Slovo dalo slovo a na světě byl jednodenní výlet na Olomoucko. V den odjezdu ale zeměkoule nějak poskočila a jedno nádraží se kousek posunulo. Nezbylo než odjezd posunout o hodinku. Zádrhel byl v tom, že další vlak jel za hodinky dvě.
Do Olomouce jsme dorazili tudíž později. Bylo jasné, že na plánovanou trasu tak nějak pár hodin chybí. Nicméně, vydali jsme se podle původního plánu předpokládaným směrem. Počasí jako vymalované a v družném hovoru cesta lépe ubíhala. Kousek za Olomoucí nám někdo schoval cyklo značku a přidali jsme si pár km navíc.
První zastávkou byly lázně Slatinice. V luxusní restauraci s obsluhou v kategorii šneka byl slepičí vývar, kofola a nějaké pivečko. Samozřejmě nealkoholické. My cyklisti totiž pivo pijeme až večer, že. Navíc jsme se jako bonus ke krásnému dni seznámili s jednou babčou, která pokukovala po lázeňských švihácích. S francouzským původem a polským důchodem po polském horníkovi ji bylo v lázních moc dobře.
Po občerstvení a ochutnávce jednoho pramenu následovala terénní vložka doplněná občasným tlačením a asfaltovým dojezdem na Velký Kosíř, kde je nová rozhledna. Za dvacku jako bonus jsou k dispozici schody, které končí rozhledem do širokého okolí.
Další zastávkou byly Čechy pod Kosířem, kde nezbývalo než kamarádům sdělit skutečnost, že vlak prostě nestihneme. V nejbližším občerstvovacím zařízení jsme zanechali dámskou část naši výpravy ve společnosti trampské kapely a jeli se zeptat do místního penziónu na nocleh. Jeden nocleh byl obsazený, protože nějaký nešťastník strkal hlavu do chomoutu. Druhý nocleh za cenu, která vypadala, že penzión je na prodej.
Kamarády jsem poslal do muzea kočárů, odkud se ze dvacetiminutové prohlídky vrátili za hodinku. Mezitím jsem využil přítele na telefonu, který nám našel nocleh v Náměšti na Hané na místním hřišti. Kamarádi zprávu o ubytování přijali s nadšením. To ještě netušili, že se nám do cesty postaví kopeček a polní cesta.
Pokojíček byl skromný ale čistý a teplá voda byla taky. Podařilo se nám získat i ručníky a mírně použité mýdlo. Aluminiové oře jsme ustájili v šatně mužstva a vyrazili obdivovat místní krásy, což byl krycí název pro návštěvu místních hostinských zařízení. V jedné hospůdce jsme skvostně povečeřeli a v další podebatovali. Příjemný večer jsme zakončili Fernetací a Becherovkizací. Cestu na ubytování nám svým koncertem zpestřili žabáci.
Neděle byly opět nádherná, někteří z nás se proběhli po hřišti. Po rozcvičce jsme osedlali své aluminiové oře a podnikli útok na místní obchod. Po vydatné snídani na zahrádce místního hostince byl naší první zastávkou zámek. Kamarády jsem poslal na prohlídku a šel zkontrolovat stav z památky z venkovní strany. Mezi námi, nic moc. Než skončila prohlídka zámku, stihl jsem ještě zdokumentovat zříceninu místního hradu.
Po prohlídce zámku a okolí jsme pokračovali do Olomouce. Téměř u cyklostezky stojí pevnost Fort VXVII, Křelov a tak byla navštívena i ta. V tom horku, kterého toho dne panovalo, bylo osvěžení v pevnostních zdech více než příjemné. V pevnosti byla i výstava promítací techniky a leteckých artefaktů naši pilotů z druhé světové války. Prohlídka skončila výhledem do dalekého okolí.
V Olomouci byl den otevřených dnů kostelů a bylo otevřeno i sousoší Nejsvětější Trojice. Celkem příjemné osvěžení poskytla i místní fontána se želvičkou, která chuděrka nese na krunýři tíhu celého světa. Ještě jsme mrkli na orloj a vyrazili na nádraží. Dorazili jsme pět minut po odjezdu vlaku. Vlak měl ale dvacetiminutové zpoždění a byly volné rezervace pro naše hliníkové oře a naše ctěná pozadí. V tom fofru se podařilo i zakoupit piva v brnění.
Vlak dorazil přesně a usměvavá průvodčí nás nasměrovala do jiného vagónu. Na místech podle místenky seděla mladší generace, která celkem neochotně uvolnila místa. Místenky jsme sice měli ale do jiného vagónu. Kdo by to ale řešili, že?
Za dva nádherné dny plné pohody ale taky zoufalství a sebe překonání jsme různými způsoby vlastními silami urazili přibližně 80 km.
Sláva jednodenním výletům, které trvají dva dny!