Jak jsem přišla k blogu

Pokaždé, když vyrážíme na kolech do světa, vedu si na cestách deníčky.

No, nejsou to tak docela deníčky, většinou vpisuji do itinerářů svoje poznámky, které doprovází mnoho hvězdiček, vsuvek a odkazů.
Po návratu domů to vše, včetně nálepek, vstupenek, ubrousků (taky s poznámkami)... vložím do složky a odkládám do šuplíku.

Když nad tím teď tak přemýšlím, funguje můj šuplík asi jako kouzelná skříň vedoucí do světa fantazie, do Narnie.
Je totiž bezedný, taky plný fantazie a letité poznámky se „někam" přesouvají a nejsou k nalezení.
Nějak mě to netrápí, až přijde jejich čas, objeví se. Naše cesty jsou v mém srdci, nepotřebuji je mít na papíře.

Přišel Nepál. Zase jsem si „pečlivě vedla deníček". Je v šuplíku, jak jinak.

Uplynulo několik měsíců a pak se něco stalo. Nevím přesně co. Možná se přeskládal můj vnitřní vesmír, hvězdy v nekonečnu, vzpomněla jsem si, jak na mě mrknul Buddha, co já vím.

Jednou v noci jsem nemohla spát, v hlavě mi začaly naskakovat věty, vzala jsem papír a začala psát. Potmě. Věděla jsem, že když rozsvítím, všechno zmizí.

Popsala jsem mnoho stran, usnula a ráno si to nepřečetla. Nechala jsem blok blokem.
Po několika dnech jsem svoje poznámky otevřela a slovo od slova jsem přepsala do článku: Nepál. Tak trochu jiný život.

Bylo to jako gejzír. Gejzír slov a pocitů, který se dral ven.

Dala jsem to přečíst svým nejbližším, s obavami, jak jinak. Čekala jsem na rychlou reakci a nic.
Jasně, musím být trpělivá, všechno chci hned a teď, pokud možno už včera bylo pozdě.
Ve vzduchu visí otázka. „TAK CO?"
„No, dobrý." Uf....
„No, ale..." „ CO?!" „ Jenom to chce graficky upravit."

Má pravdu, je to dlouhý, bez odstavců, bez mezer... až se mi bude chtít... jednou... a týdny plynuly.

 Pak jednou večer manžel prohodil: „Nechceš to své povídání dát na web?" „Proč?"

Na otázku neodpovídá, jen pokračuje: „Jak by se to dalo udělat?"
Prostě nahodil udičku a čekal.

Chytla jsem se jak ryba na háček, léta jsem si to proplouvala různými vodami a snila o modrém nebi a jednou jsem se vynořila, ... a už mám blog, jenom nevím, kdo za mě bude psát ty další články :-)

A to je všechno.