Poppy Day - Den vlčích máků

„Hele, támhle jsou další!"

Ukazuji Soně na starší pár s papírovými červenými kvítky připevněnými na klopě. Celý Londýn je jich plný. „To musí být ale tedy vážně brutální nadace, když se jim podařilo obrat každého třetího", soudím.

Po pravdě, nemám tyhle veřejně deklarované projevy dobrého srdce moc v lásce.
„Ať všichni vidí, jaký jsem dobrák, že jsem přispěl dvackou na boj proti rakovině, na dětské domovy nebo na hladovějící černoušky!". Ovšem před léty jsem byl poučen aktivistkami Červeného kříže v Marbelle, že je naprosto nezbytné, alespoň v průběhu jejich výběrčí akce, tu za příspěvek darovanou stužku, na klopě vystavit, protože jinak se ta děvčata s chrastícími kasičkami vrhaly na každého neopentleného tak naléhavě, že nebylo zbytí než darovat obnos spíše větší než menší.

Připravuji si tedy minci s portrétem Jejího Veličenstva a čekám, kdy narazíme na patrolu neústupných výběrčí, a přemýšlím, kam kvítek na triko bodnu.

Ale nikdo nás cestou po Oxford Street z jednoho konce na druhý a zpátky nezinkasoval, jen těch květovaných pořád přibývalo. Pustil jsem to z hlavy.

Večer nad pintou bitteru si všimnu, že můj spolupintovník Robert má na sáčku taky ten červený kvítek a zvědavost mi nedá.
„Jo ty myslíš Poppies! To je na připomenutí padlých v první světové válce. Támhle na barovém pultu je krabička s kytičkami, připíchni si taky jednu a hoď do té kasičky vedle libru, to je tak vhodný obnos".

Dozvídám se, že je to stará tradice z roku 1919, že 11.11.1918 v 11:00 hodin byla ukončena Velká válka, že na bojištích ve Francii kvetly vlčí máky když tam ti britští hoši umírali, a tak se kvítek vlčího máku nosí jedenáctého a následující víkend na klopách na památku, a také, že vybrané peníze jdou na pomoc válečným veteránům. Trochu jízlivě připomínám, že „těch z té První velké moc asi už není" a Robert přitakává: „Není, poslední zemřel loni, ale veteránů z mnoha dalších následujících válek je stále dost"

První světová válka, téma u nás tiše obcházené popřípadě zúžené na československé legie. Můj praděd Jindřich ve Velké válce také byl, nevím kde, jen to, že byl dragoun.
V té rakouské armádě, jako většina českých hochů, co ve válce byla.

„Člověče, Roberte, smím já poppy vůbec nosit? Vždyť není vyloučné, že naši pradědové proti sobě stříleli?"
„To víš, že smíš, jen to nikde nevykřikuj" směje se Robert.

Druhý den na National Glass Fair v Solihullu měli poppies na klopách snad všichni. Přesně v 11 hodin celý veletrh zkameněl minutou ticha.
„Vzpomínáme, děkuji" zaznělo a pokračovalo se v nákupech a prodejích skla.

Přiznám poctivě, že tu minutu jsem nevzpomínal na britské padlé, ani na naše padlé, ale přemýšlel jsem o síle tradice, co dělá národ národem, o nehraném patosu, o ctění odkazu a vědomí toho, že jsme pokračovatelé a následovníci těch, kteří před více než devadesáti lety někde ve Flandrech položili své životy.
Tradice, která dělá Británii hrdou, silnou a nepokořenou.

Dnes máme v naší vlasti také den uctívání památky našich předchůdců.
Nikdo si dobrovolně trikoloru nepřipne, pár papalášů položí věnce u pomníčků a ještě před 25 lety aktivní normalizační komunisté a kádry se budou halasně v projevech hlásit k odkazu „studentů z Národní".

Mám strach, že u nás vlčí máky nepokvetou, a to ne proto, že je listopad.

Přesto 17. listopad za svůj svátek považuji a přeji Vám i své vlasti vše nejlepší, jak se to o svátcích dělává.

Jindra Pařík 17. 11. 2011

 

Poppy Day mi připomenul můj nedávný výlet z Bruselu do Paříže.
Žádné lány křížů jako u Verdunu, menší vojenské hřbitovy, o to však četnější.
V tom chmurném podzimním dni mě tak bylo drsně připomenuto v jak šťastné době žiji, bez pasů a hranic se proháním Evropou, na kole, přes kopečky, které byly svědkem tolika hrdinství, bolesti a utrpení a obětí,  jež se mě  teď, po sto letech, navzdory nápisům "Za vlast", zdají tak zbytečné.

JP 7.11.2014