavujeme a pokračujeme stále po cyklo 35. V Lípí přejíždíme na cyklo Baroko II. zastavujeme v Radějově, odloučená dědina s roubenou lidovou architekturou uprostřed lesů, kde v roce 2011 trvale žili dva obyvatelé. V okolí byl natočen film Cesta z města. Potkáváme pár cyklistů, jedni se s námi dají do řeči, mladý kluk s holkou, mají auto v Kralovicích a jeli okruh kolem Manětína. Obdivují nás, že jedeme s naloženými koly, že většinou vidí jen elektrokola, a to ještě většinou na cyklostezkách. Tak to nás samozřejmě velmi potěšilo, když někdo obdivuje naše výkony. Ještě projíždíme pár vesnic, ale už většinou z kopce, a jsme v Plasech. Přijíždíme z druhé strany, takže mimo klášter, ale přímo do místa ubytování. Z pokojíčku nás opravdu přecházel zrak. Vlastně už ze dvora, kam jsme si poskládaly kola a pak už byl vchod do malinkého domečku, kde byly dvě komůrky a 4 postýlky. Asi původní chlívek přestavěný na takzvaný vejmínek a nyní slouží k pronájmu. Ale uvnitř bylo čisto a na jednu noc nám to úplně stačilo. Sprcha byla i čaj jsme si měly kde uvařit. Pan ubytovatel nám ještě doporučuje hospodu kousek od nás. Jen doufáme, že ten zarostlý člověk, co nás sotva pozdravil a šel do domu mu nejde sebrat peníze za ubytování, ale s tím nic nenaděláme.

63 km 884 m

neděle 19.7.

Dneska vyjíždíme už před 8 h, přeci jen máme před sebou kus cesty - dneska chceme ujet 100 km a do Zbiroha musíme překonat 3 údolí. Zastavujeme u kláštera, město je ztichlé a po nočním dešti je i příjemný svěží vzduch. Kopec do vesnice Babina nás pěkně zahřál. V Liblíně poprvé přejíždíme řeku Berounku, ve které je voda ze Mže, plno vodáků si užívá dost vody a pěkné počasí. My šlapeme opět do kopce na Havlovu skálu na vyhlídku. Nádherný pohled na řeku, společná fotka se snad podaří, protože Radka skáče po skále jako srna. Posvačíme a šlapeme dál. Za Terešovem na nás čeká Valdek s Jiřinkou, aby nás doprovodili do Berouna. Ve Zbirohu je čas na oběd, kde se posilníme na poslední dokopec na Týček. Pak se to ještě chvilku houpe, ale už začínáme klesat a užíváme si i výhledy na Brdy. Kolem nás se nesutále honí mračna, z jedné strany slyšíme bouřku a na druhé sledujeme, jak nad Brdy a Hořovicemi prší. U hradu Točník ani nezastavujeme, dle radaru se žene bouřka, ale měla by nás minout. A nakonec i minula. Pokračujeme po trase českých králů do Zdic. Valdek nás protáhne po staré silnici kolem dálnice a podle Litavky a za chvíli jsme v Berouně. Trochu vydechnutí před posledním úsekem dnešní cesty se všem hodí, kde jinde zastavit než v pivovaře u nádraží. Loučíme se s doprovodem a šlapeme pro nás velmi známé cestě podle Berounky. V Černošicích, kousek za jezem máme dnešních společných sto kilometrů! Tak jsme to dokázaly, dojely jsme (skoro) domů na kole. Z téhle strany to mám nejblíž já, konečně, budu doma první. V Radotíně už holky spěchají na vlak, nechce se jim už šlapat přes Prahu, rychle se loučíme a tím končí i letošní Dámská. Naposledy dneska přejíždím Berounku a čekají mne poslední výškové metry.

Večer ve zprávách se dozvídáme, že bouřka skoro vyplavila Rakovník, jedna z variant na návrat byla právě přes Rakovník.

Společně najeto 105 km 930 m, já měla doma 118 km a 1112 m
Celkem ujeto 284 km a 3120 výškových metrů

Děkuji „dámám" za milou společnost, letos se výlet obešel bez defektů, bez bloudění, červené jsme si užily až dost a je vidět, že do starého železa stále ještě nepatříme.