Altaj na kole

I v životě bikera nastanou situace, kdy je lépe vyjet s cestovní kanceláří než nevyjet vůbec. A tak v blahodárné péči CK Adventura ocitá se biker na letišti v Novosibirsku. Rovnýma nohama v CCCP.
Naposledy jsem tady na letišti tak trochu byl v březnu roku 1989 při mezipřistání cestou do Ulanu. Choulili jsme se tehdy v mongolském letadle do houně, pozorovali stylově rudé vycházející Slunce, mráz okolo - 30°C, a vzpomínali, že takto začínal den Ivana Denisoviče.
Dnes je 14. srpna 2014, už ráno teplota na kraťasy, tak tentokrát vystupovat. Kola patnácti účastníků zájezdu nikde. Široko daleko je v příletové hale na dohled jediná děžurná. Někam volá, vypadá to dost beznadějně, další šance prý bude zítra. Pak slibuje, že znovu prohlédnou letadlo. Jo, kola tam byla, jen na první pokus je prý vykladači přehlédli - 15 kol v krabicích.
Skoro celý den jízdy slušným autobusem, autobus jen pro nás, jsme v péči CK. Jeden, a to velmi slušný, bufet po cestě a jsme v Gorno-Altajsku. Nákup prvního kaviáru, igristoje v lahvích s sebou tahat nebudeme, musíme to nějak vydržet, jen na samotném kaviáru bez šampaňského. Zdejší muzeum příjemně překvapuje, snaha hledat altajskou identitu. Hlavní atrakcí je Otzinka něco jako u nás, v Bolzanu, její starší kolega od Similaunu. Jinak zvlášť zaujme stranická legitimace předsedy parlamentu Altajské republiky, jeho fotky s Putinem. Zvláštní část je věnována revoluci 1917, formulář potvrzení o gramotnosti z roku 1920.
Vše je tady hodnotově převrácené - hlavní ulice Komunističeskaja, pomník Lenina, volební plakát strany „KPSS" s Brežněvem a Stalinem, brrr. Naši legionáři („bílí Češi") jsou tady pořád za ty špatné, ale přiznává se, že na čas ovládli Sibiř. Rudým pobitým někdy v roce 1920 je opečováván pomník. Dokud se tohohle nezbaví, pozor na ně!

Na startu, na první dva dny jízdy, máme na vybranou dva „trakty". Když pojedeme vedlejším Čemalským, musíme se vrátit k Čujskému přes sedlo Oroktaj. Průvodkyně Markétka se nás stařečky, většinou okolo 60 let (plus jedna žížalka 19 a jeden tvrdý biker 70 s novým fullem carbon), snaží přemluvit k vynechání pěrevalu Oroktaj a jízdě rovnou po Čujském. Ale nee, stařečci se nedají. Sice mají léta a někteří z nich i takové zvláštní, nebikerské součásti na kolech, ani to neumím pojmenovat - říkají tomu „bletník", „ nosník" ba i na „stojník" v jednom případě došlo, ale jsou houževnatí, ba i rychlí a hlavně si na cestu nestěžují. Líbilo se mi, jak jsme to šáfli, vcelku bez filosofických úvah o tom, že nemá cenu hodiny tlačit a všelijak postrkovat kolo bahnem tajgy. Jen myslím, že ty bltníky , nic proti nim, ale fakt do bahna se nehodí, zabraňují kolům v otáčení.
Po cestě byl dost drsný zážitek - vesnice Oroktaj. Uprostřed kopců, domy vyspravené igelitem, opilci. Jeden nám chce odvést kolo, odvést před našima očima, na ukradení je už moc opitý. Vzpomínám na Albánii. Ale jak tady, na Sibiři, mohou v tomhle přežít ?
Přesně na sedle potkáváme ruské natěžkisty z Novokuzněcku. Je to pěkné setkání. Hoši jsou dobře vybaveni. Správná kola na takovou akci, stany, brašny, gps. Moc se mi to líbí a tak dávám do placu konzervu kaviáru s ruským chlebem. Schválně se blbě ptám, jestli se v CCCP taková kola a výbava dostanou - jasně přece za peníze vše. To je vlastně dobře, trhy fungují. Společně pak formulujeme zásadu: „Bikerii vsjech stran sojediňajtěs". Teď ještě bahnem dolů a jsme po dvou dnech zase na Čujském. Vcelku se zde netají s tím, že ho stavěli vězni z Gulagů. Víc se mi o tom nepovedlo zjistit. Solženicyn se o táboře v těchto místech nezmiňuje. Podle jiných pramenů byl takový menší lagěrek („jen" tak do 5 tisíc vězňů) v Barnaulu. Kdo ještě ví, co znamenala zkratka „GULAG" ?
Čujský trakt je dnes asfalovou silnicí, která vede až k mongolským hranicím. Takže pro nás cca dva dny na asfaltu trochu zpestřené vyhledáním části staré trasy traktu na průsmyku Čiketaman.
Ve vesnici Inja avizuje Lonely nejkrásnější sochu Lenina na světě vůbec. Starý most tady stavěli jeho vězni. Za to, že to stihli je propustili, sovětská humanita. Auto s 27 propuštěnými spadlo z traktu, všichni mrtvi. O řidiči složili stavitelé traktu básničku. Atmosféra romatiky, nebezpečí a rizika čujskému traktu zůstala dodnes, pochvaluje si současný ruský putěvoditěl (Respublika altaj, Spravočnik - Putěvoditěl, Barnaul, 2014). Tohle mi hlava nebere.
V Aktaši už je cítit blízkost vyskokých hor a suché stepi. My to ohýbáme doleva, na východ. Hranice s Mongolskem necháváme daleko před sebou. Máme s sebou doprovodné vozidlo, výborný řidič Saša s pomocníkem, zároveň jsou oba našimi kuchaři. Tak dokoupíme pár drobností a vyrážíme směr sedlo Ulagan, vesnice Ulagan, dál pak na sedlo Katu Jaryk a údolím řeky Čulyšman.
Provází nás pes, který se nás chytil a dle svého rozhodnutí musí běžet většinou mírně vepředu. Snažil jsem se ho zprvu odehnat - křičel jsem na něj „běž domů" a tak nakonec dostal jméno Ivan. Běž domů Ivane! Přidal se k nám 21.srpna. On nás ovšem dočasně adoptoval a tak s námi doběhl až do cíle.
Každý večer spíme ve stanech u vody. Na Sibiři se tak koupeme a myjeme v řekách a v jezerech. V řekách s ledovcovým nádechem Katuň, Čuja a v průzračném Čulyšmanu chladíme i pivo, užíváme si většinou sluníčka a občas čelíme spíše nočnímu dešti. Jen jednou klesá ranní teplota pod nulu.
Závěr je hodně zajímavý. Od Ulaganského sedla (okolo 2000 m.n.m), z jezerní krajiny, přes Ulagan, horami, lesy, šotolinou a nakonec bikerský sjezdík ze sedla Katu Jaryk do údolí řeky Čulyšman. Ten sjezdík tady považují za něco světového. Soudruh co to „postavil" v roce 1989 tu má pamětní ceduli. Pěkné, bikerské to je, terénní auta tu mají potíže, výhled do údolí je nezapomenutelný. Údolí Čulyšmanu je nádherná, dlouhá dolina. To by mohlo být Šangri-La! Skáčeme většinou po roletě a za dva kratší dny jsme na jejím, vlastně slepém konci. Totiž u Těleckého jezera.
V poslední vesnici před jezerem se Ivan přimyká ze strany k mému kolu a něco tuší. Jsme ve středu pozornosti všech vesnických psů. Ivan kňučí, psi na něj útočí, zdá se, že ze žárlivosti. Je zde vetřelcem a provází cizí lidi. To vyžaduje potrestání a tak si mě samotného psiska vcelku nevšímají. Ale bojovat musíme společně. Ivan kryje ústup, já každou chvíli musím z kola a házet kameny. Místním lidem jsme ukradení, ti většinou ani nepozdraví natož, aby pomohli. Přemýšlím, že jinde jsem tohle nezažil, tváře bez úsměvu, nikdo nedá druhému přednost, nepokyne, tak na mě působí široké ruské a altajské duše.
Majitelka turbázy pod průsmykem Katu Jaryk byla jednou z výjimek. Má pěkné, čisté chatičky. Sprcha a čisté dřevěné WC. Luxus. Nemusíme alespoň jednu noc spát v těch legračních silonových boudičkách, napínaných na skládačích tyčinkách takovými šňůrkami. Z postele a do postele se nemusím plazit a ráno člověka nebudí zvuk rozepínaných zipů, alespoň jednu noc. Rodina majitelky prodala dům v Gorno-Altajsku a postavila tuhle vzornou turbázu. V Ulaganu má ještě doplňkové hospodářství, mladí tam zrovna jeli postarat se o šest kravek. Mají i koně, ale o ně není žádná starost, pasou se volně jako tady všude a jen občas je potřeba je spočítat. Cizinci sem prý jezdí hodně, byl tady už jeden Francouz a několik Němců. Příští rok přistaví gostinicu a bude nabízet pstruhy. Žádná nostalgie po socialismu, teď makáme. Tohle je naděje Ruska, jenže Rusko o tom neví.

Tělecké jezero je pěkný přírodní útvar. Rozloučení s Ivanem, hned si našel novou dočasnou rodinu a asi poběží zase několik dní zpět. Pět hodin nám trvá plavba malou loďkou na druhý konec jezera, kde už nás čeká autobus s našimi krabicemi na kola. Balíme. Jízda do Novosibirsku, poslední kaviár, igristoje, sovětský psychohorror při odbavení kol na letišti a zpátky do civilizace, zaplaťbánbů, že jsme se od CCCP včas trhli. Jejich klasik říká: Rusko rozumem nepochopíš, umom Rossiju něponjať. A duši Ruska, tu radši nehledej, dodávám já.

Místo rad na cestu aklimatizační desatero pro návrat:
1) Stromovka je sice bez kravinců, ale stan u Rudolfova rybníka nestav.
2) Ve Valdštejnské zahradě skryté místo za účelem vykonání velké potřeby nehledej.
3) Sousedův pes se zpravidla nejmenuje Ivan.
4) Po nedělním výletě si nemyj citlivé části těla na náplavce u Vltavy v Praze.
5) Do polévky nedávej maso z konzervy, alespoň ne ke každé večeři.
6) Kartonová krabice na kolo není ten nejdůležitější majetek co na světě máš.
7) Ráno v práci nezdrav „dobroje utro" ani „zdrástvujtě".
8) Ve Sparu nevyžaduj natočení piva do plastové lahve.
9) Na Jungmanově náměstí opravdu nesedí na pařezu Lenin.
10) Blinčiky s kaviárem a Cobetckoe igristoe, objednávej v Potrefené huse nanejvýš obezřetně.

Závěrem
Jde o docela dobře vymyšlenou trasu. Krásné nahlédnutí do divočiny. Fulla zde užijete po několik etap hlavně díky roletám. Jeli jsme komfortně, s doprovodem auta. Nechci dělat reklamu, ale můžu doporučit péči Adventury.
Pro ortodoxní odmítače cestovek a trochu dobrodružné duše sděluji, že by se to dalo jet i „natěžko" se stanem. Pak si ovšem vymyslete svou trasu sami, nabízí se velmi dobrodružné varianty. I tak se projíždí docela pěknou divočinou - něco snad jako tundra, obrovské řeky, písečné pláže, jezera, rozlehlé lesy, na blízku i horské stepi, bílé čtyřtisícovky. Po cestě je hodně „turbáz" - kempů s možností pronajmou si „domik" a též s „baňou". Je to, ale vše takové ruské. Pochopitelně, slouží to výhradně domácím turistům. Ti sem jezdí nadšeně, z Novorosijsku, Tomsku i moskvič prijechajeť. Cizince jsme zde za celou dobu nepotkali. Nabízí se i možnost vzít to nalehko jen s baťůžkem a bez spacáku od turbáze k turbáze. Ve vesnicích je ubytování i u soukromníků, případně v „gostinici". Pokud jde o řidiče na silničním traktu, tak kvituji překvapivou slušnost vůči cyklistům, vcelku žádný problém. Horší to bylo v Kyrgystánu a v Biezczadech.

A odkaz na YouTube:
https://www.youtube.com/watch?v=1rS11WJ8Has

[email protected]