Bieszczady na kole, na lehko

Bieszczady, vlastně dávný sen z dob, kdy kruh byl malý a zdaleka do něj nepatřil celý svět. Koupil jsem tehdy, nejméně tak před 30 lety, mapu v Polské kultuře na Václaváku. Teprve koncem srpna 2013 přišel její čas.

A tak dokoupit novější mapy. Jízdenku na vlak, lůžko do Humenného, ať je romantika dokonalá. I dráhy fungují dnes dokonale. Biky jedou v „úschově během přepravy", my v dvoulůžkovém kupé. Nádhera. Ještě ve tmě tuším Choč, zahlédnu Margecany, Kysak a pak snídaně z nádražní pekárny v Košicích. V Humenném na nádraží jsme ani nestačili koupit koňak či nabrat slavnou železitou vodu a pokračujeme motoráčkem až do Stakčína. Slovensko je tak krásné proto, že se na něj dá jet celou noc vlakem.

Ve Stakčíně potkáváme dva mladé švýcarské bikery a tank. Ti bikeři vyrážejí rovnou na Kremenec. Tank zůstává na podstavci; i s rudou hvězdou. Chytří chlapci, jak na tuhle trasu přišli? Trochu se pobavíme o Alpách, transalpismu a známých místech a jdeme na to. Každý svou cestou., ve stejném stylu. Jen malé baťůžky se svačinou a teplým prádlem, čím výš, tím líp.

Ze Stakčína cesta nejprve fádně asfaltová, později mile kamenitá a mírně v serpentinách stoupající na Ruské sedlo. Připomínky I. světové války, vojenský hřbitov. Uvědomíte si, že to samé znáte ze Sudtirol. Dost hrozné, inu opravdu i ta první byla „světová". Švejk tudy pochodoval.

V Ruském sedle jsme na hranici, zítra se sem vrátíme a zkusíme hřebenovku na Okruhlík. Dnes sjíždíme kilometr, dva na polskou stranu k prvnímu bydlení a to je krásná chata na lesní mýtině. Dokonce dostáváme privilegovaný pokoj jen pro dva a i povlečení. S jídlem je to slabší. Pirogy s masem nebo pirogy ruské, od Poláků mi to přijde jako popíchnutí – ruské, pcha bez masa. Vyjíst tento jídelníček nám potíže opravdu nedělá ještě míchaná vejíčka k tomu.  
Na chatě v roce 1957 několikrát nocoval a držel tu mše budoucí papež, Wojtyla, oznamuje pamětní deska. Přichází mladý jezuita v turistickém a ptá se chataře jestli by se držením jedné mše nemohl ráno Wojtylovi připodobnit. Ale jistě, bez námitek jen se mi přitom pomodlete i za mou dceru má nějaké potíže. A jsou domluveni, něco za něco po polsku. Ještě si z mladého jezuity trochu utahujeme, my potomci husitů, ale docela to bere a chápe. Víno pro všechny na ranní mši, ale nebude. Rád se bavím s Polákama polsky. Jejich řeč mi připadá jako karikatura češtiny a naopak je to asi obdobné.

Ráno stoupáme ten kousek po asfaltu zpět na Ruské sedlo a pak nabíráme po hraničním hřebeni výšku na Kruhlík. Je to z Ruského sedla nahoru docela dřina a svezeme se jen místy. Za to z vrcholu odbočujeme od hranice směrem do Polska na vrch Jaslo a po jeho hřebeni je to bikerský sen. Jen ten závěr sjezdu do Cisny je dost nad naše síly. Hřebenovku Jasla rozhodně doporučuji. Je to asi nejhezčí bikeřinka z celých Biesczcad.

Cisna nás překvapuje komerčním turistickým ruchem, ale smiřujeme se s ní díky dobrým psrtugům k obědu. Oproti tomu Zatvarnica, je vlastně jen pár chaloupek a socialistický hotel. Déšť nás tady hrubě zdržel na dvě noci. Zdá se mi o Sudtirol, kde neprší a přemýšlím jestli tohle má cenu. Bikeři jihu, takto na severu. Téměř nulovou aktivitu v deštivý den narušuje příjezd velikánské, bílé opravdu terénní Toyoty, takové auto jsem naposledy viděl u ropných šejchů v Ománu. A taky, že ano, ve vesnici se nachází ropný vrt a autem přijíždí jeho obsluha, tak je zde alespoň nějaká vlastivědná zábava s přednáškou o zdejší ropě a jejím zpracování.

Další ráno je trochu lepší, ale v podstatě opět k nevyjetí. Na místě už to dál nejde, pokusíme se dostat na hřeben Wetlinské poloniny a uvidíme, třeba se to roztáhne. Za chvíli jsme u hranic parku. Zákazy pro kola. Stráž, horší jak u nás doma. Nakonec je z toho „kompromis" – můžeme s koly dál, až tam, kam to půjde. Tak to bdělý strážce netuší kam až to půjde a že už teď je mlžná hřebenovka poloniny naše. Stoupáme všelijak, občas i na kole cca 400 výškových metrů a jsme na hřebeni. Výhodou těhle kopečků je, že ve chvíli, kdy Vás přestává bavit tlačení a poponášení kola a čekáte ještě dlouhou dřinu, tak kopeček končí a jste nahoře. Skoro bych řekl, že oproti Alpám je to tomto ohledu ráj. Ale po hřebeni Wetlinské poloniny to moc nejde. Nenechte se až moc navnadit fotkama na nichž jsou poloniny nafoceny jako táhlé rozlehlé hřebeny. Dle naší zkušenosti je hřebenovka Wetlinské poloniny spíše úzká s vrcholovými skalkami. Ale i tak jsou to jen takové kopečky, občas se docela pěkně svezem a tak jsme za nějakou tu hodinku na Puchatce. Chatka Puchatka. Nějak tak se to těm Polákům rýmuje.

Tady je to národní pouť. Spousta Poláků, většina turistického vzhledu a správná atmosféra horské chaty. Začínám asi chápat co Poláky na Biezczadech přitahuje. Tahle chatka patřila za socialismu strážcům hranice a teď si tady můžou dát pirogy, čaj a mohou zde, asi trochu nouzově, přespat, satisfakce. To zřejmě platí pro celé Biezczady. Asi mají příchuť něčeho dříve zakázaného, co je potřeba si teď užít a radovat se z toho, že spravedlnost zvítězila. Aktivně tady působila i Solidarnozcz, už v sedmdesátých letech, v době, kdy my jsme byli na dně tady vzniklo cosi snad jako Svobodná republika Biezczady, prý v režii mladých nespokojených.

Možná je to něco zčásti podobného jako u nás Šumava. Poválečná historie, vystěhované národy, lemkové, bojkové, židé. Hledání vlastních dějin? Nevím, jak jinak si ty hordy Poláků stoupající po žluté ze sedla Wyznia vysvětlit.
Sjezd z Puchatky do sedla potěší každého bikera. V mokru ovšem kličkujeme mezi Poláky a tak je to opět místy nad naše schopnosti. Vynecháváme poloninu Carynskou a pak další den postupně najíždíme na poloninu Bukovskou k vrchu Halič. Tady nad sedlem Bukowska nám už trochu dochází i odvaha a tak se spouštíme k nižším hřebenům a hřebínkům. Dostáváme se do nejvýchodnějšího cípu k Ukrajině.  V osadě Muczne jeden z překrásných noclehů v rekonstruované lovecké chatě. Místní nám vysvětlují, že za socialismu to tady bylo jen pro věrchušku a její lovecké pudy. Prý tady bydlel Tito i Brežněv. Fujtabl, přijde mi to hodně zrůdné, ale vypadá to, že jejich duch tady naštěstí nepřetrval. I tak z toho mám divný pocit. Vyprávění o tom jak ruský papaláš rozstřílel pistolí nebarevnou televizi a poručil z kufru auta vyložit novou, barevnou.

Následují krásné dny bikování, hřebínky a šotolinové cesty, každou noc spíme zase o kus dál, jsme na cestě, jak na transalpu. Chytáme se dobře značkovaných polských turistických cest a jásáme. Občas musíme na asfalt – a tady pozor horší to bylo jen v Kyrgyzstánu. Polští řidiči náklaďáků jakoby cyklistu neviděli.

Závěr devítidenní cesty dáváme po hřebínku Nízkého Beskydu s cílem na Dukelském průsmyku. Člověku tady zatrne, když vidí co se tu přehnalo. Od chvíle, co dějiny píšem, na války jsme bohatí. Památník je celkem decentní, důstojný a zbavený ideologického nánosu. Ve Svidníku překvapí poněkud „jetý" hotel a velká socha Svobody, tedy generála Svobody. Ještě před Svidníkem směrovka na vesnici Krajná Bystrá, tam se narodil „soudruh" Bilak. Vzpomínám na jeho paměti. Dva dny jel odtud do Hradce Králové do učení na krejčího, na saka nepúšťat, v Hradci poprvé v životě použil splachovací záchod za dramatických okolností. Věru zajímavě to popsal, ideologický tajemník.
A ze Svidníka je to po cyklostezce už jen kousek do Bardějova – a tam v lázních, v bazénku a vířivce je to nejlepší zakončení. A nezapomeňte se podívat na bardejovské náměstí, připomíná mi krásu rodného vidlákova.

Tak jaké byly Biezczady? Trochu překvapily. Nenechte zmást články o „posledním přírodním ráji Evropy". Přírodně vzato jde o milé kopečky, vrcholové partie polonin se charakterem skoro blíží Nízkým Tatrám. Bikersky vzato zde najdete i nádherné terény pro horská kola, traily, zdá se, ale že spíše na zarostlých hřebenovkách, v nádherných listnatých lesech, a náročnější už to pak je na už na samotných poloninách.

Rozhodně, ale nejde o nějakou evropsky výjimečnou lokalitu. Poláci význam a slávu Biezczad prostě přeceňují, neberme jim to. Je to asi stejné jako, když my prohlašujeme o Šumavě, že je to jedinečný kus přírody v Evropě. Nečekejte ovšem v Biezczadech romantiku a divokost Ukrajiny či Balkánu. Hory v národním parku jsou spoutané zákazy, u cest budky na placení vstupu a bdělí strážci. Prostě „národní park" v socialisticko-zeleném provedení jako u nás. Jen kůrovce tady zatím ta banda zelená na listnáče neadaptovala, takže jsou zde zatím lesy.

Zubříci jsou takové malé kravky, které jsou na prospektech foceny z podhledu, aby byly větší. Smůlu jsme měli na řeky, všechny byly dočista vyschlé. Až divné to bylo u Solinských jezer. Vodní hladina až po desítkách metrů bahna. Sucho bylo abnormální, ale tahle jezera prý na koupání nejsou nikdy nic moc kvůli střídavě klesající hladině, nevím, asi je to lepší směrem ke hrázi. Rozhodně sem nejezděte uprostřed léta, na konci srpna byly hordy turistů už asi přece jen menší. A za romantikou se radši vydejte o kus dál na Ukrajinu nebo do Rumunska a Bulharska.

Podmínky pro cestu na lehko jsou v Biezczadedech vynikající. Všude si Vás bydlení hledá samo. Úroveň je ovšem velmi nevyrovnaná. Někdy spíte za rozumný peníz (do 300 Kč/os) v obstojném penzionu, někdy v socialistickém hotelu. Jindy musíte vzít „noclegi" v soukromí a tady jsou Poláci tak dobře 20 let za námi. To pak prostě spíte v obýváku a dělíte se o společnou toaletu, to ovšem asi tak za 120 Kč na osobu. Nejdražší nocleh jsme měli ve velmi příjemné chatce pro čtyři, s krbem, krásně jsme se usušili. Polákům bylo divné, že jsme ochotni zaplatit za noc pro dva něco přes tisícovku Kč. O stravování žádný strach, restaurací je až přebytek a malé obchůdky najdete v každé vesnici.
A Poláci, Ti byli výborní, dá se s nimi leccos ze společné historie probrat, rozumí narážkám a je s nimi legrace.

Takže nakonec pro vytvoření kulturního rámce, abych nebyl podezřelý, že jsem zapomněl na kultúru, nerozplýval jsem se nad četnými dřevěnými kostelíky, ikonami apod., připomínám pár slavných citátů a hlášek k cestě se vážících:
Kdo to řekl?

1. „Polsko je krásná země a nebýt Polska nebylo by ani Poláků."
2. „V Polsku se plotí zlotem."
3. „Slovensko je krásné, protože se na něj dá jet celou noc vlakem."
4. „Pivo je pro nás jako chleba." 
5. „Voda je tam u tý pumpy žlutá, to bude asi železitá. Takový vody jsou moc zdravý a užitečný."
6. „Schnaps habe ich auch, gnadiger Herr Soldat."
7. „Raduji se, Vy se též radujte." 
8. „Od chvíle, co dějiny píšem, na války jsme bohatí."

MIREKBIK
[email protected]