Pamír na kole

tak tahle pohádka to je PAMÍR

Foto: Autor

Pamír higway, Pamírský trakt, M41 – sen snad každého, kdo někdy sedl na kolo a okusil, co je to podívat se na něm za humna. Dnes asi jedna z nejpřijatelnějších velkých cest v tomto přeasfaltovaném a co hůř – v terorizovaném světě. Jen silné cyklistické osobnosti dokážou na cestu mezi kyrgyzským městem Oš a tádžickým Dušanbe vyrazit samy. Tady má cestování na těžko opravdový smysl, není jen hrou. Ale jen málokdo se dokáže nadechnout, nabrat sám zde opravdu potřebných nejméně 25 kg na kolo a vyrazit. Přes sedla nad 4000 m.n.m., prachem, větrem, brody, těžkým terénem, okolo afgánské hranice, přes podivné kontroly, územím pašeráků drog ovšem s nádhernými výhledy na sedmitisícovky a ledovce, vysokohorskými pouštěmi, okolo neskutečného jezera Karakul, bikerským terénem nad nímž srdce plesá.

Kdysi dávno jsem si koupil v antikvariátu knihu českého cestovatele Josefa Malého „V roklinách Darvázu". Cestoval zde na pomezí dnešního Tádžikistánu, Kyrgyzstánu, Afganistánu a Číny asi tak v roce 1913. Jen tak tak se vylízal v městečku Rushon z malárie. Dostal se na koni do výšek okolo 4000 m.n.m., pojmenovával zdejší ledovce jmény českých cestovatelů. Ledovec Holubův, ledovec Vrázův. Ta jména se neujala, patrně jde o ledovec Fedočenkův. Délka ledovce 77 km, se šíty dnes kuriózních jmen - Pik Revoluce, Pik Komunisma. Ta jména se už mění, ale jak se, která hora dnes jmenuje těžko přesně zjistit.

Můj čas mezi tím odplynul, už nemám sílu vyrazit sám a porvat se se všemi protivenstvími téhle cesty. A tak nabídka Adventury na červenec 2016 přichází v pravou chvíli. Takže buď anebo. Buď zachovám hrdost a Pamír už nikdy neuvidím nebo pojedu v péči CK. Pro nabídku Adventury svědčí i to, že geniálně trasu po traktu vylepšuje o průjezd údolím Bartang. Tedy vlastně sice vynechává dost velkou část samotné Pamír Higway, cca mezi jezerem Karakul až za legendární město Chorong, ale za to je to originální dobrodružství. Klobouk dolů před traséry, tohle mne samotného nikdy nenapadlo.

Jak tenhle výlet popsat? Jsem docela na rozpacích. Hlavní dojem je, že tyhle hory Vám nic neodpustí. Když kopec, tak jen tak neskončí, což o to to je celkem normální a počítáte s tím, že kopce opravdu jen tak nekončí. Na nejvyšší sedlo 4.280 m je to vcelku snesitelné. Zkomplikují Vám to kyrgyzstánští pohraničníci, nesmíte spát v hraničním pásmu, tak dál za sedlo do Tádžikistánu a postavit stany v pouštní krajině cca na 3.900 m.n.m. Asi bezodtoková plošina, sůl, písek jak na poušti, sůl. Okolo bezvýznamné šestitisícovky, ledovce, plot ze sovětských časů na čínské hranici. Na jednu stranu Pik Lenina 7134 m.n.m., dnes kyrgyzsky „Qullai Abuali ibni Sino", na druhou hřeben vrcholící někde v dálce na východě čínskou Muztagatou 7546 m.n.m. Říčky tekoucího bahna z ledovců, přes noc zmizí. Příroda tady ukazuje to nedrsnější co má, na cestě roleta, ale kvůli tomuhle sem stálo za to jet. Nocleh a ranní slunce ve snové krajině z obrazů surrealistů.

Když už jen dvacet km do cíle etapy, tak přijde protivítr, že se na kole sotva, sotva udržíte, roleta, brod. Když už už vyhlížíte „poslední zatáčku" bude jich ještě deset takových, s tím můžete počítat. Když vesnice, tak bez obchodu. Když se těšíte po čtyřech dnech na asfalt, objeví se cosi drncavého vzdáleně silnici připomínajícího, ale zase to rychle zmizí. Když to hezky jede, objeví se najednou sesuv, halda kamení, těžký brod. Když přijedete do „města" čeká Vás nanejvýš páchnoucí šašlik.

A tak je to se vším. Tohle jsou divoké, živé hory, přijdou mi divočejší než ty kousíčky Himaláje, které jsem poznal. Zemětřesení je zde jako doma. Ve vesnici Gudara bydlí lidé ve stanech, domy jsou pobořené. 7,2 tu bylo v prosinci, před šesti, sedmi měsíci, ale vesnice přežila zimu ale už, už se vzpamatovává, lidé si staví pevné kamenné domy . Místní si hrají na kontrolu, mají to ze sovětských dob v krvi. Děláme jim radost a „registrujeme" se. Proč tady ti lidé žijí? S pastevectvím se to nezdá v okolí nějak valné. Prý sem do hor někteří prchli z Dušanbe v době šílené občanské války v 90. letech, kdy byli Pamírci lovnou zvěří, koho v Dušanbe odhalil jako Pamírce byl okamžitě odstřelen.

Jezero Karakul, další neskutečný svět na výšce 3914 m.n.m. Vzniklo pádem meteoritu. Modrá vodní plocha ve vysokohorské poušti. Ostrov, na němž byli ještě dlouho po válce internováni němečtí zajatci. Vesnice Karakul na břehu jezera. Příjemné místo, dokonce s „café" . Nově vybudované studny. Dřív tady asi byla jen vojenská posádka. Dnes se už i zde objevují „homstay" vyložené koberci, na nichž se krásně spí. Okolo zasněžené hřebeny. Tohle se musí vidět.
Sarezské jezero nechává naše cesta stranou. Trochu šimrání v zádech. V roce 1911 při zemětřesení spadla do údolí jedna hora, vytvořila „přehradu" 700 metrů vysokou a dosud to vše drží - 60 km délky, hloubka až 500 m. Až to praskne, smete to tádžické a afgánské osídlení u řeky Pjandž, prolétne to do Amurdarji, odhady hovoří o pěti milionech lidí ohrožených touhle katastrofou. Asi to zničí velkou část středoasijské společnosti vůbec. Praskne to při pořádném zemětřesení, ke kterému je tady vždy blízko nebo až se k tomu dostanou teroristé, kteří to sem, pravda, také daleko nemají. Takže přísně střežená oblast, vstup k jezeru jen na zvláštní povolení. I když jak by asi tohle odpálili?

Přemýšlím k čemu si tyhle hory přirovnat. Krajinově a charakterem cesty na kole asi nejlépe k himalajskému Ladakhu. Ale jaké jsou rozdíly? Ladakh je daleko civilizovanější, jeho hlavní tepna do Léhu je asfaltovější a udržovanější než Pamírský trakt. V Ladakhu jste ještě pořád tak o „patro" – až o 1000 m – výš. Tady na Pamíru chybí jakákoliv kultura. Kyrgyzové jsou pastevci z jurt, Tádžikové nebo zde spíše Pamírci jsou musulmani, staví si nejprostší obydlí, která zároveň slouží jako mešity. Kdeže je něco co by se dalo srovnat s budhistickými kláštery Ladakhu? Ladačtí tibeťané i indové jsou „vychováni" od angličanů. Turistika má v Ladakhu tradici, vzpomeňme Svena Hedina a to nebyl ani zdaleka první.

Tady na Pamíru směs musulmanství a postkomunismu, ba spíše komunismu. Co tady mohlo být v dobách CCCP? Hranice tvořená řekou Pjandž přes níž se valily tanky do Afganistánu na podporu tamních spřátelených soudruhů. Obávaní čínští soudruzi zase kuli pikle kousek odtud - do Kašgaru je to sotva 200 km. Či-li nejspíše uzavřená oblast. Horolezci se nějak jakž takž uměli i za CCCP dostat na Pik Lenina, Pik Korženěvské. Sovětští lidé tady, ale nemohli, usuzuji, přijít do styku s cizinci. Tak ani teď nemohou všichni tušit, že turista by se rád umyl a neumí mu vyjít vstříc, jako to umějí obyvatelé Himalájí. Za to vše je tady opravdové, dnes se říká „autentické". Obyvatelstvo není orientováno na tourismus. Nejste pro ně středem jejich bussines zájmu, žijí si své životy, mají své zájmy. Přesto jsou Pamírci zejména v údolí Bartangu velmi přívětiví, rozdělili by se s Vámi o poslední. Problém je jestli to poslední mají. Pozvání na čaj je bezpočet. Někteří už mají „home stay", snaží se, ale ne vždy jim to úplně jde. Vodu nosí v kbelících, místo, aby natáhli hadice. Musulmanství zde má mírnou podobu ismailitů. Jsou to šíité, takže sice považují v principu za nutné uznávat jen bratrance Mohameda, ale vcelku to nevypadá, že by se kvůli tomu hodlali odpálit či pozvednout kalašnikov. Probíhající ramadán tu prakticky nepociťujeme. Za to Vánoce a Nový rok jsou v Tádžikistánu zakázány, o minulých Vánocích v Dušanbe ubodali dědu mráze, zakázány jsou ovšem i dlouhé vousy a nově prý i muslimská jména.

U Rushonu přijíždíme z údolí Bartang zpět na Pamírský trakt. Pohled přes řeku Pjandž do Afganistánu je takový hodně tajemný. Někdy, když řeka teče soutěskou, jsme takřka na dosah. Pozorujeme ženy v hidžábech, musulmana na oslu i na motorce, nahlížíme prakticky až do kuchyň hliněných afgánských domků. Tádžikové tvrdí, že neví, jestli je to či ono viditelné místo ovládáno Talibanem, nějakou ozbrojenou skupinou nebo vládou. Taky nevím. Rozhodně je jasné, že přes řeku, jejíž proud nám připadá nepřekonatelný, vede pulsující tepna jedné z nejsilnějších tras drog vůbec. Údajně i ty dva, tři mosty jsou pašeráky používány. Jen je potřeba dát vojákům hlídajícím most řádné úplatky. Přeplavat a nenamočit přitom heroin problém totiž je. Hezký příběh o tom jak dva tádžičtí pašeráci v Afganistánu neměli základní kapitál, neměli čím zaplatit za drogy a tak tam jeden zůstal jako rukojmí. Po té co se jeho kamarád s utrženými penězi nevrátil, stal se otrokem v Afganistánu.

Na afgánském břehu se koupou kluci v krátkých (!) kalhotách. Odděleně se koupou i ženy, ovšem plně musulmansky oblečené. Fotit to, to je hloupý nápad. Naštěstí přes řeku létají jen nadávky, tak rychle na kolo a pryč odsud než přitvrdí. Řeklo by se trakt – bude to asfalt, ale to je těžký omyl. Skromné asfaltové pasáže se střídají s prašným a kamenitým terénem. Ujet poslední, 13. den, skoro stovku a nastoupat cestou dolů podél řeky dobrých 1200 m je pro mne už docela záběr. Ale konečně jsme v cíli – Kalaikum. Výspa civilizace, nádherný penzionek nad čistou vodu přítoku Pjandže. Obchůdky s pivem. Pohoda. Realitu divokého pohraničí připomíná bankomat, který mi polyká kartu a ve služebně jakési divné policie (pohraniční?) citát masového vraha Dzeržinského o tom, kdo může být oddaným čekistou. Akce končí.

Cestování je dnes víc než dříve hledáním „autentických" (nemám lepší slovo) zážitků, takových paradoxně netouristických, takových, které nejsou prvoplánově připraveny a nalíčeny na turistu. Tady bylo takových zážitků hodně. Především divoké, exotické hory, sedmitisícovky, ledovce, nádherná cesta na horské kolo, lidé v údolí Bartang a i třeba tržiště v Oši a dobytčí trh tamtéž.

Když se, ale člověk vrací domů z Tádžikistánu, uvědomí si, kam jsme to měli být za toho podělaného režimu zataženi. Tohle – Kyrgyzstán, Tádžikistán – to měli být naši soudruzi, ba co víc jako součásti CCCP měli být naším vzorem. S nimi jsme se měli vyrovnat, sdílet v RVHP ekonomiku a ve Varšavské smlouvě mít společné nepřátele. Vybavuje se mi Kyrgyz, schopný, snaživý člověk. Mého věku. Spali jsme u něj jednu noc v homstey. Chlubil se, že byl u nás. V zámku v Děčíně bydlel, že byl okupačním vojákem asi moc netušil, nevyčítal jsem mu to.

Díky za to, že se můžeme vracet a říci si jaké to máme u nás doma pěkné.

Rady na cestu:

Jde o výjimečnou cyklistický žážitek. Cesta vede celkem bezpečným územím a tak si myslím, že dnes je to cestovatelské č. 1. Údolí Bartang je pak velmi bikerské. Rozhodně v nabídce českých cestovek nenacházím nic lepšího.

Dobře si rozmyslete, jestli na to půjdete individuálně. Pak to chce brašny dozadu i dopředu. Musíte být opravdu soběstační. A noci, noci jsou zde chladné, vezměte si teplé spodní prádlo, dobrý stan, sněžit tu může kdykoliv. Zapomeňte na vozíky.

Kdo si netroufá, svěřte se Adventuře, má to fakt dobře připravené a promyšlené. Věřte, že přitom o pocit dobrodružství až moc zkráceni nebudete.

Správný směr je Oš – Dušanbe. Rozhodující výškové km nastoupáte převážně po asfaltu, dobře se přitom zaklimatizujete a pak už je to vlastně od jezera Karakul jen „z kopce" podél řeky Bartang a pak podél hraniční Pjandže. I když na Pamíru „z kopce" je taky zároveň třeba 1.200 m stoupání za den. Pokud možno vezměte fulla. Cestu zakončete v Kalaikumu. Zbývajících 400 km vede z větší části velmi nezáživnou krajinou, je hodně zasaženo stavbou silnice a tak se vyplatí si v Kalaikumu sehnat dopravu do Dušanbe.

MIREKBIK
[email protected]

Fotogalerie

03.08.2016 vložil/a: mirekbik
karma článku: 6.49

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (33 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |