Slovinským krasem k Jadranu

Proti gustu žádný dišputát, jak se říká. Někdo jezdí nejraději sám, někdo s rodinou, někdo s kamarády, někdo s cestovkou. Já jsem hybrid, kochající se cykloturista, mám rád všechny způsoby, kdy je příležitost sednout na kolo a někam se podívat.
Do Slovinska jsem se chtěl vydat už dávno, hodně jsem o něm slyšel, o Julských Alpách, krasových oblastech a rozsáhlých jeskynních komplexech, náhorních loukách, dobrém ovčím sýru a neméně dobré kořalce. Proto jsem neváhal a letos se tam vydal s Adventurou.
Po nočním přejezdu autobusem protahujeme ztuhlé kosti v italském lyžařském středisku Sella Nevea (1 190 m nm.v.), vykládáme kola a zívajíc se pomalu vydáváme na cestu. Začínáme sjezdem k Predilskému jezeru (960 m). Cestou se kochám pohledy na bílé vápence a trochu s obavou sleduju ztrátu výšky. Sakra, tohle nebude zadarmo!!! Jezero, největší v italské části Julek, je obklopeno bílými kopci, voda je studená a čistá. Na koupání není ani pomyšlení, naopak , navlékám na sebe ještě vestičku. Toho v zápětí lituju v prudkém stoupáku - ztracená výška se musí nabrat, ne? Po kvalitní silnici, zpestřené tunelem, se dostáváme na Slovinskou hranici. Poté se hrdinně zakousávám do prvních kilometrů tzv. Mangartské cesty, takto 12ti kilometrového stoupání do Mangartského sedla (2055 m). Podle itineráře cyklistická lahůdka. A taky je! Občas zastavuju za účelem pořízení žánrového snímku, skutečný účel je samozřejmě jiný, mám problém s dýcháním a nekvalitní spánek v autobuse taky dělá své. S mírně zlomyslným potěšením registruju, že ostatní na tom nejsou líp. Všechny strasti dlouhého stoupání jsou zapomenuty na konci cesty v sedle, odkud jsou kouzelné výhledy na italskou i slovinskou stranu Julek. Stálo to za to! Navlékám bundu - je tu větrno a chladno - poobědvám ze zásob z domova a spouštím se zpět dolů. Zmrzlé ruce, ošlehané chladným vzduchem z dlouhého sjezdu ohřívám na zastávkách o ráfky kola, horké od brzdových špalků. Pak už jenom pivko v cyklistické hospodě po cestě, dojezd do kempu u městečka Bovec, večeře a s chutí se soukám do spacáku dospat včerejší procestovanou noc.
V noci prší, ráno sušíme stany v nesměle vykukujícím slunci a vydáváme se na další etapu podél řeky Soča. Těším se, vždyť je to jedna z nejkrásnějších řek ve Slovinsku. Protéká hlubokými soutěskami a údolími, je čistá a malebná. Protože chceme jet co nejblíže vody, sjíždíme ze silnice na tzv. Napoleonskou cestu, která začíná prudkým klesáním do údolí k řece. Tady definuji pojem „Slovinská šotolinka" . Kam se hrabou rakouské jemné šotolinové cyklotrasy, tady je to poctivý hrubě drcený kámen, do které se s crossovým kolem není problém zahrabat. Prudké sjezdy a výjezdy na takovém povrchu jsou fakt náročné. Výhledy do krasových údolíček tuto nepohodu vyvažují. Po asi 4 kilometrovém trmácení se na silnici napojujeme u Napoleonského mostu. Dále cesta vede převážně silničkami podél řeky s krásnými výhledy na vápencové skály a čirou, temně zelenou vodu. V malebném městě Tolmin jedeme kolem kostela s hlasitou ale melodickou zvonkohrou, kde svatebčané čekají na ty nejdůležitější. Taky jsme se chtěli podívat, ale když dlouho nikdo z kostela nevycházel, pokračovali jsme dál. V kempu nedaleko Ozeljanu nás čeká kuchař Carlos s výbornou večeří a vedoucí zájezdu Míra s pomocnicí Ivkou s brífinkem, mapami na další etapu, ochutnávka místního vína (brr, zkvašené!), borůvkovice (ta naopak vynikající) a hluboký spánek.
Od rána praží slunce, zima v Julkách zapomenuta, mažu se Saharou 30, oblékám ty nejkratší cyklogatě a tílko a připravuju se na tropickou cestu v alpském podhůří, podél vinic. Tady má zvlněná krajina spíše charakter oblastí kolem Pálavy. Alespoň jeden malý vinohrad je za každým domem v každé vsi. Cestou se mi podařilo zakufrovat, cestu si tak prodlužuju lesem po „Slovinské šotolince" vinou nekvalitní mapy v GPSce, která routuje každou (i neznatelnou) cestičku jako silnici. Na rozdíl od našich map TOPO, které routují JENOM silnice (což je taky špatně). Za velkého vedra dojíždím do městečka Lipica a těším se pohledem na krásné koně - lipicány - ve slavném hřebčínu. Zaujala mně černá barva skoro všech hříbat - dospělí koně už černí nejsou. Proč právě v Lipici se chovají koně? První koně byli španělského původu (první chov byl zakoupen v roce 1581) a zdejší klima je tomu španělskému podobno. Lipicáni, jako regulérní místní plemeno, byli vyšlechtěni až za vlády Marie Terezie. Po příjemné hodince, strávené s nádhernými koňmi, zajíždíme do Škocjanu, kde se ochlazujeme v krásném a velikém jeskynním krasovém komplexu, kterým protéká řeka Reka. Jeskyně jsou zajímavé množstvím brčkových, nebo také špagetových stalaktitů. To jsou ty, které rostou od stropu dolů, kdyby to někdo nevěděl . Z jeskyní je to již jen kousek do malebného kempu u Skoflje, který je na louce u potoka, obklopené stromy. Je tam božský klid a chládek, na složení utahaného těla přímo ideální.
Předpověď deště na další den se vyplnila. Balíme ještě do sucha, za chvíli ale šlapeme v prudkém dešti, kdy pomalu ani nemá cenu mít pláštěnky. Protože je teplo, mám na sobě jen cyklobundičku abych se nepotil, tu ale po pár kilometrech svlékám, vlhko mi nevadí. Čeká nás 100 kilometrový přejezd do Chorvatska, částečně po šotolině. Kolem poledne se sjíždíme u Rakitovského nádraží, přestává pršet, vychází slunce a sním vedro. Za hodinu je usušeno a už za jižního slunce ukazujeme pasy chorvatským celníkům. Krajina severního Chorvatska má ještě krasový charakter, je tedy opět co fotit. Tady se dostavuje i první defekt. Duši měním snad za 40ti stupňového vedra. Míjím náš autobus, u řidičů si dávám vychlazenou Kofolu a vyrážím na poslední úsek dnešní etapy - 35 km dlouhou šotolinovou cestu podél kanálu, který končí v moři. Chorvatská šotolina se naštěstí podobá těm rakouským, cesta proto ubíhá rychle a za nedlouho stavím stan v obrovském kempu u Novi Gradu, na břehu moře. Tak jsme to dali! Z Itálie do Chorvatska přes Slovinsko. Byla to nádherná cesta, fotogenická, Slovinský kras dal jméno všem ostatním krasovým lokalitám na světě zcela právem.
U moře strávíme dva dny. Koupání dobrý, ale po jednom dni mě to přestalo bavit, nezláká mě ani beachvolejbalový turnaj, sedám na kolo a pojíždím kolem pobřeží, občas skočím do vln, k obědu dám lehký zeleninový salát, prostě pohoda. Večer zajímavá prohlídka místního vinařství a ochutnávka - spíš než víno mě zaujal výborný olivový olej (kupuju lahev) a ořechová a medovicová pálenka (taktéž kupuju).
Další den bude necyklistický, jedeme se podívat do perly slovinského pobřeží - středověkého Piranu. Město je postaveno pod benátským vlivem, úzké uličky s nataženými prádelními šňůrami připomínají staré černobílé italské filmy s Mastroiannim. Z kostelní zvonice a z hradeb fotím jako o život překrývající červené střechy s modrým mořským pozadím. Nebýt toho pozadí, řekl bych Malá Strana z Hradčan. Následuje výborná ryba a salátek v hospůdce, kterou omývají mořské vlny. Romantika by se dala krájet . Pak přejíždíme busem opět do Slovinského krasu, do Postojenské jeskyně, která je zdejším největším komplexem. Vstup je drahý, ale stojí za to. Obrovské jakoby zasněžené krápníky jsou impozantní. Nádheru trochu kalí vybudovaná železnice a vláček, který částí prohlídkové trasy prošustí velkou rychlostí - zavání to až moc komercí a snahou dostat dovnitř hodně platících turistů.
Poslední den vyrážíme z krásného malého kempu v srdci krasu na krátkou etapu k Predjamskému hradu, který byl postaven již ve 12. stol. Je zajímavý tím, že nestojí na kopci jako většina hradů, ale je vystavěn před vchodem do jeskynního komplexu. Po návratu do kempu následuje balení a odjezd domů. Vůbec se mi nechce. Je tu ještě toho tolik k vidění a projetí. Doufám, že se sem někdy vrátím, abych si užil této krásné země.