Albánií nalehko aneb TransAlbanien Nord

Zprávy, které šíří pozitivně myslící čeští cestovatelé o zemi Škipetarské, o jejím milém lidu, jeho pohostinnosti, jazykových schopnostech i o celkovém civilizačním pokroku této země nás přiměly k rozhodnutí dokázat, že i zde je již možná bikeřinka v alpském stylu. Tedy nalehko od chaty k chatě, penzionu či hotelu. Žádné výlety do hvězdice ze základny se sprchou. Žádné brašny vpředu a vzadu, žádné stany, vařiče, ešusy, zásoby jídla, autobusy či doprovodná vozidla. Baťůžky Deuter, pokud možno fulla a jedem jak na transalp. Protože však víme, že čeští cestovatelé jsou občas docela dobří magoři a nejsme si jisti, proč tu Albánii tak chválí, tak si tentokrát (neradi) přibalíme na sedlové trubky a tak všelijak malinké spacáky BIKE od Colemana - 0,9 kg, zaručeně postačí do -3 C (hahaha). Zima přece nebude - vyrážíme na přelomu května a června (r.2010) a tak, i když nebude zrovna rozestlaná postel přežijeme.

Jen dva dny cesty autem a jsme v Ulcinji, chátrající černohorské rekreační destinaci. Ubytování na dnešek, privátní mikrobus na zítřek do albánského Rresheni, nic zde není problém, turistů je málo.
Kousek za Rresheni nás mikrobus vyklopí a mi pociťujeme ztrátu posledního pouta s jakous takous civilizací. Ale při sestavování kol nám asistují milé, čistě oblečené albánské dětičky, takže pohoda. Rozdáme nějaký ten bonbon a vyrážíme směr pohoří Lura. Chceme najet na jeho severní konec a tam uvidíme, jak dál. Kamenitá cesta se nejprve vleče jakýmsi předhůřím a okolo šesté hodiny večerní sjíždíme ze sedla do vesnice Kurbeš. No, vesnice, zbytky po těžbě, rozbitá důlní zařízení, pár hroutících se cihlových domů, polorozpadlé starší kamenné domy. Dál se už dnes nedostaneme.
Vyjednávání o použití zastřešené terasy místní „restaurace“ k noclehu je úspěšné, ale čekáme víc. Brzy jsme také pozváni do jednoho jakž takž ještě stojícího kamenného domu k noclehu. Snad dneska v noci nebude zemětřesení, jinak to celé spadne. Chudoba, zmar a odpadky jsou zde všude přítomné. Indie? Maroko? Ne, Evropa, smlouva o přidružení s EU.
Pan domácí, ale vypadá velmi inteligentně a chová se opravdu slušně a příjemně. Vysvětluje, že byl za Hodži vězněn. Necháváme mu 15 EUR, snad ho to povzbudí a zařídí si penzion. My si za to můžeme přilepšit k našim spacáčkům celkem čistou dekou a dokonce se i umýt v teplé (!) vodě. Večer popíjíme rakiji, louskáme ořechy s naším dobrodincem. Těžko se bráníme místní „zachovalé“ pasačce koz, která neustále připomíná, že i ona má dům a dokonce možná i méně pobořený.

V restaurantu jsme sehnali toustový chléb a několik konzerv sardinek, pivo je k mání. Místní kvitují naše pokusy o pár albánských slovíček. Pohoda.

Ráno se charakter krajiny mění a stoupáme do národního parku Lura klasickou kamenitou cestou podél řeky. Zdejší ovčáčtí psi jsou ti nejhorší, co jsem v tomhle oboru viděl. Připomínají hyeny a když vidí, že beru do ruky kameny, necouvají, ještě je to nadráždí, mrchy.
Trochu jemné mapařinky s neurčitou mapou dvousettisícovou, neklesáme do jakési průrvy k řece, držíme výšku a nacházíme vesnici Lura dost vysoko v horách. Někde poblíž má být hotel. Ve vesnici je 1 km asfaltu! Civilizace přichází.
My pojedeme dál, rezignujeme i na přejezd hřebenovou cestou okolo známých Lurských jezer, všude je hodně sněhu. Ve vesnici Lura to vypadá na stavbu penzionu, ale ještě je mimo provoz. Dostáváme v hospodě sušenky a zase ty sardinky. Odpočati stoupáme na krásné sedlo, musíme se večer dostat nejlépe až do Peshkopi. Bikerský terén, nádherný sjezd, počasí, výhledy na zasněženou Luru i panoráma Korabu, všechno je krásné a když je nám nejlépe, jsme přepadeni. Vyvázli jsme z toho slušně, po zaujetí kruhové obrany a třech hodinách hledání nacházíme i kolo, které nám útočník hodil do strže. Je pojízdné a tak pryč odsud a v hezky sevřeném tvaru. Ve vesnici Cidhen na úpatí hor se díky opilcům necítíme dobře. Bloudíme a nakonec sjíždíme úspěšně k Drinu ve vesnici Arras. I teď, za setmění vypadá vesnice mírumilovně a spořádaně, mají tu i něco jako národní výbor, zdá se, že přespat v hospodě na zemi by nebyl problém, ale také cítíme pořád něco ve vzduchu. Tak radši místní „avii“ a pryč odsud, už nastávající nocí 20 km do Peshkopi, zítra ráno si to najedeme poctivě na kolech v protisměru.
Hotel Korabi v Peshkopi je v pohodě, personál působí trochu mafiánsky. Nakonec se po mírném nátlaku nachází i bezpečné místo pro úschovu našich kol. Jsme vysprchovaní, máme vypráno a večeře je k mání i po 22 hodině a za pár EUR, co hrdlo ráčí.
Druhý den ráno se cítíme daleko lépe, nakupujeme sýr, chléb a papriku a zase ty sardinky. Občas tady v Peshkopi zaslechneme řečtinu, milé „kalimera“, asi řecká menšina. Tak a po nákupu a hurá zpět do údolí Drinu a jím do Kukese. Krásná cesta podél vody, tedy přece dolů, ale i tak slušné převýšení v mnoha stoupáních.
Tma nás zastihla asi na 70 km. Vypadá to na těžký bivak. Zčásti jedeme, zčásti pochodujeme nocí albánskými horami. Zatínáme zuby a najednou je tady vesnice (asi Mustafaj) a hospoda. Neuvěřitelné. Hospoda má patro, v něm budeme spát a bude salát, hranolky, pro zájemce i steak. Pivo teče proudem. Nacházíme i hadici s proudem vody na umytí. Synek hostinského umí asi pět slov anglicky. Zdá se, že chápe, když mu vysvětlujeme jak je angličtina důležitá. Snad patří tihle lidé k nadějím Albánie.
Ráno už jen sjíždíme 20 km a to po asfaltu do Kukeše. Rovnou do poklidu hotelu Amerika k snídaňové poradě. Před námi je oblast při albánsko - kosovské hranici a nechceme se dopustit další nerozvážnosti, přepadení a noční putování albánskými horami nám už tak trochu stačilo. Do vysněného města Bajram Curri dnes nedojedem, je to asi 95m. Musíme někde přespat. O trase máme samé špatné zprávy až konečně jedna dobrá - v Kumre je prý hotel. A jedem. Pohodička. Brzy k večeru jsme v Kumre, cpeme se pstroužky a salátem a zase kupujeme sýr a chléb a sardinky na zítřek. Učíme obsluhu dělat vařená vejce, napouštíme v kuchyni vodu do hrnce a vkládáme vejce. Zbytek už zvládá kuchařka sama. Hotel je odpovídající ceně 7 EUR za osobu/noc. Máme i balkon s vránami místo vlašťovek. Inu vše je tady trochu drsnější. Na balkon stěhujeme zapáchající koberec.
Ráno definitivně směr Bajram Curi podél hranice s Kosovem. Asfalt se střídá s dobře sjízdnou šotolinou. Až na nějaké to píchnutí cesta ubývá, jen občas nás míjí podivné mercedesy s podivným osazenstvem, blízko je hraniční přechod do Kosova. Když píchnu já, přidá se mi k tomu nezvladatelná bolest v zádech. Ležím na zádech v prachu cesty u albánskokosovské hranice, mám píchlé zadní kolo, nejsem schopen se k němu ani sehnout. Kamarádi a brufen mne zachraňují. Párkrát ještě na téhle výpravě píchnu, ale se zády je pokoj.
Už vidíme Bajram Curri, jsme na sedle, na perfektním asfaltu u rozstříleného mramorového pomníku. „Bum, dynamit, Hodža“ popsal nám bývalý pomník a jeho destrukci místní jazykově nadaný a komunikativní občan. Nacházíme zlomek desky s nápisem „Hoxha...“ tedy opravdu Hodža.
Bajram Curri je příjemné městečko na úpatí Prokletií. Přezdívka albánské Mogadišo mu docela sedne. Uvítání je rovněž stylové. Hned na vjezdu mne těsně míjí skleněná láhev a nějaký ten kámen. Zastavuji slibuji těm vopicím (to přece nemůže udělat člověk): „Policie ! Policie!“. Utíkají a v tu chvíli skutečně policie náhodou přijíždí. Nevím jak to dopadlo, mizím, je to jistější, krevní msta tady prý ještě úplně nevymizela a policie teď možná pomůže, ale pak už neohlídá..
Hotel Vllaznimi v Bajram Curri poskytuje docela slušný azyl a dobrou pizzu, jen tu místní elita chlastá a řve opravdu celou noc. Vyskytuje se zde dokonce i německy hovořící člověk náležející k obsluze. Jinak není problém objednat si vodu ve všech myslitelných jazycích a dostat vodku, fujtabl, kremelský nápoj. Protože chceme pokračovat do doliny Valbona a pak na Thethi vedeme obsáhlou diskusi na téma kolik oslů (kromě nás) k tomu musíme sehnat na cestu přes sedlo ve výšce 1800 m,v závěru doliny. Vítězí varianta 5 oslů, s tím, že na ně přivážeme batůžky i kola, půjdem sami úplně na lehko a budeme fotit, bílí sáhibové. Počet průvodců zatím neřešíme. Vzpomínám na Sven Hedina, jak v Léhu obstarával zvířata na cestu do Lhasy. Držet se vzoru tohoto vynikajícího cestovatele, to bychom museli ovšem vzít i ovci jako |„konzervičku“.
ÍÁÍÁ aneb jak se řekne albánsky osel. Zkoušíme svou představu o postupu v konci doliny konzultovat s místními vidláky, mogadišany. Nelépe umí „íá“ pan doktor Mašek, lékař naší výpravy a my se tak dozvídáme, že osel je albánsky GOMÁR (viz slovenské „somár“). Zároveň bohužel první pochybnosti, oslů prý na valbonské straně dostatek nenajdeme a cesta kvůli sněhu pro ně stejně nebude schůdná.
Asi půl dne jízdy na kole stoupáme dolinou Valbona do Rraganu. Kousek před posledními domy v dolině je pěkná chata, dostatek velkých a hodně dobrých pstruhů, předražené víno Vranac a nedostatek oslů. Majitel nás považuje za chudáky, přijeli jsme na kole. Je tu několik teréňáků a děvčat v lodičkách, to jsou přece boháči. Naše neomalená konzumace majitele nakonec přesvědčuje a konečně nabízí nocleh. Spíme v pěti v pokoji pro dva, jinak prý je plno.
Sedlo je hodně zasněžené. Místní vidlák, majitel koně vysvětluje, že to nejde přejít kvůli sněhu - „bora, bora, bora“. Buďto namená „bora“ sníh nebo se to tam „boří“ , ono to vyjde nastejno. Další den si to ověřujeme vystoupáním až na výšku 1650 m.n.m, na lavinovém poli to s koly všelijak tlačeným, tahanými a nesenými ještě jakž takž jde, ale další dvě sněhová pole jsou už moc strmá, tak na mačky.
Nu což, nebýt sněhu prošli bychom. Bora, bora, bora, zkuste si to po nás, ale v plném létě a možná raději ze strany Thetu, tam prý gomáry mají.
Znamená to, ale, že nespatříme Teth, musíme dolů k přehradě a nechat se přepravit lodí z Fierze do Komani. Cesta dolinou Valbona zpátky dolů taky není k zahození, jsme v Prokletiích, mezi zasněženými štíty a je to pěkné. Ještě příjemný nocleh na dřevěné chatě níže v údolí. Dobrá domluva, domestikovaná Američanka, intoška, zklamaná Obamou (neměla ho volit, říká), obsluha nám rozumí. Jsme v turistické oblasti u schopných a pracovitých lidí a i tak omylem sjednáváme vegetariánskou večeři pro všechny. Však oni to naši chlapci vydrží jednou bez steaku.
Ještě jednou zpátky přes Bajram, Bajram, Curri, Curri. Báječný burek nás zde posilní. Návrh na návštěvu místního muzea neprošel. Přitom jeho zajímavost je patrně jedinečná, údajně bylo zcela vypleněno při bouřích proti ožebračení lidí pyramidovými hrami v r. 1997. Uznejte, škoda, vypleněné museum, kdo to kdy viděl. Brzy odpoledne jsme u ferry. Loď „Jezerce X“. Kde asi skončilo těch předcházejících devět Jezerců ?
Loď pojede až zítra v 7 ráno. Bydlení žádné, do vsi od přístavu tak 4 km, v přístavu bydlení také žádné. Nejvýhodnější je uplatit hlídače (4 EUR celkem) a ubytovat se přímo na lodi, alespoň nám ráno neujede a máme hausbót, ktorý sa někýva. Z vesnice přivážíme zásoby pro piknik na palubě - sýr, chléb, pivo a ty podělaný volejovky.
Milý hlídač inkasuje a posílá své tři chlapce, aby se pokusili cizincům něco ukrást. Kola, kapesní nožíky a podobné artikly jsme ubránili. Až ráno registrujeme krádež Patrikových cyklistických bot, pachatelé jsou jasní, oni kamarádští chlapci. Až tam pojedete tak v přístavu (u Fierze) ukazujte klukům na boty a vyslovujte slůvko „policie“, snad se těm mizerům alespoň pohne svědomí. Patrik to dojel na náhradních, nenášlapných pedálech a ve starých keckách, které s sebou před tím táhnul „navíc“. Já měním plášť za náhradní, přece jen Bontrage 2.2 je slabá káva, silně doporučuji obout na tuhle akci Noby Nicky dopředu i dozadu.
Jeden z místních chlapců provádí úklid kajuty. Obsah košů s největší samozřejmostí sype do jezera. Dělá se nám z toho dost smutno, konkrétně mě až nevolno. Je to beznadějné - a co s našimi odpadky? Málokdy člověk spí v takové špíně jako tady, ale zima není, ležíme v kajutě u baru. Ráno v pět nastává zmatek, hlídač nás alarmuje, blíží se kapitán, je třeba vyklidit loď.
Cesta lodí po jezeře soutěskou byla popsána mnoha cestovateli a je opravdu úchvatná. Až ke konci, před Komani, potkáváme v protisměru menší loď narvanou cyklisty. „Odkaď jste?“ „Z Dobruškyyyyy!“ nese se soutěskou. Usoudili jsme, že zájezd Kudrny či Adventury s sebou vzal partu potomků českých buditelů, mohli by to tady vzít jako misii.
Na lodi jsme pěkně promrzli, a tak jsou na pořadu sny a kecy o pizzerii, cappuccinu v Komani. Už při přistání zjišťujeme, že v Komani je pizzeria, cappuccino a vše úúúžasné. Civilizace. Jen špagety jsou rozměklé a studené. Dokonce je tady i hotel Vila Francesco, který měl být podle průvodce ve Fierze. Do Skhoderu je to po asfaltu, tak to v pohodě dobrnkáme.
Skhoder, to už není Albánie, pěší zóna, pěkné restaurace, jakési pokusy o točené pivo. Výborný hotýlek Traditi. Vypadá to, že se do něj přemístilo vypleněné muzeum z Bajram Curri, různá nářadí, starožitnosti, dřevěný pivní sud Prazdroj. Na náměstí zaznamenáváme pomník matky Terezy a pamětní desku na maďarské povstání v r. 1956. Není nám úplně jasné, kde a kdy se tady tahle pamětní deska vzala, ale je to milé. Připadáme si zase zpátky ve světě, kde platí nějaké hodnoty. Největší stavbou je mešita, 7 let stará, tedy nová. No, kdopak asi tohle financoval.
Dokonce nacházíme muzeum starých fotografií, všichni nás tam posílají „fototeka, fototeka“ a je to hezké, stojí to za návštěvu. Alespoň je vidět, že tahle země nějakou historii má.
Krásný nocleh v hotelu Traditi s fíkovým mýdlem a šamponkem a poslední den už jen po asfaltu na malý hraniční přechod a sjíždíme do Ulcinje. Ještě bych rád nachytal pár želv a vzal je na výlet do Evropy, ale dneska jsou potvůrky všechny zalezlé.
Koupání v moři, víno Vranac na pláž, poslední výhledy na zasněžené Prokletie. Závěrečná oslava v Ulcinji je korunována skvělou rybou „skakavica“ na talíři.
Desetidenní TransAlbanien - Nord na lehko je skutečností. Zkuste to po nás, ale dávejte na sebe pozor.

Data a rady na cestu:

10 dnů jízdy na kole
najeto 466 km, terénní cesty a šotolina z toho tak ½, ostatní albánský asfalt
nastoupáno skoro 8 000 m
Hodně sil i času nás stál pokus o sedlo Valbona - Thet. K urychlení naopak došlo zejména díky asfaltu mezi Komani a Shkoderem a pak Ulcinjem. Také cesta mezi Kukesem a Bajram Curri docela rychle odsýpala.

Třikrát jsme spali improvizovaně, jinak v hotelu, hotýlku či chatě. Cestování Albánií na lehko tedy můžeme doporučit.

Červen 2010

MIREK