Nízké Tatry a Velká Fatry, všude se dá jezdit na kole.

Jarní výbuch tlakového hrnce v kuchyni, tak trochu ovlivnil i naši dovolenou. Moc jsem neplánovala, kam pojedeme, vloni v Beskydech bylo krásně, takže jsem měla v plánu opět Beskydy a výjezdy na kole na Lysou horou ze všech stran. Když jsme konečně dodělali kuchyňskou linku, kolegyně v práci už byly krásně opálené a odpočaté, jenže kolem domu je stále co opravovat. Tak holt část letošní dovolené bude pracovní a pak se uvidí. Nápad zrušit jímku těsně u domu už zrál dlouho, jen na tak razantní zákrok nebyl čas a chuť. To, že existuje sací bagr, jsem do této chvíle ani netušila. Pak už bylo potřeba jen silných paží a 5 tun frakce 16/22 nasypat do bývalé jímky. První týden volna je za námi a konečně se můžeme podívat, kam se pojedeme projet na kolech. Jsme rozhodnuti, vyrážíme do Nízkých Tater a Velké Fatry, domek v malé, ale jak se později ukázalo dlouhé a kopcovité vesnici, Liptovské Revúce vypadá úžasně a mají na týden volno. Přijíždíme odpoledne a v Liptovské Osadě, kde je potřeba odbočit na Liptovské Revúce je plno lidí, aut a lidé běhají všemi směry. Nechápeme so se děje, ale paní domu nám oznamuje, že se tudy běží štafetový závod s názvem od Tater k Dunaji. Jsme natěšeni nasednout co nejdříve na kola, takže ještě po příjezdu, pozdě odpoledne jedeme na sedlo Šturec. Pěkná lesní stará asfaltka, občas šotolina, trochu mne deprimují běžci, kteří jsou ve stoupání o dost rychlejší, ale nezávidím jim. Vracíme se skoro za tmy, ještě, že jsem nevyndala z brašničky fénixe a naštěstí moc nevidím ani díry a kamení na cestě. Poprvé topíme v krbu, celá dlouhá vesnice se začíná halit do kouře z komínů.
Ranní pohled z okna je úžasný, kolem louky, kopce a v dálce cinkající ovečky, nikam nespěcháme a vyjíždíme, až když oschnou všechny cesty po nočním dešti, o kterém jsme ani nevěděli, jak tvrdě jsme spali. Stoupání na sedlo Šturec jde o poznání lépe, než včera v podvečer a taky tu už nejsou běžci. Do Motyček se svezeme s kopce, cyklistické „C" se nám na chvilku ztrácí, ale u kostela je cestník, tak pokračujeme spolu se žlutou turistickou a i tudy se běžel včerejší štafetový závod, jsou tu namalované šipky a pásky, aby běžci nezabloudili a neodbočili na nějakou lesní cestu. Opouštíme pohodlnou širokou šotolinovou cestu a odbočujeme na louku, konečně výhledy na kopce kolem. Podle mapy jsme někde v oblasti Dlhých lůk a můj muž si vzpomíná, že se tady učil lyžovat a byl protivné dítě, kterému se nechtělo běhat na běžkách, až mu otec sebral hůlky a zahodil je do lesa. Na některé epizody z dětství se nikdy nezapomene. Cykloznačení opět ztrácíme, ale podle mapy bychom se měli vnořit do lesa a vyjet v Donovalech. Cesta je víc a víc bahnitá, všude se těží dřevo, ale najednou jsme u cestníku a Donovaly pod námi. Ještě pár vzpomínkových fotek a hledání obchodu s rozličným tovarom, našli jsme ho, ale už zarůstá plevelem a chátrá. Lyžařské středisko Donovaly je, jako všechna podobná střediska přeplněno velkými budovami nikým neobydlenými a v létě lákající na sjezdovky v podobě bobové dráhy. Lanovka pod Zvolen jezdila, dokonce cyklisti byli ve výhodě, neb se počítá, že se nechají vyvézt častěji a užijí si jízdu po sjezdovce na svých kolech, ale nikoho jsme zrovna neviděli. Raději opět zajíždíme do lesa a starou asfaltkou, objedeme kopec a pak už bohužel po silnici a návrat do Revúce. Praskání v krbu a teplo, ani nám moc nevadí, že tu není Wi-Fi a velká televize.
Při včerejším návratu z Donoval, jsme si skoro ani nevšimli zvláštnosti hned vedle silnice, ale při šlapání do mírného kopce směr Korytnické kůpele jsme vedle silnice jasně rozpoznali bývalou trať, leckde zůstal i železný most a domek u odbočky do Korytnické doliny vypadal také jako by patřil na nádraží. Šlapeme dál, silnička se opět začíná zvedat na klasických 4 - 7 %. Po pár kilometrech jsme v úplně jiném světě. Bohužel v dost ubohém, zchátralé budovy bývalých věhlasných lázní zejí prázdnotou, některé jsou tak zdevastované, že nemají v okně jedinou tabulku. A to byly v minulosti lázně vyhledávány především šlechtou a měšťany. První historický údaj o lázních uprostřed krásné přírody pochází z roku 1223 v darovací listině krále Ondřeje II., se píše o Medokýšské dolině. Dnešní název pochází z roku 1355 podle tvaru údolí. O kvalitě a jedinečnosti korytnické minerální vody se vědělo už v roce 1873, kdy na světové výstavě ve Vídni získala zlatou medaili a ve stejném roce se začala minerálka plnit do lahví. Neodmyslitelnou součástí lázní byl i vláček, který spojoval úzkokolejkou horské lázně s městem Ružomberok. V létě měl vláček otevřené vagóny a byla to místní atrakce na trati dlouhé 23,5 km, která se začala stavět už v roce 1905 a slavnostně se na železnici začalo jezdit od 5. června 1908, v období povstání byla část tratě zničena, ale od roku 1945 se na úzkokolejce opět vozili lázeňští hosté.
Smutné časy nastaly v údolí Korytnice, ale všech 5 pramenů jsem ochutnala a sem tam je vidět i snaha o údržbu alespoň altánků. Stoupáme na Hiadelské sedlo, míjíme pomníček parašutistů, kteří právě na tomto místě seskočili za 2. svět. války. Na sedle se dá pokračovat po hřebeni, ale my se držíme cyklistické značky a Kozí chrbát objíždíme až na sedlo Pod Kozím chrbátom. Teprve pak, při cestě na Kečku si pořádně užiji jízdu po hřebeni, krásná travnatá cestička, nejdřív s kopce a pak mírné stoupání a vrchol Kečky si mohu odškrtnout. Rozhledy z 1225 m. n. m jsou krásné, škoda, že není lépe vidět na vzdálené kopce, ale neprší, tak jsem vděčná i za, polojasno.
Bývalou železnici si ještě užijeme další den, kdy jedeme do Podsuché právě po bývalém tělese úzkokolejky, zůstaly tu železné mosty v Podsuché lze vidět i zchátralé budovy bývalého depa s točnou, nádražní domek je sice přestavěn, ale charakter nádražní budovy už mu nikdo neodpáře. Dost nostalgie, my máme v plánu vyjet na Smerkovice, Dnes komplex budov s hotelem, které kdysi nebo i dnes patří armádě. Dokonce i fitcentrum je v téhle malé osadě, z okna je vidět na pasoucí se ovce, ale asi by mne fitko po výšlapu moc nelákalo. Na začátku doliny je optimistická cedulka, že jen 8 km a budeme blíž ke hvězdám. Stále podle potoka, stoupáme po staré asfaltce, zpočátku se mi nelíbila kilometrová cedulka, ale postupně jsem za kilometrovník ráda, je to malé zpestření šlapání, raději se ani nedívám, kolik procent kopec má, při 15% se o mne pokouší mdloby a mám pocit, že už se nikdy neodpoutám z nášlapů, dokonce přemýšlím o tom, proč se takhle dřu a neležím raději někde v lehátku u bazénu s vychlazeným drinkem. Divoký potok zůstal hluboko pod námi, konečně se silnice otočila o jeden a později o dva traverzy, ačkoliv je to stále do kopce, za zatáčkou mám pocit, že už konečně jedu po rovině, alespoň na chvilku. Závěrečný dokopec k osadě Smerkovice je po kostkách a už se kochám okolními loukami na kterých, se pasou ovce a všude kolem hory, konečně se odpoutávám z nášlapů, tak kvůli tomuhle pohledu se dřu a vlastně už se mi vůbec nechce ležet v lehátku někde u bazénu. Ani nezkoušíme, jestli je hotel otevřený, jsou tu sice zaparkovaná auta, ale jinak nikdo. Mohlo by být trochu tepleji, 9°C není na žádné dlouhé povalovaní, ale v 1350 m.n.m nikdy moc teplo není, tak jsem ráda i za skoro modrou oblohu a bez deště. Na cestu dolů navlékám rukavice a vlastně všechno oblečení co mám sebou. Těch 8 km nám trvalo 1h 30min, dole jsme za 20minut.
Liptovská Mara je za hřebenem a proto se všechny vesnice kolem jmenují Liptovská nebo Liptovské. Další vzpomínka na dětství mého muže je spojená s Magurkou a chatou Pod Magurkou, tak vyrážíme najít další vzpomínková místa. Z naší Revůce jedeme po silnici do Liptovské Osady, po 5 km dojedeme do Liptovské Lúžné, dlouhá sedmikilometrová vesnice se táhne údolím a výškový rozdíl se začátkem a koncem vesnice je víc jak 100 m. Jsou tu krásné dřevěnice i ohavné barevné domy. Tuhle vesnici znám z vyprávění, mají jakousi družbu s Lužnou u Vsetína a s Lužnou u Rakovníka, všechny tři vesnice se spojili po povodních v roce 2002, kdy Lužná u Vsetína byla vytopená a Lužná u Rakovníka poslala peněžitou pomoc a každý rok jezdí na kole na jejich jarmark. Liptovská Lúžná se přidala o trochu později a všechny tři Lužné hrají každý rok fotbalový turnaj, letos byla řada na Slovenské Lúžné a tak z Rakovníka jeli na kolech až do Nízkých Tater. Silnice je po nedávné vichřici, kdy zde spadlo mnoho stromů pro auta uzavřená, tak máme prostor jen sami pro sebe. Přehoupneme se přes sedlo a už zase stoupáme lesní cestou do osady Pod Magurkou. Začíná pršet, tak využíváme otevřenou restauraci, posilníme se haluškami a už je zase čas na návrat. Sjíždíme až k odbočce na Liptovskou Lubču, kde jsme naposledy byli před dvěma roky, to tu ještě byla zastávka autobusu z doby, kdy jsme byli jedním státem, asi se někomu hodila do sbírky. Vracíme se přes Liptovskou Lúžnou do naší Revúce.
Vesnice Revúce končí Suchou dolinou, tak ji jedeme prozkoumat. Můžeme si vybrat ze dvou cyklistických cest, volíme mírnější a delší stoupání na Prašnické sedlo. Pohodlná lesní cesta, ze sedla výhledy, hlavně na Križnou, kopec kde je rozhledna a je viditelná odkudkoliv z okolí. Míjí nás dva bikeři, snad jediní cyklisté, které jsme za týden potkali. Ze sedla opět pomalu nabíráme výškové metry. V kamenech to moc nejede a tak jsem ráda, že zrovna přecházejí ovce a musím jim dát přednost. Na Rybovské sedlo se doplazím vedle kola a výstup na Križnou 1574 m.n.m si pro tentokrát odpustím, zrovna začíná pršet. Ovce už sešly někam do údolí, tak můžeme klidně projet, mraky se valí z Križné a z hřebene, tak nezbývá, než uhánět rychle domů ke krbu.
Poslední den si chceme užít co nejvíc v horách, tak volíme dolinu, která začíná v naší Liptovské Revůci, Teplá dolina kopíruje stejnojmenný potok a po pohodlné asfaltce za mírného stoupání dojedeme pod hřeben, kterému vévodí Rakytová 1567 m.n.m. Stále se držíme lesní cesty, která objíždí kopec, v lese se pilně pracuje, i tady zanechala stopy nedávná vichřice. Cesta je bahnitá, ale stále sjízdná. Na hřeben už se bohužel nedostaneme a vracet se stejnou cestou se nám nechce, volíme tedy dobrodružnou variantu a doufáme, že naše deset let stará mapa nás dovede do údolí. Mineme kaliště, ale raději ani nezastavuji, už takhle mám pocit, že medvěd je za každým stromem, smrad je tady dost intenzivní. Nad námi Tanečnice 1462 mním, další z vrcholu hřebene, ale my už sjíždíme do Skalné doliny. Asfaltkou rychle klesáme zpět do civilizace. Opět kaliště a velmi intenzivní smrad, zastavujeme a není pochyb, že tu chodil medvěd, stopy v bahně jsou jednoznačně jeho. Přejmenovávám Skalnou dolinu na Medvědí. Ještě se k večeru jedeme projet k vodopádu v Suché dolině a naposledy topíme v krbu.
Za týden jsme projeli část Nízkých Tater a Velké Fatry, zjištění, že se tu dá jezdit skoro, až na hřebeny mne potěšilo a lidé tady v horách jsou velmi příjemní a ceny příznivé, ubytování se všemi poplatky 8 € na osobu a den.
Celkem ujeto 303 km a nastoupáno 5704 m.