O jednom knížectví

Bylo jednou jedno království. To království leželo za devatero lesy a devatero horami. Celé království bylo velmi pokrokové. A pokud mluvíme o pokroku, nemyslíme jen pokrok na poli vědy i techniky, ale království bylo pokrokovým i co se týká společenského charakteru. Pravda, dosud byl v království král a na lenních panstvích hrabata, knížata či zemani, ale prakticky nikdo z nich neměl takovou moc, jakou bychom v království, hrabství, knížectví či zemanství předpokládali. Nikoliv, ve všech těchto místech vládly vlády zvolené co čtyři roky lidmi království, hrabství, knížectví či zemanství, které rozhodovali, král, hrabě, kníže nebo zeman pouze potvrzoval rozhodnutí těchto vlád. Dalo by se říct, že to bylo velmi moudré království.

A v tom království bylo jedno obzvlášť zajímavé knížectví. Oproti jiným částem země zde hodně lidí jezdilo na kole. A to nejen po práci, na posílení ducha. Ne, mnoho místních jezdilo na kole všude tam, kam zrovna potřebovali, tedy i do práce. A díky tomu si lidé v tomto knížectví byli velmi blízcí. Bližší, než v jiných.

Po tom, co jsem napsal dříve, byste řekli, teda to je nám pokroku, když tu nemají auta a železnici. Ale dokonce i v popisovaném knížectví auta byla, i železnice. Bylo tu vše, bez čeho by si dnešní člověk civilizaci dokázal jen těžko představit. Dokonce, co se týká silnic, dané knížectví bylo z celého království snad nejlépe prošpikované silnicemi.

Věk aut ale dávno toto knížectví mělo vlastně za sebou. Dokonce i většina z těch, kdo jezdili autem, se často ocitala i v roli cyklistů, nebo chodců, a tak většinou bývali dosti ohleduplní k ostatním. Jen "vrchnost", i když to slovo nesedí přesně na tuto skupinu, jezdila kamkoliv, i na procházku, svými osobními auty. A v jejich čele, samozřejmě, povětšinou spící, kníže s rodinou.

Jak již bylo zmíněno, v tom knížectví bylo mnoho silnic a vůbec to knížectví bylo dobře připojeno k ostatním. Co tu ale chybělo, byly cyklostezky, jichž tu byl zoufalý nedostatek. Pravda, ten byl v celém království, ale co se do počtu cyklistů týká, zde byl ten nedostatek nejviditelnější.

I rozhodli se tedy ve vedení království, že tento problém jest třeba vyřešit. Kdosi z Vlády měl vynikající nápad na sestavení systému cyklotras a král byl z jeho návrhu nadšen. Nu dobrá, nadšen přímo ne, ale schválil jej.

Protože stavět cyklostezky je přece jen náročné, rozhodlo se, že se budou místní silnici přebudovávat tak, aby lépe sloužily cyklistům, místo, aby se stavěly nějaké nové cesty. Ostatně, mnoho z těch silnic stejně leželo tak dobře, že je cyklisté i bez opatření využívali. Takže stačilo jen přemalovat značení, což šlo velmi rychle. 

Takže v celém knížectví byly silnice zúženy pouze na jeden pruh pro auta a druhý, který sloužil cyklistům. Obyvatelé knížectví byly nadšení. A vlastně nejenom cyklisti, těm vlastně toto opatření tolik neprospělo. Ale spousta rodičů malých dětí najednou mohla své ratolesti pustit do školy samotné, neb nebezpečí, že by je někdo z nepozornosti srazil, pominulo.

Nutno říct, že jak království, tak jednotlivá hrabství, knížectví a zemanství měla svoje noviny, jenže tato událost byla taková, že o ní lidé mluvili dávno předtím, než o ní byla jakákoliv zmínka v novinách.

Když ale toto shledal kníže onoho knížectví, nebyl věru nijak nadšen. Cítil, že se díky tomu nebude moct pohybovat rychle ve své limuzíně. A to jej štvalo. Zejména nepříjemné mu bylo, když musel před každým přechodem zastavit, aby se školáci, či lidé chodící pěšky, mohli dostat na druhou stranu. A že těch přechodů tam bylo věru dost.

Nu, náš kníže byl dosti iniciativní. Rozhodl se jednat, a to okamžitě. Jak to jen šlo, svolal vládu a přikázal ji, že má všechny cyklopruhy zrušit a silnice rozšířit, aby se zas všude dalo pěkně rychle jezdit. No, přinutil, vzhledem k tomu, že ve vládě byla silná převaha motoristů, ani ji moc nutit nemusel. Knížetem navrhnuté opatření bylo schváleno takřka jednomyslně. A bylo rozhodnuto, že opatření musí být provedeno v co nejkratší možné době.

I tak se stalo, že neuběhl ani týden, a krásné opatření provedené královstvím zmizelo. Stát se to kdekoliv jinde, nejspíš by se na to zapomnělo. Tady ale byli lidé jaksi k sobě blíž, a tak lidé věděli, že tu bylo lepší opatření

I obrátili se na knížete, proč to tak krásné opatření bylo náhle odstraněno. Takřka každý den byla poštovní schránka knížete plná došlých dopisů, které se ptaly právě na toto. Stejně tak byli zasypáni i členové místní vlády. Přestože to bylo knížeti nepříjemné, neodpovídal a stejně tak i členové vlády.

Věc se rozhodli rozebírat i novináři. Jeden novinář požadoval rozhovor o hledně té věci a kníže nakonec ustoupil. Svůj krok obhajoval tím, že mu lidé psali, jak je to opatření nesmyslné, a tudíž se milostivě rozhodl jim vyhovět. Ku pravdivosti jeho slov byla na stránce listu s daným rozhovorem fotka, jak se kníže utapí v moři dopisních obálek.

Lidé toho knížectví ale byli docela chytří, takže pochopili, o co jde. I rozhodli se tedy, stěžovat si králi na svého knížete, a to opravdu masivně. Dokonce byla vytvořena i petice na jeho odvolání, kde byly podpisy snad téměř všech, kdo pobývali v tom kraji.

Ptáte se, jak to s knížetem dopadlo? Není třeba mnoho slov, stačí jedna věta: Ten rok kníže panoval ve svém knížectví naposledy.