Je to sice dál, ale za to horší cesta aneb když v Ráji (českém) neprší

A je to tady. Rána ještě chladná, ale slunce již citelně nabírá na síle, obloha téměř vymetená.  Předpověď slibuje nádherné dny.  Tok myšlenek se zastavuje u otázek. Kdy? Jak? Kam? S kým?

Otázka „Kdy?“ se  sama zodpovídá.  Nejlépe hned. Jak? Je přece jasné –  kolmo, značíce jet na kole, biku, bicyklu, velocipédu, možná i kostitřasu, dle gusta. Kam? No, žijete-li v dojezdu Českého ráje, řešení je zřejmé, jen je třeba určit výchozí, či spíše výjezdní, místo. S kým? Není nad, řekněme projížďku, se stejnými nadšenci.

Nezbytná příprava strojů, potřeb zvaných „co kdyby“ a natěšené posádky. Předstartovní horečka vrcholí, tak a můžeme do toho šlápnout.

Startovním  místem volíme Mladějov v Čechách, nevelkou  obec se znovuobnoveným zámkem a pomyslnou bránu Českého ráje. Odtud plni elánu a sil začínáme stoupat hadovitě se kroutící silničkou do malé  osady Stéblovice. V zádech panorama Trosek a Kozákova. Ještě stále s lehkostí zdoláváme první vrchol, jak rádi nazýváme větší či menší vyvýšeninu.

Se slovy klasika „je to sice dál, ale za to horší cesta“ se oblíbenou zkratkou přes Nepřívěc dostáváme ke značce s nápisem Vesec. Hnáni  touhou poznání odbočíme  do stejnojmenné vísky. Šlápnutím do pedálu se rázem ocitáme v době zhruba před sto lety. Kouzelná vesnička, dnes památková rezervace, s upravenou návsí  a   zachovalými roubenými chalupami.  Chtělo  by  se  křičet „děkujeme chalupáři“!  Není se co divit, že mnoho filmařů, stejně jako my, propadlo neopakovatelné atmosféře těchto míst. Při pohledu na náves si pak snadno vybavíme stříkačku „Máňu“ z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny nebo Járu Cimrmana, co by učitele, ve zdejší škole. Několik nezbytných fotek a loučení s touto malebnou obcí.

Kolem torza třísetleté Semtinské lípy, prudkým klesáním (v opačném směru hodné bodované vrchařské prémie) a již se  před námi objevuje silueta středověkého hradu Kost. Majestát vyrůstající na skále. Jeho dech vyrážející mohutnost je násobena odrazem na hladině Bílého rybníka, co by bývalé součásti jeho obranného systému. Zastávka U rytíře, kde pěnivý hořký mok chutná opravdu skvěle.

Pohodovou jízdou Prokopským údolím lemovaným pískovcovými skalními bloky  míříme podél  říčky Klenice do Libošovic. U cedule místního recesisty s nápisem „Tady je Krakonošovo“ zaléháme na řidítka a necháme působit gravitaci. Sjíždíme přes Pleskoty na Věžický rybník neboli Věžák. Před námi jedno z nejkrásnějších míst Českého ráje, kde se pískovcové věže zrcadlí ve vodní hladině, a kde se Vašek ze zmiňovaného filmu, učil vázat dračí smyčku.
Začíná se ozývat stav zvaný mezi cyklisty hlaďák a koketujeme tak s myšlenkou na nějaký ten pokrm a nápoj. Tuše však, že nás čeká nepříjemný utahovák neboli dokopec, odsouváme naše chutě na později.

Podtroseckým údolím se dostáváme k dalšímu z rybníků této soustavy – k Vidláku, v němž se slovy „vodník....a říká mi Fando“ skončil i Petr Nárožný. Náš tep se zrychluje úměrně se změnou dosavadní roviny v rovinu nakloněnou. Ještě před chvílí příznivá gravitace teď začíná působit proti nám. Za mohutného pokřikování „pivo, párek, pivo, párek“,  ve snaze udržet frekvenci našeho šlapání, jsme vyburcováni k nadprůměrným výkonům. Cesta se klikatí a hlavně......stoupá. Výjezd z lesa a už před sebou máme j ako na dlani symbol Českého ráje – Trosky. Tep  na možném  maximu.  Stále  strmější  kopec trhá peloton, tělo přestává poslouchat,  pára dochází. Konečně. Zdolali jsme vrchařskou prémii v podobě úžasného rozhledu před námi a zříceniny hradu Trosky za námi.

Vyplavené endorfiny umocňují dojem z těchto míst, s pusou dokořán se kocháme okolím. A žasneme. V restauraci pod hradem konečně odměňujeme i naše vysílená těla. A pak hurá na stroje. Čeká nás zasloužený sjezd. Kolem Křenovského šenku, kde zastávka je téměř povinností, k Dolskému rybníku a kaňonovitým údolím lesní pěšinou až do Mladějova.

Jsme u cíle. Okruh je uzavřen. Více, či méně unaveni, ale zdrávi, v pohodě a velmi, velmi obohaceni. Co víc si přát. „A o tom to, přátelé, vlastně je.“