Na kole k moři a kousek zpátky

Po zdolání všech severočeských hor na naší loňské cyklotour jsme začali pokukovat po dalším, ambicioznějším plánu pro letošní rok. Nápad dojet na kole k moři padl celkem záhy. Možností, ke kterému a kudy jet, bylo více. Nakonec zvítězila severní Itálie. Alpy po cestě slibovaly překrásné pohledy, rakouské cyklostezky patřičné pohodlí, samotná Itálie vzdálenostní komfort.

Plánování, mapy, podklady

Pro plánování trasy našich cyklovýletů používám jako hlavní zdroj web http://opencyclemap.org/ . Vysoká přesnost a aktuálnost je hlavní výhodou. Pro můj Garmin Oregon se dá najít mnoho různých map zadarmo. Některé například tady.

Pro cestu zpět jsme měli již předem rezervovaný vlakový spoj z Villachu do Brna s jedním přestupem. Po zkušenostech s omezenou kapacitou pro kola v rychlících jsme nechtěli nic nechat náhodě. Bez místa v rychlíku to zavání mnoha přestupy, což je s koly plnými nákladu vyčerpávající. Jízdenka předem a na konkrétní spoj vyjde také cenově výhodněji. V našem případě (2 osoby, 2 kola, místenky) Villach-Brno za 2600 Kč. Vše v pohodlí zakoupeno v eshopu ÖBB. Z Grada byl původní plán dojet na kole zpět do Udine a lokálním vlakovým spojem do Villachu. Až u moře jsme cestu do Villachu přehodnotili a absolvovali ji zase na kole, tentokrát přes Slovinsko. Plán to byl ambiciózní (s přihlédnutím na výškový profil), ale vyplatil se (s přihlédnutím na fotogeničnost Julských Alp).

Vzhledem k tomu, že se nejednalo o nějaký šílený počin, ale dovolenou, bylo v plánu přespávat v kempech a využívat s tím spojené pohodlí, každodenně korunované teplou sprchou. Velkou výhodou je také možnost nechat věci v kempu a vyrazit prozkoumat okolí po svých. Pro hledání kempů se již mnohokrát osvědčil web camping.info nebo samotné maps.google.com. Díky těmto podkladům a troše snahy se dala rozumně předem odhadnout cenová náročnost celého výletu.

Den 1.: Hurá do Rakouska (102 km)

Z Vyššího Brodu je po táhlém stoupání člověk v Rakousku cobydup. Po pár kilometrech cesta uhýbá po cyklotrase vinoucí se krajinou připomínající naši Vysočinu, avšak s majestátními a honostnými rakouskými statky. Výrazným a dlouho trvajícím klesáním se ani nenadějete a spoza rakouského městečka St. Georgen an der Gusen na vás vykoukne Dunaj.

 

Po kolosální hrázi vybavené přepouštěcími komorami pro lodě jsme se dostali na druhý břeh. Poté už poříční cyklostezkou směrem na Linz. Je velmi pravděpodobné, že zde potkáte důchodce, který si celkem v pohodě šlape, zato vy ho předjedete jen s obtížemi. Nic si z toho nedělejte, má elektrokolo, ostatně asi jako 50% rakušanů jeho věku.

Linz jsme pozdravili jen tak z dálky a po Traunweg, jež kopíruje o poznání čistější řeku Traun, vyrazili vstříc stále ještě vzdáleným salzburským jezerům.

Pod hrozbou silných nočních bouří jsme nechtěli riskovat přespání někde u rozvodněné řeky a několik kilometrů si tedy zajeli do města Kremsmünster, kde měl být údajně kemp. On tam byl, ale teplá sprcha byla tentokrát to jediné, co mohl nabídnout. Jinak vypadal jako parkoviště aut na vedle probíhající párty.

Den 2.: K jezerům salzburským (82 km)

Bouře nás obcházely a hrozily celou noc střídavě ze všech stran. Ráno, však déšť ustal, a tak bylo možné v pohodě pokračovat. Po silnicích jsme opět vyrazili zpět ke včera opuštěné Traunweg. Před městečkem Lambach jsme se opět přivítali s řekou Traun, abychom ji v zápětí zase opustili po příjemné šotolinové cestě podél řeky Ager. Zde bouře očividně řádila o poznání silněji, větví i stromů přes cestu bylo požehnaně. U městečka Redlham jsme se poprvé setkali s jasně modrou vodní hladinou, a to v místních zatopených lomech.

Pod hrozbou temných mračen, jež nás strašily nad zvedajícími se kopci, jsme šlápli do pedálů a po jediném větším stoupání se za lesem objevilo jezero Attersee. Po silničce klikatící se chvíli přímo podél vody, chvíli vesnicí ve svahu nad jezerem, cesta rychle ubíhala do cíle ve městečku Unterach. Zdejší Inselcamping patřil k tomu nejlepšímu, co nám po cestě mohly kempy nabídnout. Déšť nás brzo zahnal spát.

Den 3.: Čekání na slunce

15 hodin deště přestalo až kolem 11 hodiny dopolední. Dál na kole jsme tedy nevyráželi a s odpoledním sluncem vyšli na pěší túru. Kaňonem tisíce říček, potoků a vodopádů nasycených vydatným deštěm jsme z Brugbachau vyšplhali až nahoru na vrchol, který nabízel nezapomenutelný výhled na Attersee i Mondsee.

Den 4.: U Mozarta na návštěvě (130 km)

Podél průzračné hladiny jezera Mondsee jsme skrz náš první speciálně pro cyklisty vytesaný tunel, dále městy a vesnicemi dorazili až na cyklostezku svažující se k Salzburgu. Podél mohutného toku řeky Salzach jsme v samotném Salzburku dojeli až kousek od historického centra. Neodpustili jsme si krátkou procházku s našimi koly až na Mozartplatz a k rodnému domu Mozarta. Naše kola upoutala japonské turisty natolik, že se s námi dokonce vyfotili.

Trasa dál podél řeky Salzach slibovala pohodovou jízdu bez stoupání. Šlapalo se krásně. I proto jsme minuli plánovaný kemp ve městě Golling, profičeli skokaský Bischofshofen, minuli Sankt Johann im Pongau až do Schwarzachu.

130 km se stalo nejdelší etapou naší tour. Minuli jsme všechny, i záložní kempy. Vzhledem k dobré předpovědi jsme přespali na jedné z luk, která nebyla obsazena kravami. Bod širákem bylo hezky.

Den 5.: Skrz horu do Korutan (68 km)

Cesta ze svahů se ihned svezla zpět do údolí, aby pak mohla zahnout na jih skrz mohutné štíty okolních hor. V nejdelším 2,5 km tunelu jsme málem ohluchnuli z kolem projíždějících aut. Snídaně u městečka Dorfgastein nám dodala patřičnou kuráž a sílu, abychom se mohli začít pomalu chystat na největší výšlap na naší etapě k moři. Tím byl výjezd skrz lázeňské město Bad Gastein až do vlakové zastávky Böckstein ve výšce 1200 m n. m.

Tento "horský vlakový trajekt" každou hodinu převáží auta i cestující tunelem do stanice Malnitz. I my jsme se tedy nechali dopravit na druhou stranu, kde nás čekal sjezd korutanským údolím do městečka Obervellach.

Následně potom údolím křižujícím vodácky oblíbenou řekou Möll jsme pokračovali až do našeho oblíbeného kempu v Kolbnitz. Tento český ostrůvek uprostřed Korutan vás přivítá nejen českým jazykem, ale i pivem, na které si pravidelně večer zajdou rádi místní domorodci. Z nepřeberných aktivit čítajících divokou vodu, ferraty, kola i elektrokola jsme však v rámci úspory energie skončili u šipek a pingpongu. Vše završily pečené buřty na ohni, v ostatních kempech již povětšinou zapovězená věc.

Den 6.: Zdrávi, ale do špitálu (65 km)

Řeka Möll zanedlouho zmizí v mohutnější řece Drávě. Opět pohodovou cyklostezkou se ani nenadějete a jste ve Spittalu. Přivítal nás místní farmářský trh. Dobrotám nešlo odolat.

Bez větší námahy dnešní etapa utíkala a my dorazili až do Villachu. Lépe řečeno za Villach do přilehlé části Goritschach, kde jsme si vyhlédli Camping Gerli. Díky tomu, že stále ještě byl červen, a tedy vedlejší sezóna, tak se jednalo o nejlevnější ubytování naší cesty. Velmi poklidný kemp, kde se tak trochu zastavil čas. Vše očividně postarší, ale s pečlivostí udržované. Párty zde ale nepořádejte, místní důchodci by to nemuseli akceptovat! Z kempu navečer do centra raději na kole, čtyři kilometry tam a čtyři zpět se nám pěšky absolvovat nechtělo.

Den 7.: Vítejme v Itálii (111 km)

Natěšeni do další země jsme se kousek od centra Villachu napojili zpět na dále pokračující cyklotrasu. Podél řeky Gail jsme nabrali směr západ a začali pomalu vyhlížet znovu se zvedající nejprve kopce, posléze hory. Pozvolným stoupáním jsme začali nabírat výšku. Po levé straně se rázem zjevily štíty slovinských Julských Alp.

Stoupání pokračovalo ještě chvíli i na italské straně. Ve městečku Tarvisio se stoupání zarazilo, a my si mohli naplno začít užívat luxusní cyklostezku vedoucí po trase bývalé železnice. Projížděli jsme desítky tunelů a tunýlku, přejížděli mosty ba dokonce míjeli vysloužilé vlakové zastávky a nádraží.

Celý tento úsek popsal někdo velmi trefně v návštěvní knize jedné "nádražní hospůdky" v obci Chiusaforte: "Úsek z Tarvisia byl jeden velký cyklistický orgasmus". S tím nezbývalo, než souhlasit, a po sklence Aperolu Spritz vyrazit dál, směrem k ještě stále vzdálenému městu Gemona. To nás kromě hezkého kempu Ai Pioppi přivítalo taky vynikající foccaciou i pizzou v místním bistru a především okouzlujícím historickým centrem.

Den 8.: Už je cítit moře (108 km)

Po pravdě, od moře nás dělilo ještě dost kilometrů. Teploty navíc slibovaly velkou výheň, a tak jsme na cestu vyrazili spíše dříve. Cyklostezka Alpe-Adria v této části etapy není žádnou cyklodálnicí, ale pouze využívá existujících cest a silnic. Klikatí se vesničkami, poli a loukami sem a tam, jen aby se vyhnula frekventovanějším dopravním tahům. To má své výhody v podobě cestování v bezpečí bez aut, občas dokonce ve stínu stromů, ale samozřejmě i svoje nevýhody, a to tučnější porci kilometrů. V některých až příliš zbytečných zajížďkách jsme si cestu přeci jenom po silnici zkrátili.

Ve městečku Felettano, když začalo být už pořádně horko, jsme udělali velmi výhodné rozhodnutí. Na pár kilometrů jsme opustili cyklostezku Alpe-Adria a místo ní sjeli do údolí na lesní cestu značené cyklotrasy In@Natura Valle Del Cormor. Byla to skvělá volba, protože značnou část se jelo naprostým stínem pod hustou klenbou stromů. Zpětně jsme se napojili na Alpe-Adrii těsně před Udine.

Historické centrum jsme jen zevrubně prolétli a vyrazili vstříc dalšímu cíli, městu Palmanova. Půvab Palmanovy vynikne především na mapě, kde je jeho hvězdicovitý tvar krásně patrný. I zevnitř se však je na co dívat. Centrální náměstí spolu s chrámem a monumentem uprostřed stálo za zastávku. Právě ve stínu monumentu jsme si odpočinuli, abychom pak skrz město a jeho další historickou bránu vyjeli na poslední část dnešní etapy s cílem v přímořském Gradu.

Posledních 30 kilometrů jsme šlápli do pedálů. Hnala nás vidina toho, že náš cíl už je, vzhledem k najetým kilometrům posledních dní, vzdálen jen nepatrně. Cyklostezka lemující silnici směrem na Grado umožňovala jet celkem svižně. Proto netrvalo dlouho, a ve stejné chvíli, kdy se objevila přeškrtnutá cedule Aquileia, se zjevila i cedule Grado a první pohled na moře.

Den 9.: U moře (35 km)

Večerní pokus o rychlé vykoupání dopadl jako procházka mělkým mořem do hloubky, kde se bude dát alespoň v leže ponořit. Mělká povaha zdejšího moře nás celkem zaskočila, a tak jsme si řekli, že dnes vezmeme odlehčená kola a cykloprojížďku podél pobřeží spojíme s občasnou zastávkou a koupáním na nějakém pěkném místě. Takové místo se sice najít nepodařilo, ale za to jsme objevili krásnou ptačí rezervaci i s pozorovatelnou a dalekohledem. Po lehké bouřce jsme se otočili a znovu vyrazili prozkoumat samotné Grado.
Suma sumárum, zjistili jsme, že dojet k moři je fajn, ale co dál. Pět dní se nám tu "u rybníka" zůstávat nechtělo. Navíc ani 28 Eur za den v Campingu Al Bosco nám taky nepřišlo úplně fajn. Ještě večer jsme vymysleli plán. Zpět do Villachu pojedeme na kole. Itálii už známe, proto vyrazíme přes Slovinsko.

Den 10.: Zpět do vnitrozemí (88 km)

Dnešní slunečné ráno vybízelo k ranní koupeli. Po rychlém zabalení jsme již částečně známou trasou podél pobřeží opustili Grado. Minuli jsme volavky a kormorány v ptačí rezervaci a pokračovali dále směrem na Monfalcone.

Zde se jedna z místních kaváren stala hlavním velitelským a strategickým centrem plánování následující trasy. V mapě zakoupené v sousedním knihkupectví jsme detailně prostudovali Slovinsko. Jako cíl pro tento den byl stanoven údajný kemp v obci s podezřelým názvem Kanal.
Přejet hranici do Slovinska jsme měli kousek za městem Gorizie. Po silnici s auty se nám však moc nechtělo, a tak jsme trasu tentokrát plně nechali na naší GPS. Ta, když se nechá pracovat bez dozoru, občas vybírá pekelné cesty. I nyní nás při první příležitosti kousek od centra Monfalcone vyvedla po kamenité cestě do okolních vyprahlých kopců, porostlých trnitými keři a typickým přímořským rostlinstvem.

Až do vesničky San Martino del Carso jsme tedy cestu absolvovali solidním terénem, částečně po značené turistické dálkové pěší trase. Po protipovodňovém valu podél řeky Soča jsme začali v protisměru kopírovat tok této průzračné řeky, která se měla stát naší souputnicí pro další dny. Po prvním defektu v podobě píchlé duše a jedné uzavírky silnice jsme nakonec úspěšně dorazili do Gorizie.

Po cestě s výmluvnou cedulkou "Privat" jsme skrz dvůr jednoho místního statku pokračovali lesní cestou dále, a nevědomky tak minuli hranici se Slovinskem. Už jsme se začali obávat, že cykloturisté ve Slovinsku nemají na růžích ustláno, když v tom se z ničeho nic jako zjevení objevila naprosto luxusní a novotou vonící cyklostezka. Oddychli jsme si, neboť i ve Slovinsku se na cyklisty nezapomíná.

Nutno podotknout, že i když tento hezký úsek netrval přiliš dlouho, pěkně se nám přiblížil nás dnešní cíl. Následně netrvalo moc dlouho, a skrz slovinské vesnice jsme po místních silničkách dorazili do města Kanal. Za zmínku stojí vynikající pekárna, která i kolem sedmé hodiny večerní nabízela exkluzivní pečivo, buchty a záviny všeho druhu. Kemp za vesnicí skutečně existoval, a my tak po ledovém osvěžení v řece Soči, sprše v pěkně zaneřáděných umývárkách a pivu za pouhá 2 Eura zalehli po náročné etapě k zaslouženému spánku.

Den 11.: Zase Alpy! (82 km)

Ráno jsme nemohli vynechat zastávku v místní pekárně. Opět jsme odmítli pravděpodobně profilově nenáročnou jízdu po hlavní silnici a zvolili raději trasu pravým svahem údolí po silničkách a lesních cestách zdejšího kraje, který nám nečím připomínal slovenské Poloniny.

Občasný pohled dolů na řeku Soča a sem tam vykukující vrcholky dvoutisícovek dávaly znát, že Triglavský národní park bude stát za to. Cestou jako na houpačce přes Tolmin a mnoho vesniček jsme dorazili až na ikonický Napoleonův most u Kobaridu. Zde také začalo první ostřejší stoupání. Na této silnici jsme si také poprvé všimli zvláštních česko-slovinského paradoxu. Snad tři čtvrtiny aut mělo českou poznávací značku. Rafting a vysokohorská turistika zde čechům očividně chutná.

Zastávka s občerstvením v cukrárně ve městě Bovec nám všudypřítomnost českého jazyka jen potvrdila. Čekalo nás poslední dvacetikilometrové, avšak pozvolné stoupání až do obce Trenta. Zdejší Camping Trenta se rozkládá přímo na břehu Soči, obklopen ze všech stran strmými stěnami místních velehor. Parádní místo.

Den 12.: V sandálech pod Triglav

Ráno nás po večerním dešti přivítalo sluníčkem. Zabalili jsme tedy skromnou svačinu, lahev vody a v naší spíše plážové výbavě vyrazili zdolat některý z okolních vrcholů. Malebným údolím podél horského potoku Zadnjica jsme dorazili až do místa, kde se cesta za mostem změnila v klasickou kamzíkovou kamenitou stezku, jež začala postupně uhlodávat výškové metry. Bez map jsme se museli spoléhat pouze na turistické cedulky. Na těch jsme si vybrali nejbližší 2,5 hodiny vzdálený cíl, ze kterého se nakonec vyklubalo horské sedlo Luknja.

Zde se cesta rozdvojovala a stezky pokračovaly na dva protilehlé vrcholy o poznání náročnějším terénem, který spolu s kovovými madly a řetězy již pro naše sandály vypadal až příliš nebezpečně. Spokojili jsme se tedy s výškou lehce pod 1800 m n. m. I tato túra však stačila k tomu, abychom ještě tři dny poté cítili bolavé nohy mnohem více, než ze všech těch ujetých kilometrů předtím. Je však bez debat, že pohledy do okolních hor byly asi to nejkrásnější z celé cyklotour. Samotný Triglav, vzdálený ještě 4,5 pěšky, zdoláme jindy!

Den 13.: Vršič (52 km)

Z mnoha míst jsme měli zprávy, že výjezd, který nás kousek za kempem čeká, se sice zvládnout dá, ale žádná procházka růžovým sadem to nebude.
Horskou silnicí jsme tedy z nadmořské výšky 650 m n. m. začali kousek po kousku ukrajovat výškově metry. Nedočkavě jsme vyhlíželi každou další očíslovanou zatáčku. Protijedoucí řidiči aut nám dodávali sílu povzbuzujícími gesty a úsměvy. Na horské sedlo Vršič ve výšce 1620 m n. m. jsme úspěšně vyjeli po hodině a tři čtvrtě. Odměnou nám byl výhled, svačina, obdiv několika českých turistů i následný sjezd do Kranské Gory.

Sjezd jsme si celkem užili. Samotné zatáčky však byly vždy ve svém největším ohybu dlážděny dlažebními kostkami. Toto drncání zapříčinilo podezřelé kovové cvakání mého kola. Až v Kranjské Goře jsme zjistili, že zadní vzpěry mého nosiče nevydržely. Do Villlachu však zbývalo méně než třicet kilometrů, a tak po provizorní opravě a odlehčení nákladu jsme přes opětovné stoupání a sjezd s extrémním sklonem 18% do již známého Campingu Gerli dorazili.

Den 14.: Aktivní odpočinek na závěr (51 km)

Po slavnostní večeři a náročné pěší procházce z centra Villachu jsme ráno nikam nepospíchali, a užívali si zaslouženého odpočinku. Celý den se nám však v kempu strávit nechtělo, a tak jsme nabalili věci a vyrazili k vodě. Tou vodou mělo být jezero Faaker See. Jízdu bez zátěže jsme si užívali. Těšili jsme se, jak u jezera najdeme hezký plácek a budeme jen tak lenošit. Modrá voda nás sice lákala, ale kolem celého jezera se nám nepodařilo naleznout jediné místo, kde by se člověk mohl vykoupat, aniž by musel platit vstup do kempu, plovárny nebo se někomu vloupat na privátní zahradu. Zklamaní jsme tedy vytyčili jiný, větší cíl. Tím bylo jezero Ossiacher See. Kilometry nám tedy přibývaly i dnes celkem slušně. U Ossiacher See se nám celkem záhy podařilo nalézt krásně udržovanou veřejnou pláž, kde jsme si konečně mohli užít plánovanou koupačku.

I přesto, že jsme plánovali poslední den opočinek, tak putování kolem jezer vydalo na 51 kilometrů. Celkem jsme si je však užili. Pomineme-li totiž přejezd na nádraží následující den dopoledne, jednalo se o poslední kilometry na naší cyklotour. Na cyklotour, kterou bychom všem bez výjimky doporučili!