blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > cyklopalmovka > Nikdy mi neřekly svá jména, ale já si myslím, že je přesto znám

Nikdy mi neřekly svá jména, ale já si myslím, že je přesto znám

Příběh začal na začátku prvního týdne v řijnu. Potkal jsem ji poprvé v pondělí. Ale měl bych začít od začátku.
Vypadalo to, že půjde o stejné pondělí jako každé jiné, nejhorší den týdne. Pondělky nenávidím, protože v pondělí dostanu vždy tolik práce, že nevím, zda se s ní dokážu vypořádat za těch 5 dní. Ale holt potřebuji k životu peníze. No a tak mi nezbývá, než se do toho dát.
Vzbudil jsem se ve 4. Umyl jsem se a vyčistil si zuby. Pak jsem si vzal něco k snědku a vypil šálek kávy.
O půl šesté jsem vyšel z domu. Nebylť jsem nikdy dost bohatý, abych si koupil auto, musel jsem jít ulicí až k autobusové zastávce. Po minutě autobus přijel.
V 7 jsem dorazil do práce. Převlékl jsem se a začal pracovat.
Zdálo se, že ten den nebude mít konce, ale nakonec byly 4 odpoledne a já jsem shledal, že jsem udělal víc než pětinu práce, která byla na celý týden.
Poprvé jsem ji ten den uviděl, alespoň si nevzpomínám, že bych ji viděl někdy dřív. Setkali jsme se v autobusu.
Usmála se na mne, nic víc ne to. Nikdy se na mne nikdo tak neusmál, jako ona. Pamatuji si její úsměv, jako by se to událo teprve včera.
V úterý jsem vstal jako v pondělí, o 4. Umyl jsem se, ani svoje zuby jsem nenechal špinavé. Nasnídal jsem se. Měl jsem k snídani jablíčko a chleba s máslem a sýrem. Vypil jsem kávu. Následně jsem již musel do práce.
V autobusu, v němž jsem jel, jsem ji viděl znova. Usmála se zas na mne a já ji ten úsměv opětoval, abych jí řekl, jak jsem šťastný, že ji opět vidím. Nic jiného se mezi námi za společnou cestu neudálo toho rána.
Celý den jsem pracoval. A když jsem se vracel domů, opět jsem ji uviděl. Vyměnili jsme mezi sebou několik milých slov. Její hlas mi v uších zněl jako rájská hudba.
Tu noc jsem myslel jen na ni.
Středeční ráno bylo částečně podobné úternímu a částečně úternímu večeru. Vzbudil jsem se o 4., umyl jsem své tělo, nasnídal jsem se. Šel jsem do práce a zas jsem ji viděl. Mluvili jsme spolu trochu víc, než předchozího večera.
Dopoledne a odpoledne jsem pracoval. Když jsem byl na obědě, viděl jsem ji, ale ona mne nikoliv a já jsem neměl ani tolik času, abych jí pozdravil.
Ten večer jsem se opět setkali a já se jí zeptal:
„Vadilo by Ti, kdybych Tě doprovodil domů?"
„Ne, byla bych naopak potěšena." odpověděla.
Tak jsem ji doprovodil. Před domem, kde bydlela, jsme se rozloučili.
Ve čtvrtek jsme se v autobusu opět setkali. Mluvili jsme spolu, jako bychom byli spolu od počátku světa. Věděl jsem tolik o ní a ona toho tolik věděla o mne.
Pozval jsem ji do kina. Měl jsem dva lístky na nějak film. Sám nevím, jak se jmenoval, ale to není nikterak důležité. Ona mé pozvání přijala, a tak jsme se domluvili, že se uvidíme o 5. odpoledne na ulici před tím kinem.
Jak jsme se domluvili, tak se taky stalo. Ten večer jsem byl tak šťastný, jako nikdy předtím. Držel jsem ji za ruku. Smáli jsme se jeden na druhého a ten film jsme vůbec nevnímali.
Po skončení filmu jsme šli ke mne domů. Něco jsme pojedli a trochu jsme se napili vína. A pak jsme to spolu udělali.
V pátek jsme se vzbudili, jak jsme měli ve zvyku, o 4. Bylo to příjemné probuzení. A vůbec to ráno bylo příjemné. Byli jsme spolu a neměli jsme na ten den tolik práce jako dny předcházející, vlastně nám zbyl pouze zlomek toho, co bylo na začátku. Díky tomu jsme se cítili dobře. Věděli jsme, že budem mít odpoledne jen pro sebe.
Umyli jsme se, posnídali jsme a vypili kafe, vše bez spěchu. Pak jsme šli pomalým krokem na zastávku autobusu, který nás zavezl do práce. Po celou cestu jsme se dívali pouze na sebe.
Práce netrvala opravdu dlouho, a tak jsme spolu v poledne obědvali. Řekla mi, že odjíždí na svou chatu a zeptala se mne, zda bych něchtěl jet s ní. Odpověděl jsem, že na víkend nemám nic v plánu, a tak tedy, že rád pojedu.
No a tak jsme spolu jeli na její chatu, teda její a její sestry. Přijeli jsme tam v 17:47.
Byla to malá chata, myslím, že mohla být tak nejvýš pro 4 lidi. Moje milá otevřela klíčem dveře a pak jsme vešli dovnitř. Nebylo to příliš pohodlné místo, ale po pravdě, když se dva lidé mají rádi, tak takovéhle drobnosti jdou mimo ně.
V pátek večer jsem poprvé viděl její sestru. Vzhledem byla velmi podobná mojí milé, ale jinak, byla zcela jiná. Dalo by se říct, že ty holky byly svým přesným opakem, jako jing a jang. Pokud bych prohlásil, že moje milá je anděl, pak bych musel její sestru prohlásit za ďáblici. Až tak byly rozdílné.
V sobotu jsem se vzbudil vedle své lásky. Stále byla tak milá. Udělali jsme si výlet do lesa, který rostl nedaleko té chaty. V jednu chvíli jsem ji ztratil z dohledu. Hledal jsem ji, ale jako by se po ní zem slehla.
Když jsem se vrátil na chatu, vypadala pohodlněji, než jsme ji, ještě s mojí láskou, opouštěli. A také se zdála být větší a vše bylo lepší, než jsem si to pamatoval. Ale byla to zcela určitě tatéž chata.
Její sestra připravila oběd. Vonělo to dobře, ale když jsem toho kousek ochutnal, tak jsem shledal, že se to nedá jíst. Odpoledne a na večer jsme ji, mou milou, opět hledali, já a její sestra, ale marně. Když slunce zapadlo, museli jsme se vrátit na chatu. Večeři, kterou její sestra připravila jsem rovnou odmítl.
Ten večer jsme pili víno a ještě nějaký další alkohol, protože nic jiného prostě dělat nešlo. A tak se stalo, že jsem se v neděli vzbudil v posteli sestry mé lásky, nahý, a vedle mne ležela její sestra, rovněž nahá.
V neděli ráno jsem zjistil, že se mi ta chata opět zdá nějaká pohodlnější než večer předtím.
Nesnídal jsem. Myslel jsem pouze na ní. Celé dopoledne jsem ji hledal, ale úspěch se nedostavil. Tak jsem tedy šel na policejní stanici. Tam mi řekli, že pokud ji najdou, tak mi dají vědět.
V 18:45 jel poslední vlak, který jsem musel použít, abych se dostal domů. V pondělí jsem musel zase do práce. Nemohl jsem dělat nic jiného.
Když jsem šel domů, zastavil jsem se před domem, kde bydlela. Koukl jsem se do okna, které vedlo do jejího bytu, ale v místnosti, ke kterému to okno patřilo, byla nějaká jiná holka se svým přítelem. Jako by se to nikdy nestalo. Ale já věděl, že to byla pravda.
Od té doby jsem ji, ani její sestru nikdy neviděl, ale je možné, že jsou stále se mnou. Nikdy mi neřekly, jak se jmenují, ale já si myslím, že jejich jména znám. Myslím, že jedna je se mnou, když se zdá, že všechno jde do háje, a ta druhá je u mne tehdy, když jsem štěstím bez sebe a myslím si, že tak tomu bude navěky.

28.12.2012 vložil/a: cyklopalmovka
karma článku: 3.31

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (300 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |