Středomoří 3 – Z pohádky do pohádky

Foto: Autor

Ráno.
Úplně jiné než to naše jarní, vlahé, chladivé, vonící loukou, lesem a černou kávou.
Na „cote d'Azur" je jitro skutečně azurové a to tak blankytně, že se chvílemi zdá, že je to obrovské divadlo, špektákl, show, gigantický podfuk a past na nedočkavého suchozemce, který nabuzen fotografiemi z brožurek cestovních kanceláří tuší, že přesně tohle chce a má zažít a vidět. Moře, palmy, pinie, cvrkot cikád, pobřežní promenáda za městem přechází v kamenitou pláž a já si pořád nejsem jistý, jestli to co vidím je skutečnost, nebo jen přiopile malátný sen, těsně před probuzením.

Až halasité lamentování protijedoucího cyklisty mě vrací do reality „Jedete v protisměru, pane!". A opravdu, nějak jsem si nevšimnul, že obousměrná městská cyklostezka přešla v cyklopruh a ten můj, je na opačné straně vozovky. Nechce se mi od azurové pláže a rybářů s dlouhými pruty k té škaredé zídce u železniční trati, ale budu ukázněný, mám strach, že v případě nerespektování místních pravidel bych byl za trest vyhnán z tohoto modravého ráje do šedivých plískanic, které právě teď řádí v mém rodném ďolíčku uprostřed Evropy.

Sám na silnici, kdo by se taky, a kam, tak brzo v neděli hnal.
Až teď za cvrlikání pastorků se kolem mě přežene skupinka opravdovských cyklistů, těch, co nepoužívají kapesník a za jízdy jen pofrkávají, ignorují červenou na semaforech, a když to na ně příjde, čůrají hned u silnice, aby neztráceli drahocenné sekundy.

Au revoir, hoši, mě nepřesvědčíte, abych byť jen malinkou zrychlil. Chci si tu pohádku pořádně užít, a to fofrem nelze.
A je tu pyšné a blahobytné Cannes, kavárna s předzahrádkou se slunečníky, kroasánek, café au crème, a aby toho nebylo málo, rozinkový šnek jako nášup.

Jestli jsem si to uměl před pětatřiceti lety představit, že budu snídat v kavárně tam „u Cannes, kde je ta pláž, co z léta znám...". A tak nadšená mms domů, s okamžitou uzemňující odpovědí od Soni: „A nežer pořád, podívej se na sebe, jak vypadáš!"

Tak jo, pojedu raději dál, zlý drak mi sežral prince, princeznu a Kašpárka k tomu.

Ale ne, cink a další zpráva: „Máš tam krásně, užij si to, pusu."
Užívám si, až mám pocit, že se to snad ani nesluší a nehodí, abych tu měl tak krásně, zatímco doma holky cpou kamna polínkama.

Cyklostezka končí, jedu po státovce, co nejblíže k moři, za každou zatáčkou nový průhled na skalnaté pobřeží, vilky, malé osady střídají upravená městečka, všude plno květů, to nelze popsat, to se musí vidět.

Ze Sainte Maxime do Saint Tropez pojedu lodí. Nejen proto, abych ušetřil dvacet kilometrů za objíždění zálivu, ale i pro ten zážitek z plavby.
„My jsme si psali!" povídá mi elegantní dáma u pokladny „Vy jste ten pán z Československa, co se ptal, jestli může cestovat s kolem!"
„Oui c'est moi - ano jsem to já" odpovídám a přemítám, jak si to může pamatovat. Asi tady moc Čechů s kolem necestuje.
„Jakou jste měl cestu, jak se vám tu líbí?"
„Merci, je to tu kouzelné."
Naštěstí nemusím vysvětlovat nic o cestě, protože k pokladně přistupuje starší holandský pár, co by také rád zakoupil jízdenku.

Ale stejně, trochu se stydím, připadám si jako ti politici, co se nechali oslovovat „pane doktore" aniž by kdy „rýgo" složili. Měl jsem jí říci, že jsem nepřijel z „Československa" ale jen se poflakuji podél pobřeží, takhle jí nechávám žít v omylu, jaký jsem borec.
„Styď se chlape!".

Saint Tropez je stejně tak krásné, jako turisticky přetížené.
Ne, opravdu nebudu hledat tu četnickou stanici, jen si to tu trochu projedu a prochodím, a jede se dál. Podle mapy mě čekají kopečky.

A mapa nelhala.
Žádné zle, mám krásný čas, nemusím spěchat. Ploužím se krokem na nejlehčí převod, z reproduktoru mě vyhrává francouzská skupina ze 70tých s příznačným názvem „Il etait une fois" což česky znamená něco jako sousloví „bylo, nebylo", kterým začínají naše pohádky.
Z té hudební limonádičky, která byla ve Francii populární v dobách mého mládí, mě stoupají bublinky do hlavy, a vypadá to spíš na sekt, než na malinovku, protože jsem sladce omámen a opojen, ponořen do krásně melancholické nálady.
Vrcholek kopce, a pak už jen dolů, také pomalinku, houpat se v rytmu, zhluboka dýchat, ne ještě víc, nasávat, čerpat, využít každou vteřinu této jedinečné chvíle. Žít!

Městečko Le Lavandou, francouzský hotýlek, takový ten, před kterými jsem vždycky varoval, že v něm budou proleželé postele a mezerou pode dveřmi bude protivně táhnout, tak přesně to byl on, ale komu by to mohlo vadit?

Paní recepční mě dá klíč od garáže, kde si schovám kolo, poradí kam na večeři a poptá se, kdy si přeji snídat.
„Vím já? Já mám dovolenou, milá paní. Já se nikam neženu!" pomyslím si, ale odpovím:
„Tak jak to bude vám vyhovovat..."

„Bon, tak v půl deváté. Vaše francouzština je tak milá, pane...."
Tak milá! Hned bych jí dal pusu a potom zabil draka, nebo naopak?
Tak dlouho jsem nečetl žádnou pohádku.
A teď v ní hraji hlavní roli.

Jindra Pařík 30.6. 2015

www.youtube.com/watch?v=zWBKPLRyY7Y

Fotogalerie

30.06.2015 vložil/a: Jindra8526
karma článku: 4.53

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (29 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |