Deníček ze Srí Lanky - část čtvrtá

Možná jste již nabyli dojmu, že už Cejlon po předchozích částech znáte, ale právě v následující části cesty jsme viděli ty nejkrásnější partie ostrova - HORY!

Fotografie:

Sri_Lanka_na_kole_6
Sri_Lanka_na_kole_7

Čtvrtek 18. 2.  2010
Když jsme se ráno probudili, zjistili jsme, že Jéňa zase utekl do stanu. Posnídali jsme opět v Rambodě jako včera povečeřeli. Nic lepšího tu nebylo. Startovali jsme ve výšce 960 m n. m. a cíl máme v 1 900 m. Před námi je pouhých 36 km do Nuwara Eliya, ale pěkně ostrých. Po cestě míjíme vodopády Ramboda, mnoho rozlehlých čajových plantáží se slavnými jmény, ale my máme namířeno do Mackwoods Labookelie Tea Estate.
Na Sri Lanku je firma Mackwoods neobyčejně úhledné a čisté místo. Je tu moderní zázemí pro turisty, restaurace, kde zdarma ochutnáte místní čaj podávaný v krásném porcelánu a podniková prodejna. Do provozu lze nahlédnout s průvodkyní zdarma. Nakupujeme čaj a pokračujeme dalším úmorným stoupáním k cíli.
Krajina je krásná jako sen. Čajové plantáže z ní dělají japonskou zahradu. Tolik zeleně. U cedule Nuwara Eliya ve výšce 1 890 m pořizujeme vítězné foto a jdeme se ubytovat do páchnoucích pokojíků hotýlku Victoria Inn. Plánujeme výstup prý na nejposvátnější horu na světě - Adamovu vysokou 2 243 m.

Internet - Ahoj doma,
jsme v Nuwara Eliya. Dostat se sem z Kandy trvalo dva dny. Ne že by to bylo daleko, ale Kandy bylo asi 500 m n. m a tady je to asi 2 000. Ze Sinhálců se stali Tamilové a nemám z nich dobrý pocit. Jsou takoví ještě tmavší. Na jednu stranu jsou to chudáci, na druhou se mi zdají nevyzpytatelní. Nepokrytě a neúnavně žebrají. Zdraví: "Hallo, money?" Stále se snažím, aby byl někdo z party blízko mě.
Ale krajina po dobu cesty je sen, hory, čajově plantáže, vodopády, zeleň. Navštívili jsme jednu tea factory, viděli jsme, jak se pěstují a zpracovávají luxusní čaje na vývoz, zejména do Anglie, také jsme hromadu čaje nakoupili. Je tu také řada zahradnictví a zelinářství. Probíhá sklizeň brambor. Ručně.
Před chvílí jsme opustili Pub, kde jsme si po delší době dali skutečné maso a pivo. Posilnili jsme se pro výstup na Adam's peak, na který se vydáme o půlnoci, dvě a půl hodiny autem a pak tříhodinový vystup po schodech, je jich 4800 nahoru a to samé dolů, měli bychom z vrcholu sledovat svítaní. Zítra bude volný den, tak se z toho snad vzpamatujeme....

V noci ze čtvrtku na pátek 19. února jsme se rozdělili na dvě skupiny.
Ta početnější vstala před půlnocí a vyrazila autem, aby realizovala výše zmiňovaný noční výstup. Ta menší vystartovala až ráno s cílem pokořit NP Hortonské pláně.
Výchozí místo pro výstup na Adamovu horu bylo vlastně velké parkoviště a tržiště, které bylo osvětlené a živé navzdory tomu, že jsme se zde pohybovali mezi 2. a 3. hodinou ranní. Naše ekipa vyrazila vražedným tempem po schodech nahoru. "Courám" se poslední, na zádech spacákovku jako batoh, v ní vodu, jídlo, oblečení. Nejprve se svlékáme. Zakrátko jsme propocení. Cesta je trochu osvětlená, jde to. Výstup je šíleně namáhavý. Trval asi 2,5 hodiny. V pět hodin ráno procházíme bosí ve štrúdlu malým chrámem na vrcholku hory, abychom se poklonili jakémusi prostěradlu přes důlek, kam mi oranžový mnich pevným úchopem v týlu přitlačí hlavu. Tam se asi skrývá ta slavná Adamova stopa. Buddhisté sem nesou lotosy.
Pak se obuji a obléknu si vše, co mám. Pot vychladl a je mi zima. Svačíme a čekáme na svítání. Lidé se tlačí k jedné straně. Jsou jich tu mraky. Z ampliónů řvou, jak jim říkáme, "meluzíni" (muezzini, svolávači muslimů k motlitbě).
Ve směru, kde se tlačí davy, se začíná mírňounce jasnit, takže začínáme vidět obrysy okolních hor, o kterých jsme při výstupu neměli ani tušení. Je to zážitek. Východ se barví do červena a po netrpělivém čekání tělo na tělo s ostatními fotíme rodící se sluníčko.

Schodiště dolů je ucpané, všichni vyrážejí na cestu zpět najednou. Sinhálci a Tamilové bosi nebo jenom v žabkách. Nohy bolí. Nespěcháme, povídáme si s Vlastíkem a fotíme krajinu, která byla zahalena ve tmě, když jsme se drákali nahoru. Sestup nám trval snad ještě déle, než výstup, ale jsme spokojeni. Říká se: "Kdo nebyl na Adamově hoře, nebyl na Sri Lance."

V sobotu 20. 2. po horské túře snídáme z vlastních zdrojů ve Victoria Inn. Kdo byl včera na Adam's peaku, je trochu přistydlý. Ujeli jsme asi 60 km po rozbité cestě a při poměrně rušném provozu, ale krajina byla opět snová. Na terasovitých zahradách se zde pěstuje zelenina. Cesta se klikatila převážně dolů, což bylo po předchozí fyzicky namáhavé noční pěší túře fajn.
Dojeli jsme do velmi pěkné horské vesničky Ella, asi 1000 m n. m. a ubytovali se v penzionu Rock View. Obsadili jsme tu dva velké vzdušné čtyřlůžkové pokoje s, na místní poměry, krásnými koupelnami. Nabídli nám tradiční večeři - curry rýži a snídani. Večer jsem byla na internetu v místním hotelu, odkud jsem psala domů:

Internet - Moji milí doma,
máme za sebou výstup na nejposvátnější horu světa. Vstávali jsme před půlnocí, drkotali se skoro 3 hod. špinavým tranzitem na výchozí bod, před třetí ráno vyrazili a asi o páté jsme zdolali 4 800. schod. Nahoře nás zuli, prošli jsme malým chrámem, kde nám mnich strčil hlavu do jakéhosi prostěradla v dolíku a to byl asi ten posvátný otisk Adamova chodidla. Byli jsme celí upocení, nahoře zima, ale museli jsme vyčkat v davu lidi východu slunce. Fotit se pro tlačenici skoro nedalo.
Domorodci ten výstup absolvuji bosí nebo v žabkách a bez svačinky. Teprve na cestě dolů jsme viděli, kudy jsme šli, jak vypadá krajina. Úžasný zážitek, ale poněkud vyčerpávající.

Odpoledne v Nuwara Eliya, když jsem se osprchovala a zase běhala po ulicích, jsem se mezi domorodci už začala cítit jako doma.
Dnes jsme začali sestupovat z hor. Ujeli jsme asi 60 km, ale převážně dolů, tak to ani po Adamovi nebyla velká zátěž. Hory z druhé strany N. Eliya nejsou tak posety čajovými plantážemi, pěstuje se tam na terasách zelenina, brukvovitá a pórek. Krajina opět vypadala úchvatně. Silnice byla ale hodně rozbitá a silně frekventovaná a samá serpentina, tak to mezi těmi velkými vozidly, jejichž řidiči v životě nikdy neslyšeli nic o měření emisí, tu a tam bylo nepříjemné.
O tom, jak tu vypadá provoz, už jsem psala. Slovo bezpečnost tu moc neznají. To platí nejen na silnici, ale všude, lávky a schodiště bez zábradlí, přechody pro chodce, kteří zde nemají šanci, dráty elektrického vedení všude možně, zvířata na silnicích.
Jinak je tu ale vidět hromada uniformovaných vojáků a policistů, mají kontrolní stanoviště po celé zemi, hodně jich je i u památek, tam dělají i prohlídky, aby se poutníkům a turistům nic nestalo. Na nás se uniformy usmívají a zdraví.

Jiné slovo, které tu určitě neslyšeli, je hygiena. Nedovedete si představit, co tu člověk musí překousnout, když se ubytuje. Jen dvakrát jsme spali ve stanu a to tam, kde nebylo žádné ubytování. Jinak máme vždycky nějaký rádoby penziónek, hotel, bungalov, bydlíme s komáry, ještěrkami a jinými broučky. Místnosti se nevětrají, aby tam té havěti nalezlo co nejméně, a podle toho to tam smrdí. Skutečně čisté prostěradlo jsem viděla naposledy v Těšeticích na ubytovně, než jsme dojeli na letiště ve Vídni. V koupelnách většinou teče jen studená voda, což je v tom vedru vlastně akorát, mýdlo, toaletní papír nebo ručník, jsou výjimečně.

Stejně tak to vypadá v bufáčích po cestě, kam se chodíme najíst. Ale něco jist musíme. Jídlo není chuťově špatné, ale je hodně kořeněné a o maso téměř nezavadíš. Dvakrát se mi podařilo vstoupit do domácnosti. Tolik bídy, špíny a chudoby jsem ještě neviděla.

Tak jak si jedeme na kolech, jsme s lidmi stále v bezprostředním kontaktu. Rozdala jsem hromadu sladkostí dětem, které si pak fotím. Tamilské česačky čaje chtějí za vyfocení peníze.
Už vím, co je to rozvojová země. Krásná příroda, kde jsou na na srdce zarážející vodopády napojeny hadice, které slouží jako myčky rozhrkaných aut. Co člověk nepotřebuje, to upustí. Když po 150. nenajdete nikde koš na odpadky, začnete mít chuť udělat to taky.
Ale při vší té bídě, je tu vidět fungující školství. Je tu na naše poměry přelidněno, ale všude jsou školky a školy. Děti chodí v uniformách, bílých a jsou čisté a obuté. Strašně jim to sluší.
Dnes jsme na cestě potkali tlupu opic. Běhaly po kabelu nad silnicí. Nastražila jsem na ně banán, ale neodvážily se pro něj. Pak šlo pár mladých dobytčat a hned první jalovička banán slupla. Z toho plyne poučení, že srílanské krávy jedí banány. A tímto poučením končím, zdravím a zdůrazňuji, všichni jsme zdraví a plán cesty plníme.

V neděli 21. 2. jsme snídali na terase Rock View s výhledem na skalní útes Ella Gap, jedno z nejkrásnějších místních panoramat. Paráda tak obrovská, že jsme se zde srotili a nechali si vytvořit společné foto.
Začali jsme klesat a hnedle za vsí byl hinduistický svatostánek, u kterého řidiči motorových vozidel zastaví, položí sem nějaký peníz a jakousi svěcenou vodou postříkají svůj vehikl a pomodlí se. Činí prý tak proto, že si tak zajistí bezpečný prudký sjezd s ostrými serpentinami. Jíra se nepomodlil a prasklo mu brzdové lanko.
Na cestě jsme zastavili u vodopádů Ella Falls. Byli tu místní nabízeči vzácného kamení a byli tak otravní, že se mi tam kvůli nim ani nelíbilo. "Nechtěli" zaplatit, kameny nabízeli "jako dar" a na oplátku chtěli drobné v cizí měně jako suvenýr. Připravili mě o všechna drobná eura a koruny. Pak otravovali zase jiné turisty, aby jim řekli, jakou mají cenu v rupiích a chtěli je za ně vyměnit. Měli dost slušné obnosy v drobných.
Poobědvali jsme ve městě Wellawaya a pak se vydali na cestu za 15 m vysokou sochou Buddhy Guatamy a dalších bohů v Budurugavale. Ne že by mě ti velicí Buddhové a spol. vysochaní ve skále tak brali, chybí mi ten duchovní rozměr, ale cesta za nimi byla koukací. Uhnuli jsme z hlavní silnice, jeli po prašné cestě džunglí, viděli hliněná obydlí se střechami z rohoží z listů palem, krásné vodní plochy, ve kterých prý žijí krokodýli.
Protože naše další cesta šla opět mimo turistické trasy, naše šance na ubytování nebyly velké. U obce Rajamawatha nás odkázali na prašnou cestu, kde prý na jakési ubytování narazíme. Zprvu to tak nevypadalo, protože jsme tam jeli po polňačce lemované tabákovými poli a pak džunglí, ale nakonec jsme skutečně na jakési ubytovací sídlo narazili. Nejprve tam byl park a pak jsme přešli provazovou lávku přes divokou vodu k V.I.P. bungalovům v džungli. Bylo to tam krásné, romantické a luxusní, ale naštěstí neměli místo, protože to bylo také velmi drahé. Jeli jsme zpět do vsi a postavili si stany se svolením jednoho sympatického domorodce na jeho pozemku. Myli jsme se ve škopku vodou, kterou jsme v kyblíku na provaze tahali z otevřené široké studny. Bezva, umyli jsme se a nebyli jsme pod proudem.

V pondělí ráno 22. 2. jsme zjistili, že nám pan domácí přinesl dvoulitrovou kolu, balík toastů a marmeládu. Spaní bylo tvrdé, ale po dni na úmorném vedru mi to ani nevadilo. Jen zjišťuji, že si zase musím vzít delší cyklistické gatě, protože stehna svrchu se za nadměrné slunění trochu stydlivě červenají.
Pan domácí nám ještě předvedl, z čeho se dělá srílanská žvýkačka, jak se suší tabák a ukázal nám i svého vnoučka a dům. Na místní poměry to byl osvícený a pořádný člověk. Mám jeho adresu.
Jsme stále mimo civilizaci a jedeme směrem na Kataragama. Je to oblast, kde musely být v minulosti nepokoje. Téměř nic tu nejezdí a na dohled od sebe jsou plně obsazená vojenská stanoviště, jakési řopíky opevněné pytli s pískem. Ve větších rozestupech jsou vojenské posádky. Vojáci se na nás smějí a zdraví. Alespoň nějaké vzrůšo ve službě, obzvlášť když si svlékneme trička. Okolo můžeme pozorovat divoce žijící pávy, vodní buvoly, varany, ledňáčky a další ptactvo a klábosit. Moc krásná etapa.
Story: U jednoho checkpointu se za námi pustili psi. První na řadě jsem byla já s Petrem. Zrovna se mi s ním tak krásně šlapalo a povídalo. Strachy jsme řádně zasprintovali, až jsme je uštvali. Ale to už dojížděli další, kteří volili kopací strategii. Je vidět, že tato zvířata patřila vojákům, nebyli to ti neteční srílanští povaleči.

V Kataragamě je takový park zvaný Posvátný okrsek, kde jsou vedle sebe svatyně zasvěcené třem vírám. Nejdříve jsme šli k mešitě cejlonských muslimů, kde je vše laděno do zelené barvy, poté k buddhistům a hinduistům.
Story: Nad koly nám poskakovala tlupa hulmanů posvátných. Vím, že se to nemá, ale ukázala jsem jim, že mám v cyklobrašně bábovku a kus jsem jim hodila. Okamžitě jim to bylo málo a už nám šacují kola. Tak jsem si vysloužila hlídání.

Když mě Jirka vystřídal, vydala jsem se po památkách. Před chrámem boha Kataragamy jsou takové ohrádky a v nich kamenné vany a místní věřící do nich vší silou mrsknou kokosovým ořechem. Když se rozbije, je to dobré znamení. Odtud vede alej ke krásné velké bílé dágobě. Já jsem si nesla a pak obula boty, ale kluky pálí nohy. Zdendovi dokonce někdo pantofle ukradl. K dágobě, která stojí na místě, kde údajně odpočíval Buddha, místní zase nosí lotosy. Vracíme se ke kolům. Petr opět spravuje defekt, na této akci snad již po sedmé.
Odtud se vydáváme již po hlavní silnici do Tissy (Tissamaharana). Ubytování je dobré, čistá sprcha, studené pivo, jen internet nejde.

V podvečer si jedeme s Honzou jen tak nalehko pozorovat nedaleké vodní plochy a ptactvo a fotíme si rudý západ slunce.