Deníček ze Srí Lanky - část pátá

Stručná rekapitulace

Najeli jsme cca 1200 km při subtropických teplotách. Čtyři dny jsme si od kol odpočinuli, když jsme byli v Kandy, Yala parku, deštném pralese a stoupali jsme na Adam's peak.
Letecký přesun na vzdálenost 7500 km nám ukrojil 2 dny tam a 2 dny zpět.
Utratila jsem 21 tisíc Kč za letenku a cca 13 tisíc Kč za ostatní. Tolik poučení a exotických zážitků po dobu téměř 4 týdenní dovolené u žádné cestovky nekoupíte, to musíte šlapat s CK Leontýn.
Také se mi líbí, když Jéňa říká: „Když chce člověk vědět, jestli si váží domova, ať na chvilku vycestuje."
A protože toto píšu s ročním odstupem, ještě dodávám. Mám na Srí Lance přátele. Zrovna v pátek mi přišel další dopis.

Fotografie:

http://bugabooess.rajce.idnes.cz/Sri_Lanka_na_kole_8/
http://bugabooess.rajce.idnes.cz/Sri_Lanka_na_kole_9_-_zaver/

V úterý 23. 2. 2010 vstáváme ve 4:30 a vyrážíme džípem do Národního parku Yala na safari. Pobyt v parku začal honbou za levharty. Nakonec se nám podařilo jednoho objevit, ale já jsem zahlédla jen jeho zadní část. Nicméně jsme viděli veliké krokodýly, varany, vodní buvoly, stáda tečkovaných jelenů axis (chital, čital), spící divokou kočku, divoká prasata, spoustu slonů včetně sloních miminek z naprosto bezprostřední blízkosti, nádherné vodní a brodivé ptáky, spící sovy, dravce, pávy, kura srílanského (předchůdce kura domácího Gallus lafayettii), ale také bizardní skály, kvetoucí a zelené rostliny, „Indian ocean" a památník po katastrofě způsobené vlnou Tsunami.
Odpoledne jsme ještě stihli dojet k moři na kole, asi 50 km. Po cestě chlapi vyprávěli, jak se jim v noci podařilo větrákem strhnout moskytiéru a jak si pak stavěli na posteli stan, přičemž je větrák málem připravil i o hlavu.
Nocleh jsme našli v Ambalatota u nějakých muslimů za 4 750 rupek pro 7 lidí a máme i pivo za 250 za kus. Mejdan je na našem pokoji. Přepočítáváme peníze, zda vystačíme. Na poslední den budeme potřebovat ještě 6 000 rupií na ubytování a transport na letiště. Nechci předbíhat, ale už jsme krásně opálení a vše se stále daří.

Je středa 24. 2. 2010 podvečer. Chtěla jsem udělat zápis venku u piva, ale venku je nesnesitelné množství much. Dnes jsme jeli z Ambalatoty do Matari. Po cestě se nám otevíraly nádherné výhledy na Indický oceán. Bílé zpěněné vlny, skaliska, palmy, modrá obloha. Jediné, co mě mrzelo, je, že jsme se nekoupali. První KPČ byla Blow Hole. To je taková skalní úžlabina s jeskynním dvojčetem při hladině moře a komínem nad tím. Když se voda dole natlakuje, stříká otvorem nahoře jako gejzír. V tomto ročním období ale nebyl velký, nicméně jev jsme viděli.
Po cestě jsme se zastavili také ve Wewurukanala Vihara. Je zde socha s nejvyšším Buddhou na Sri Lance. Má 50 m. K zádům má přistavený jakýsi hnusný sedmiposchoďový panelák, kterým se prý dá vystoupat až do Buddhovy hlavy. Nešla jsem tam a nebyla jsem sama. Za trest nás po celou dobu čekání oblažovali skutečně odporní žebráci.
Poslední KPČ toho dne byl maják v Dondře z r. 1889. Stojí na nejjižnějším místě ostrova Cejlon. Za 200 rupek na osobu jsme vystoupali nahoru, ale stále to nebylo dost. Jeden samozvaný průvodce se zase naštval, že jsme mu nedali extra tip. Ale maják a okolí stojí za návštěvu. Místo je upravené, lemované pobřežím se skalisky a to vše umocňuje pohled seshora. Mezi tímto majákem a Antarktidou je prý jenom několik tisíc km vodní plochy, žádná pevnina.
Pánové se okolo majáku i na něm donekonečna fotili a točili, jako kandidátky na Miss World na přípravném soustředění.
Když jsme dojeli na ubytování, šla jsem proti proudu. Já jsem nejdříve zamířila na pláž a do moře a ostatní na pivo. Když jsem šla do sprchy, ostatní se vydali na pláž. Mám klid a píšu.

A už je čtvrtek 25. února. Ráno jsem si přivstala a šla si zaplavat. Pak jsem s těmi čipernějšími čekala s foťákem na východ slunce nad mořskou hladinou. Dopoledne pak začínáme v Dondře. Nejprve si prohlížíme památky po holandských kolonialistech. Malá pevnost z r. 1765, která střežila brod přes řeku Nilwala Ganga, je v perfektním stavu. Horší je to už v oblasti velké pevnosti. Protestantský kostel, který zde měl být tou nejvýznamnější památkou, na tom nebyl slavně. Právě probíhající rekonstrukcí přišel o střechu a uvnitř byl jak vybombardovaný. Nic nenasvědčovalo tomu, že se stane turistickou atrakcí.
Vydařila se ale procházka po pobřeží k ústí řeky Nilwala Ganga do moře. Zula jsem si boty a brouzdala se vodou, pod nohama jsem měla měkounký, hebounký písek, oceán si vedl tu svou houpavou píseň, ranní slunce, krása.
Zbytek dopoledne v Dondře jsme pak strávili čekáním na ty, kteří nepoužívají platební karty, až si vyřídí své nezbytné bankovní operace. Na odpoledne nám zbyla celá etapa. Stoupali jsme od moře. Bylo to poněkud vyčerpávající a dojeli jsme těsně před setměním. Ale bydlíme, jsme osprchovaní (tedy jak kdo) a sláva, pan majitel nám přislíbil teplou večeři i pivo.
Story: "Nejde proud, nejde proud, nejde proud!" křičel namydlený náčelník ze setmělé sprchy jako poškrábaná deska.
Opět jsme vyfasovali svíčky a na balkoně čekáme, jak to dopadne. Pivo bychom pili i teplé, jen kdyby už bylo.
Dočkali jsme se. Večeře byla výborná. Pan domácí řekl, že pracoval devět let v Dubaji a vydělal si tak na vlastní podnik - šikula. Je to znát. Budeme tu dvě noci.

Pátek 26. 2 2010. Dnes budou kola odpočívat. Vydáme se do NP Sinharaya, což je deštný prales. Pan domácí nám zajistil odvoz tuk tukama ke vstupu do parku. Tam se nás ujme průvodce, bez kterého se tam nesmí. Píšu časně ráno, nemohla jsme dospat. V hlavě se mi honí problémy s SMSkovou komunikací. Také přišel čas na finanční rekapitulaci. Je to OK. Když nebudu počítat letenku za 21 tisíc, utratila jsem asi jen 11 tisíc Kč za skoro tři týdny.
Sám NP Sinharaya, ač je také na seznamu UNESCO, nás nijak nenadchnul. Nejdříve jsme se drkotali dvěma tuk tuky po cestách necestách s krásnými výhledy. Pak si nás převzal mladý průvodce a po víceméně betonovém chodníčku nás odvedl k brodu k vodopádu, kde nás nechal vykoupat a šli jsme zase zpět. Voda byla skvělá a osvěžující. Viděli jsme zejména vegetaci, nepropustný porost, mohutné stromy, liány, orchideje, kvetoucí papáju, "okurky" na stromech, ve kterých je něco jako bavlna, kterou se vycpávají polštáře. Z fauny toho bylo málo, nějací pavouci, mravenci, chameleoni a had. Abychom viděli víc, museli bychom jít na celodenní výlet a pozorovat přírodu hlavně brzy ráno a při setmění. Zase mi přibyla jedna adresa od průvodce, už pátá.
Odpoledne jsme se courli městem, koupili si něco k jídlu a pití a vrátili se do našeho privátu Sierra View Guest vyprat si prádlo, osprchovat se a relaxovat. Sedíme na terase a nehneme se do večeře.

V sobotu ráno 27. 2. 2010 se v Deniyaya loučíme s panem hotelierem. Platili jsme i se spropitným 20 000 rupií za 3 pokoje na 2 dny, 13 večeří a 12 snídaní, 22 piv a tuk tuky. To vychází tak na 500 Kč za dva dny pobytu s polopenzí a s poplatkem za tuktuk.
Vydali jsme se na Sooriyakandu, 35 km do kopce a pak zase 35 km z kopce do Madampe. Celá trasa byla super, vystoupali jsme do 880 m, stále jsme se měli na co koukat. Silnička byla úzká, hrbatá a bez provozu. Při sjezdu jsme se octli pod mohutnými borovicemi. Jehličnany jsou tu neobvyklé.
Slabší byly možnosti nákupu. Žádná balená voda a jídelna tak primitivní a špinavá, že jsem si raději dala jen čaj a buchtu. Ale právě zde byli lidi milí a měli houf nádherných dětí. Před dokončením trasy jsme si prohlédli další kaučukovníkovou plantáž.
V Madampe jsme objevili velmi pěkný a levný hotel. Jsme umytí a čekáme na večeři a jak jinak - na pivo.

Neděle 28. 2. 2010. Dnešní etapa z Madampe přes Ratnapuru do Avissawelly byla hrozná. V hotelu si moc nevěděli rady se snídaní, ale měli jsme alespoň toast, máslo, marmeládu a trochu čaje. Zaplatili jsme více, než bylo na účtu a stejně kuchař žebral o extra tip. Nic nedostal, ale odjížděla jsem s blbým pocitem. Navíc mám už druhý den nakřáplé hlasivky, bolí mě na průduškách a kašlu.
Jeli jsme po A4, tedy v provozu, žádné náročné kopce, jen vedro, hluk, smrad a špína. Ratnapura je město drahokamů. Další otřesný zážitek. V ulicích, kde se prodávají a smlouvají obchody, jsou jen muži a mezi nimi já, jen v cyklistických kraťasech a tílku. Odporný pocit. Nic nechci, ale lepí se na nás jak mouchy na mucholapku. Naše pomyslné prachy je táhnou.
Vyhlédla jsem si batikované šaty. Přišly mě tak na naší stovku. Střih universálně hrozný, zrcadlo žádné, ale materiál bavlna a krásná ruční práce. Při nejhorším budu mít batikovanou noční košili.
Odpoledne jsme dojeli do Avisawelly. Hanka nám tu rezervovala příšerné ubytování, smrad, špína a plíseň. Navíc jen dvojáky a tak tu nemám samostatnou postel. Nějak mě to vzalo, osprchovala jsem a utekla jsem do města hledat internet. Tak čekám, až se uvolní místo. Jsou tu jen dva počítače a nevím, jak dlouho tu zkysnu, ale už jsem tak dlouho nepsala, že jsem odhodlána setrvat. Místňáci si tu skypují. Uvidíme. Na ubytovnu se mi opravdu nechce.

Poslední etapa 1. 3. 2010 z Avissawelly do Negomba už nebyl žádný cyklistický zážitek. Abychom se vyhnuli hlavní silnici přes Colombo, vydali jsme se zase do kopců. Tentokrát byly zalesněny kaučukovníky. Stromy měly na kmenech takové sukýnky, asi aby proud kaučuku nezasychal. Viděli jsme i čerstvě založené plantáže s mladými stromky. Pak jsme si to mastili zase v poměrně silném provozu a velkém vedru. Žádná zábava. Negombo jsme zvládli celkem bez kufrování a u kostela, kde jsme začínali, jsme také slavnostně skončili. Dali jsme závěrečného ligouše a to už jsem se zase těšila na moře. Jak už jsem asi někde napsala, "Indian ocean" je teplý, vlny veliké a písek heboučký jako samet. Krásně jsme se osvěžili, moře nás masírovalo.
Teď když píšu, jsme již osprchovaní a čekáme na 19 hod., kdy vyrazíme všichni společně, kolaři i nekolaři na závěrečnou večeři.
Večeře byla bouřlivá. Dali jsme si stranou hromádku rupií, abychom poplatili poslední ubytování, snídani a dopravu na letiště a pak jsme se rozšoupli. Někteří pánové si konečně dopřáli dostatek chlazeného piva. Obzvláště Valdek byl roztomilý.

A je tu úterý 2. 3. 2010, jsme poslední den na Srí Lance, v Negombu, penzionu Ocean View, odkud jsme naši cyklistickou pouť zahajovali. Opět jsem před snídaní stihla moře. Snídaně byla tradiční, tousty, máslo, džem, vejce, čaj a ovoce. Pak jsme vyrazili již pěšky za nákupy dárků. Ve 13 hodin jsme měli sraz ke společnému obědu, ale Jíra se nám ztratil.
Pak jsme šli s Jéňou na pláž. Suchý písek byl nesnesitelně horký, voda jako vždy příjemně teplá. Pak jsme leželi na břehu na mokrém písku a tu a tam nás některá z přerostlých vln sejmula. Poslouchala jsem fortissimo vln, které se k nám hrnuly přes nohy na břeh, a mezzoforte, když si to šustily zpátky. Ráda vodě naslouchám. Činí mi to dobře. Když voda odtékala, z malých díreček ve vlhkém písku vylézali drobní krabíci.
Pak jsme se naposledy osprchovali. Do nočního přesunu na letiště nás čeká ještě jedna společná večeře a konečné dobalení. Jsem unavená z vedra a nastydnutí, asi z toho koupání pod vodopádem.
V pátek jedu lyžovat do Itálie. To bude rána.