Výlet na Bezděz

Bylo žhavé léto a naše parta si užívala báječnou dovolenou u Máchova jezera. Podnikali jsme výlety po okolí, koupání v jezeře a vymýšleli jsme spoustu her pro děti i zábavu pro dospělé, abychom nezůstali pozadu.

Kola jsme si vezli s sebou jako velcí sportovci, leč opak byl pravdou. Mnoho z nás sedělo v sedle kola naposledy před pár lety.

Nadešel den "D" - cyklovýlet na strojích poháněných vlastní silou - a to rovnou na BEZDĚZ! Nejlépe na tom byli malí "rarášci", co se vezli s dospělákama.       Po pár minutách nastal první defekt. "nejstarší z rodu Hamrů" na nás volá: netočí se mi zadní kolo! Střed byl v háji. Hodil kolo přes rameno a utíkal poklusem do našeho tábora pro jiné náhradní. My na něho zatím čekali v zahradní restauračce , která byla poblíž. Byla útulná a jídelní lístek pestrý, ale asi tam před námi byl nájezd loupeživých rytířů. Vyprosili jsme si alespoň poslední 4 rozteklé nanuky, poctivě se rozdělili občasným líznutím. Mezitím nás dojel první odpadlík na náhradním kole a jelo se dál.

Další člen za chvíli lamentoval: jedu po ráfku, co se to děje??? Píchnuté kolo nemohlo uvézt jednoho dospěláka s přibaleným malým "svištěm".                    Díru jsme našli, ale kdo má lepení, nebo náhradní duši??? Na to nikdo z nás nepomyslel. Naše celá výbava byla jedna pumpička na deset kol. Dobří lidé ještě stále žijí a tak nám potomci praotce Čecha zapůjčili lepení.                      Po chvíli bylo slyšet lamentování a spílání (něco o bolavém zadečku a zatuhlých nožičkách). Největší posměváček volá: probůh zakryjte ten ukazatel s kilometry ať to má ženuška nevidí, by jí kleplo! Pozdě! Všímavá ženuška stačila ukazatel vnímat a chudák kolo za doprovodu jadrných výrazů letělo do škarpy. Poté se pokračovalo dál. Náš "velitel" na náhradním kole po pár metrech volá: já nemám šlapku! Přiběhl "Pat a Mat" v jedné osobě : já ti to opravím a ... šlapku urval celou (zbyla jen malá hubená tyčinka). "Posměváček" se chechtal až se za břicho popadal. "Velitel"  byl statečný a šlapal jen s tyčinkou. Ne nadarmo se říká, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Tak došlo i na "posměváčka", který též ztratil šlapku, čímž odboural ostatní zbytek skupiny. Únava již byla znát jak u nás dospěláků, tak u děcek, které musely šlapat. Funěli jsme do prudkého kopce, tryskal z nás pot a v tom slyšíme "sviště" vezoucího se: tati, já se strašně nudím, jeď rychleji! To nemělo komentář.

Dorazili jsme pod Bezděz, sedli do zahrádky restauračky a zírali na krásné panorama s dominantou zříceniny. Když jsme se občerstvili, dozvěděli jsme se, že zde naše putování končí, neb památka byla ten den zavřená.

Rozdělili jsme se na dva tábory. My odolnější jsme propagovali kolmo zpět a druhá část křičela: jen přes naše mrtvoly! A tak část skočila na kola s pokřikem, že grilovat budeme bez nich jsme vyrazili. "Odpadlíci" se s námi loučili bestiálním zvoláním: ať všichni píchnete!!! Tato hláška na sebe nedala dlouho čekat. Rozmastili jsme to z prudkého kopce a najednou řacha. Při té smůle se naštěstí nestalo nic vážného, až na to, že bylo přední kolo celé roztrhlé. Přeživší účastník hodil kolo na rameno a utíkal zpět za "odpadlíkama".

A závěr? Večer jsme se všichni sešli u ohně, společně grilovali a s úsměvem vzpomínali na náš pokus "O ZÁVOD MÍRU"