Znova ve Vysokých Tatrách na kole i pěšky 2019

Stejné výchozí místo jako vloni, ne že bychom neradi objevovali nové lokality, ale když se nám někde líbí, rádi se tam vracíme. Náš loňský pokoj s terasou a výhledem na kostel v Nové Lesné je volný přesně začátkem srpna, kdy potřebujeme odjet z města a konečně přestat bušit celé dny do klávesnice, telefonovat, hádat se s dodavateli, uživateli a koukat do počítače. Pár dnů před odjezdem, byl můj muž na zahradě pozorovat planety, dobelhal se domů celý přihrbený, že neviděl lavici a přepadl přesní. Nějak to rozdýchal, spal vsedě, ráno už měl pod hrudníkem modřinu. Zvládl chodit do práce, večer hekal. V sobotu před odjezdem jel na pohotovost, dostal vynadáno, že jde tak pozdě - zlomené žebro bylo vidět na snímku i po těch 4 dnech. Měl by být v klidu, nic jiného se se zlomeným žebrem dělat nedá. Balíme, kola jdou do nového auta naložit, aniž bychom museli sundávat přední kolo. V Brně začíná závod motorek, tak raději jedeme ráno, na D1 se nikdy neví, jak bude průjezdná. Těsně před odjezdem přibaluji kapky do očí, začíná mne bolet oko a bolí tak, jako když jsem měla ječné zrno, to bude tedy dovolená.

Průjezdnost D1 byla víc než dobrá, žádná nehoda, ani jiné zdržení, zastavujeme v Ostravici, tradičně zde v pivovaře kupuji pivo, letos volím brusinkové. Řízečky ochutnáváme už na Slovensku, před dlouhou vesnicí Lokce je takové vyhlídkové místo, klády, louka, už se těšíme na kolo a pěší výlety. Kolem vodní nádrže Orava, Tvrdošín, z nostalgie projedeme Zubercem, i tohle místo máme rádi a často jsme se sem vraceli a prozkoumávali každou dolinu i neznačenou cestu v lese. Nakonec všechny končily někde pod skálou. Začíná pršet, Liptovská Mara vypadá, jako by jí právě vypouštěli, málo vody je všude, i když tady je tráva krásně zelená, ne jako u nás spálená sluncem. Vrcholky Roháčů jsou ukryty v mracích, na chvíli se ukáže Kriváň, Otrhanci, ale opět se vše zahalí do mraků. Vybalíme, máme pocit, jako bychom tady byli nedávno, a ne před rokem. Opět začíná pršet, tak ani kola z auta nevyndáváme a pozdní odpoledne bude celé odpočinkové.

První den dovolené, jak je naším zvykem, dlouho spíme, na kola sedáme skoro v poledne, jedeme po cyklotrase, co vyjede v části Sibír. Po silnici na Štrbské pleso, je to takové příjemné rozhýbání kloubů. Parkoviště na Popradském plese je plné aut, svítí sluníčko a Tatry se ukazují ve své plné kráse. Šlapeme k Popradskému plesu, je mi jasné, že dolů to bude prodírání mezi davy pěších turistů. U plesa je krásně, teplo, obdarujeme se kofolou a kávou, na symbolický cintorín se mi tentokrát nechce, jedeme nazpět. Mirek se sem ještě podívá, půjde na Teryho chatu i na Ostrvu. Já plánovala výstup k Velkému Hincovu plesu, při čtení knihy Velké tatranské dobrodružství od Richarda Sobotky jsem chtěla na vlastní oči vidět, jestli se opravdu v plesu občas objeví postava utonulého lyžaře, jak je to v knize popisováno. Na Štrbském plese využíváme prostoru u informačního centra, kde je wifi zdarma a stahujeme mapy, nejsme sami, všechny lavičky i květináče kolem centra jsou obsazené a všichni stahují, twitterují....

Všímám si letošní módy tady v horách, kapsáče a jiné kalhoty vystřídaly legíny, skoro všichni vypadají jako by se chystali vyběhnout nebo sednout na kolo, je to pohodlné, ve větru hřejivé a po dešti brzy suché. Na hřebech a v traverzech jsou vidět pohybující barevné tečky. Jeden den se odhodlám a kolo nechám odpočívat v garáži, beru hůlky a z Tatranské Lomnice, kde necháváme auto na bezplatném parkovišti, jdeme na elektičku, kterou se necháme odvézt do Tatranské Lesné. Po žluté turistické stoupáme podél Studeného potoka, kde je několik vodopádů, až k Obrovskému vodopádu. Ten je nad Rainerovou chatou, tady se připojuje červená od lanovky a taky lidí je tu mnohem víc. Rozcestí u Zámkovského chaty, po zelené se odbočuje na Teryho chatu, my jdeme po červené na Skalnaté pleso. Není nikam vidět, jsme v mracích, je to častý jev na horách v údolí je krásně a teplo, horký vzduch stoupá a sráží se, se studených vzduchem a na vrcholcích vytváří mraky. Chodník se zužuje na úzkou cestičku, lidí stále přibývá, uhnout není kam. Po poskládaných kamenech se mi moc dobře nejde, občas mi hůlka zapadne mezi kameny a nejde vyndat. Stále stoupáme, zima není, ale vidět je sotva pár metrů před sebe. Konečně vidím cestník na Skalnatém plese 1750 m.n.m. jdeme k plesu, které není vidět, observatoř se ztrácí někde v mracích, zrovna tak Lomnický Štít. Ovšem lanovka jezdí, ať je vidět nebo ne. Jízdenka se musí koupit předem a počasí se bohužel poručit nedá. Přeci jen je docela zima, větrovka i mikina se hodí. Na chvíli se mraky rozestoupí, dole v Lomnici svítí sluníčko, ukážou se i vrcholky skal. Mirek odchází na Svišťovku, já se zatím projdu kolem plesa a na dobrou hodinu zakotvím ve vyhřáté restauraci, pohled na štíty se mi začíná líbit. Dolů se vezeme lanovkou.

Bilance dne, pěšky mně to moc nebaví, zrovna nebylo ideální počasí a ta spousta lidí mi asi vadila nejvíc. Bylo příjemné dojet dolů lanovkou, z kopce je horší chodit, než do kopce, alespoň já to tak mám.

Odpočinkové dny jsou na kole a do blízkého okolí. Kežmarský hrad je jediný zachovaný hrad na Spiši, stojí uprostřed města a byl zajímavý, průjezd centrem snadný a brzy jsme na nové cyklostezce, která vede mezi poli. Chtěli bychom dojet do Tatranské Štrby a svézt se zubačkou, ale v Popradu začíná pršet. Vracíme se tedy na nádraží a doslova vbíháme do právě odjíždějícího vlaku a svezeme se do naší Lesné.

Když Mirek zdolává dvoutisícová sedla a hřebeny, vyjíždím do vesnic pod horami. Ten pohled na vzdalující a přibližující se hory mám moc ráda. Z loňska si pamatuji, že v Tatranské Kotlině stavěli novou cyklostezku, která vedla lesem hned vedle silnice. Jedu jí tedy prozkoumat a byla opravdu příjemná, ale nejdřív nesmím vynechat Štart, Lomničák byl opět v mraku, ale pod horami svítilo sluníčko. Ve Ždiaru se odměňuji kávou a kofolou a odpočívám na terase hotelu. Do Starého Smokovce je to do kopce, tak abych dojela. Nabírám Smokovskou kyselku, pramen je opět na kopci, ale voda je studená a úžasně kyselá.
67 km 1147m

Skoro každý den večer prší a v noci, ale stále se dá sedět na terase, plánuji další výlet po okolí. V Lopušné dolině jsme ještě nikdy nebyli a byla opravdu moc krásná. Cyklostezka z Popradu vede podél řeky Poprad, odbočujeme na modrou turistickou, Horáreň Vápenica je v uzavřené dolině, kam se smí jen ve vymezený čas. Na začátku Lopušné doliny je informační cedule, že jsme v medvědí oblasti. Naštěstí chlupáč byl jen na obrázku, ale stejně bych tu sama asi nejela. Míjíme jakýsi tábor, kde mají postaveno několik teepee, tady by se kamarádka Radka mohla přiučit, jak teepee ušít a stavět. Do Tatranské Štrby přijíždíme hodinu před odjezdem zubačky, tak máme čas na kofolu a kávu v místním bufetu, byla stejně výborná jako vloni. Na Štrbské pleso jedeme ve vagonu sami. Vracíme se po silnici a pak zkratkou po kamenité cyklostezce, těším se na večeři a pivo. U domu zjistím, že nemám pouzdro na řídítkách, ve kterém mám mobil. Sedám na kolo a šlapu znova na konec vesnice, jestli mi na nějakém hupu brašnička nespadla. Mirek sedá do auta, cestou mne nabere a jedeme znovu ke kamenité zkratce, protože jedině tam mi mohlo pouzdro spadnout. Projdeme pěšky nejprudší část, Mirek mi stále volá, abychom lépe telefon našli. Nikde nic, panikařím a běduji, že tím pádem jsem bez kontaktů, bez jediné fotky, protože v mobilu mám úplně všechno. Jedu tedy dál po cestě, po které jsem se před skoro hodinou vracela, je šero a najednou vidím mezi kameny něco černého. Našla jsem brašničku i s telefonem a opravdu jsem si oddechla. Bylo by nepříjemné být zbytek dovolené bez telefonu.

Využívám opětovně nalezeného telefonu a plánuji další výlet do podhůří Tater. Po silnici přes Horní Smokovec, přeci jen jezdit sama lesem se bojím, ale silnice je dost široká a místní řidiči docela ohleduplní. Do Tatranské Kotliny jedu zase tou svou boční cestou u sv. Huberta chvíli odpočívám a pak odbočuji na Lendak. Houpu se nahoru dolů, Tatry mám v zádech a pomalu se jim vzdaluji. Vesnicí Výborná se snažím co nejrychleji projet, je celá cikánská, děti se válejí po silnici, po plotech visí koberce. Dva kostely, čápi na komíně, ale nezastavuji ani nefotím, jsem ráda, že mám vesnici za sebou. Slovenská Ves je obrovská, udržovaná, stále se vzdaluji horám, ale pořád jsou krásně vidět.

Spišská Bělá, je čas oběda, tak chvilku posedím u kostela před radnicí, před rodným domem Jozefa Maximiliána Petzvala, matematika, fyzika a vynálezce moderní optiky a fotografie. Cyklostezka na Kežmarok, je nová a mimo hlavní silnici, zbývá mi 7 km do města, kde už jsem jela. Do Popradu volím hlavní silnici, je vedro, dochází mi voda a nechce se mi jet přes pole a další cikánskou vesnici. Spišská Sobota je dnes součástí Popradu, začala svou historii v roce 1266, kdy byla poprvé zmiňována v darovací listině krále Bely IV. V městečku se zastavil i slavný král Matyáš Korvin, a také zde proběhla reforma Martina Luthera, která změnila náboženské poměry v obci. Rok 1545 byl pro obec tragický, protože vyhořela téměř polovina náměstí a věž kostela. Byla to jen předzvěst konce, protože o dvě století později shořelo dokonce celé město. Bylo to přesně v roce 1775. Ale místní obyvatelé se nevzdali, městečko znovu vybudovali a od těch dob se tvář města neměnila. Je to nádherná stará čtvrť s domky kolem náměstí, které si zachovaly své původní zdobení. Je tu spousta kaváren, hospod, kostel, ve kterém se zrovna v dnešním odpoledni koná svatba. Ano tady je zvykem mít obřad až odpoledne. Moje vyhlídnutá kavárna je plná, tak zastavuji v pizzerii Sobotěnka, ale na sluníčku se mi sedět nechce, kolo zaparkuji v průjezdu a jdu do chladné místnosti. Mají tu i dorty, kofolu, kávu, moc příjemná hodinka to byla v téhle pizzerii. Hned se mi do Nové Lesné, která je z tohoto směru do kopce pojede lehčeji. Po horkém dni a našlapaných kilometrech si ráda dám místní pivo v hospodě u kostela. V noci je bouřka.

Další odpočinkový den byla neděle, hory jsou zase skované v mracích, jako by tu ani nebyly. Po noční bouřce dost pršelo, jedeme tedy po cyklostezce z Nové Lesné přes les do Horního Smokovce. Nabírám opět Smokoveckou kyselku, Mirek na nádraží obdivuje historický vlak, jakousi tramvaj, která tady jezdila v minulém století, které my pamatujeme. Jedeme po neznačené cestě, co vede do Slavkovské doliny, bývají tu brusinky i borůvky, tak třeba na pár keříčků narazíme. Na přejedení to nebylo, ale jako svačina mi pár hrstí borůvek stačilo. Brusinky budou asi až později. Najednou se z vysoké trávy vynoří tři postavy ženich a nevěsta v bílém a fotograf. Zdravíme se, přeju jim hodně štěstí, a že bych tady čekala kohokoliv, ale je zrovna ne. Polsky děkují a přejí i nám hezký den. Chvílemi se mraky zvedly a hory bylo vidět, tak asi chtěli mít na ten významný den pěknou památku.

Mirek jde opět zdolávat sedla a vrcholy a já si naplánovala vyjet k Velickému plesu - Slezský dom. Zase nabírám kyselku, je teplo a minerály se budou hodit. Tatranská Polianka, odbočuji na chodník a začíná sedmikilometrové stoupání, 9% v některých úsecích i 13%, občas mne předjede nějaký silničář, zřejmě je to tréninkový úsek. Míjím pěšáky, ti mají svojí kamenitou stezku, která křižuje příjezdovou silnici. Po hodině a půl jsem u Slezského domu. Fouká vítr, je zima a hory nejsou skoro vidět. Namáčet nohy v plese, jako jsem to dělala vloni, dneska rozhodně nebudu. Pomalu sjíždím dolů, v 1000 m je krásné teplo. Jedu ještě po silnici na Štrbské pleso, tady je také krásně, Mirek se zrovna vrací od Hincova plesa po červené, že prý ani tam to na opalování nebylo, že se mu také hodila čepice. Žádného utonulého lyžaře neviděl. V cukrárně si dám kávu a Tatranskou kostku, byla výborná. Do lesné se vezu z kopce, ale i tak jsem za dnešek našlapala 63 km a 1350 m. bohužel to byl poslední tatranský výlet. Večer začalo pršet a pršelo celý den a podle předpovědi mělo pršet až do pátku. Tak balíme a odjíždíme.

Počasí bylo hezké, pršelo převážně v noci a jen jeden den byl úplně mokrý, bylo to krásných 10 dní v příjemném prostředí. Ječné zrno se mi nakonec neudělalo, asi pomohlo včasné nakapání nebo změna prostředí. Mirka žebro bolelo, jen když ležel, ale při chůzi i na kole prý žádnou bolest necítil. Tak snad časem sroste. I jeho pěší výlety byly hodně náročné, ušel 77 km a nastoupal 5007 m. Došel na Polský Hrebeň, Velkou Svišťovku, Kóprovský štít, Sedlo Prielom, všechno nad 2000 m. Společné i moje samostatné výlety na kole 411 km a 5517 nastoupaných metrů a 12 km pěšky 985m, vlastně i odpočinkové dny byly dost náročné, když se na to teď zpětně koukám, ale asi si nedovedeme představit, že někde jen ležíme, mám tyhle aktivní dovolené vlastně ráda.