Do Cuxhavenu - část I.

Sobota, startujeme!

Je sobota 12. července krátce před dvanáctou hodinou a vyrážíme na dlouho plánovanou cestu podél Labe do Cuxhavenu. Netrvá dlouho a už se potýkáme se stoupáním na kopec za Sebnicemi, v podstatě jediný pořádný kopec na cestě. Po sjezdu do Bad Schandau kontaktuji Ifču, která spolu se svým kamarádem Milanem jede od děčínského nádraží. Ale jsou teprve na hranicích, tak si domlouváme sraz v Königsteinu, případně až v kempu Wostra, kde máme naplánovaný nocleh. V Königsteinu se totiž mnohem lépe čeká, dáme si na zahrádce restaurace kafe a zmrzlinu a přitom můžeme pozorovat provoz na řece i na trati. Ifča s Milanem stále nikde, tak zaplatíme a přívozem se dostáváme na druhou stranu. A v tom je vidíme přijíždět, dvě lehokola se indentifikují poměrně snadno. Počkáme a pak pokračujeme společně. Cyklostezka je místy docela nacpaná, ale dá se jet, problém jen jen s jezdci na silničkách, kteří se vrhají do každé volné skulinky. Někde nad pravým břehem viditelně prší, ale nás to jen donutí vytáhnout bundy, ale déšť nás moc nezasáhne. Konečně jsme v kempu i když odbočku z cyklostezky jsme téměř přehlédli. Postavíme stany, navečeříme se a domluvíme se, že ráno pojedeme samostatně. Přeci jen naši přátelé potřebují dospat tu brzo ranní cestu vlakem a my máme ve zvyku vstávat velmi brzy.

Nedělní Drážďany

I když je neděle ráno, cyklostezka do Drážďan je plná stejně jako v sobotu večer. Naplánujeme si svačinu na nádvoří Zwingeru i když tam musíme kola svést po schodech. Zpět ale odjíždíme jinou branou, tak to máme po rovině. A pak už šlapeme směr Míšeň. Ještě než tam dorazíme mám vyhlídnuté občerstvení, kde se naobědváme. Nezklamalo ani tentokrát. Míšňí projíždíme po pravém břehu, tím sice mineme její historické jádro, ale zase máme lepší výhled. V Seußlitz krátce nakoukneme k zámku a v Merschwitz si zbytečně komplikujeme cestu abychom se vyhnuli schodům. Nakonec u nich stejně skončíme. Naštěstí vedou dolů a mají drážku pro vedení kola. Celou cestu se střídají povrchy od pěkného asfaltu, na kterém kolo jede samo, až ke staré dlažbě potahové cesty, kde kolo s brašnami skáče z kamene na kámen jako koza. Za Moritz je dlouhá objížďka a honící se dešťové mraky spolu s protivětrem nás rychle přesvědčí, že z plánovaného dojetí do Strehly, tak jak se nám to optimisticky jevilo v poledne, nic nebude a v Riese vyhledáme původně plánovaný kemp v Göhlis. V Riese však nejprve zajedeme na nádraží a před další cestou se posilníme pizzou. Kemp, či spíš tábořiště najdeme relativně snadno. Není však zde živá duše, jen řada trvale postavených stanů, otevřených a prázdných. Protože prší, schováme se pod jakýsi přístřešek a přemýšlíme co dál. Rozhodujeme se, že nic dalšího hledat nebudeme, přespíme zde a ráno odjedeme. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že záchody jsou otevřené a čisté a to samé sprchy, samozřejmě i s teplou vodou. Takže zůstáváme o to radostněji. Noc je trochu hlučnější, i když je do Riesy asi 5 km, je jasně slyšet fandící a poté hlavně oslavující Němce, právě se jejich fotbalisté stali mistry světa.
Druhá část výpravy zůstala v nějakém vodáckém klubu s hospodou, tak to měli ještě bezprostřednější.

 

Torgau, setkání na Labi

V pondělí vstáváme brzo, ale nikoliv s myšlenkou, že bychom odjeli bez placení, všechny služby byly OK a jako bonus navíc jsme byli sami. Při snídani přišel místní ovčák, mladý muž, co se také stará o kemp, popřál nám dobré ráno, vypsal nám účet a vysvětlil nám, že mu přijede na týden nějaká školní mládež. Tak to jsme měli s tou samotou kliku.
Sedáme na kola a když projíždíme ve Strehle místo, kde se odbočuje ke kempu, jsme rádi, že jsme myšlenku dojet až sem zavrhli. To by bylo nad naše síly.
Cesta je dost nezáživná, Labe jsme viděli jen ráno, jinak se motáme mezi poli. Zpestření přijde až před vesnicí Plotha, cyklotrasa je kvůli loňským povodním stále uzavřená. Objížďka vede přes štěrkovnu ve Staritz, všude jsou cedule, že opustit trasu je životu nebezpečné. A aby to bylo ještě lepší, začíná se výjezdem na haldu. Když tady není žádný kopec, je potřeba udělat cyklotrasu alespoň přes ten umělý. Přijíždíme do Belgern a rozhodneme se navštívit historické jádro. Je to pěkně na kopci, takže se na náměstí musíme odměnit v místní kavárně. Ono tam také nic jiného není, snažil jsem se projet pár ulic jestli nenajdu pekařství, ale nenašel. Nakonec ani ty uzeniny, na které jsme si dělali chutě jsme nepořídili. Polední přestávka do půl třetí byla trochu mimo náš plán. Tak jsme alespoň okoukli jejich sochu Rolanda.
Pak již skokem jsem byli v Torgau, kde jsme postavili stan a zavolali našim německým známým, že jsme připraveni na jejich návštěvu. Spolu s nimi jsme si pak prošli město a zakončili jsme den příjemnou večeří v restauraci na břehu Labe s vyhlídkou na železniční most.

Wittenberg, historie na dosah ruky

V úterý vstáváme opět velmi brzo. Pořád jsou velká vedra, tak abychom alespoň ráno byli trochu v chladu. I když mluvit o ranním chladu, když teplota nespadla pod 20 stupňů se snad ani nedá. Bez problémů nalezneme cyklostezku a užijeme si jen pár chvil cesty podél Labe, pak zase mezi pole či malé lesíky. V Dömmitzsch u kostela je trochu stínu, tak si tam sedneme pod stromy a koupíme si zmrzlinu. V Pretzsch se konečně dostáváme k Labi, je tu totiž přívoz. Po jeho překonání potkáváme dvě cykloněmky a zjišťujeme, že dál bude cesta podobná, to že se jim otevřel pohled na řeku totiž nadšeně komentují výkřikem "Neuvěřitelné, Labe!". Neskutečné vedro je spalující a ani občasné lesíky nepřinesou ochlazení a sil rychle ubývá. V Elstře si energetickou bilanci zlepšujeme koláči z místní pekárny a rozhodujeme se, že pokud ve Wittenbergu objevíme nějaké spaní dřív než plánované za městem, tak tam zůstaneme.
Což se povedlo, zastavujeme v místním veslařském klubu. Trochu nás děsí německá třída, která se tady loučí se školním rokem, ale ukazuje se, že tu jsou jen do večera. Dokonce nějaké jídlo z jejich grilovací párty skončí i u nás. V podvečer se bez Bětky, které se už nikam nechce, vypravujeme na kole do historické části Wittenbergu. Nejprve najdeme kostel, kde kázal Martin Luther a pak se zastavíme na náměstí u jedné ze dvou soch, které náměstí zdobí. Na soklu sedí mladý tatínek, okolo pobíhá malá holčička. "Víte co je to za sochu?", volá na nás. Petra odpovídá, že Martin Luther, ale já i on kroutíme hlavou, že to je ten vedle. "A kdo je tohle?" To nevíme a na jeho otázku, jestli to chceme vědět dychtivě přisvědčíme. Sedneme si k němu na sokl a on nám vypráví o wittenbergerském univerzitnímí profesorovi Philippu Melanchthonovi, zvaném Praeceptor Germnaiae. Tak vida, sice nemají učitele národů jako my, ale učitele Německa ano. Když vidí náš zájem zdvořile se zeptá, zda bychom nechtěli slyšet ještě více z historie Wittenbergu a když mu potvrdíme, že ano, udělá nám skvostnou přednášku, odvede nás k modelu města, kde nám vypráví nejen o Melanchtonovi, ale samozřejmě také o Lutherovi a Cranachovi. A nakonec nás odvede i k těm památečním vratům, kde Luther vyvěsil své teze. Zde se s námi rozloučil. Nasyceni znalostmi jsme ještě navštívili dvůr univerzity, kde jsme mezi mnohými slavnými jmény objevili i Jana Jesseniuse.

Nepovedená cesta do Dessau

Ve středu se trochu motáme okolo rychlostní silnice než se nám podaří najet na most přes Labe. Pak pokračujeme docela příjemnou cestou do Wörlitz a dál do Vockerode. Zde však chytíme nejspíš špatnou stopu, cedule označující objížďku cyklotrasy nás vede do Dessau po docela rušné silnici. Nejsme jediní, ale protože cyklistů znatelně ubylo, myslím, že ta cedule tam zůstala zapomenuta z povodní. Tolik jsem se těšil na les mezi Vockerode a Dessau a místo toho šlapu mezi auty po silnici. Naštěstí ve Waldersee si Petra všimne odbočky k zámku, tak se tudy vydáme a těsně v okamžiku, kdy bychom minuli správnou odbočku nás předjede děda na kole a zahlásí "K zámku odbočte tady". Zámek je takový kapesní, spíš přerostlá vila, ale působí velmi příjemně stejně jako park, který ho obklopuje. Občerstvíme se v parku a pokračujeme do Dessau. Málem by se nám ho podařilo objet, ale uvědomujeme si, že si musíme nakoupit, tak se vracíme a zajíždíme do centra. Tady si dáme kebab, nakoupíme a když už jsme v Dessau, vyhledáme slavnou budovu Bauhaus. Po dlouhé cestě podél rušné silnice dojeme k přívozu. I když za přívozem naše cesta pokračuje lesem, každodenní vedro to příliš nezmírní a tak se rychle shodneme na tom, že cestu zkrátíme a zůstaneme spát v kempu na přívozu v Barby. Není to však kemp, je to malá loučka u vodáckého klubu, z velké části zabraná několika obytnými přívěsy. Naše stany se však ještě do kouta, kam se nedá zajet vejdou. Personál nikdy žádný, kempující lidé nám vysvětlí kolik to tam stojí, zatím by to byl nejdražší kemp. Ale to je v tu chvíli jedno. Důležité je, že jsou otevřeny záchody a sprchy. I když ouvej, teče už jen studená voda. Večer se zapovídáme se starším manželským párem z Hanoveru, též jako my jsou ve stanu, ovšem cestují po Labi v kajaku. A tady jim končí dovolená. Vypráví nám o svých cestách a poněkud se zhrozí, když chybou překladu se domnívají, že cestujeme jen tak, bez mapy a průvodce. Nakonec nás ujistí, že když ráno nebude žádný personál, ať se tím nezabýváme a odjedeme, kemp je prý neobyčejně předražený, takže to majitelé získají jinde. Naši společníci zůstávají už v Dessau, řeší problém s Ifčiným pláštěm, tak se naše cesty definitivně rozdělily.

Magdeburk!

Ráno se nasnídáme a protože žádný personál se neobjevil, opouštíme kemp. Rozhodneme se nepřejíždět přívozem zpět na labskou cyklotrasu, ale po silnici pokračovat směr Schönebeck, kde je most. Ještě si ráno nakoupíme čerstvé pečivo v Barby a vyrážíme. Nakonec to ani nebylo celé po silnici, před Schönebeckem vede cyklostezka po hrázi, která je paralelní se silnící. V Schönbecku zastavíme na nábřeží. Krom výhledu na oba mosty je zde moderní sochařské dílo znázorňující vztah města k soli, která byla zdrojem jeho příjmů. Při snaze se dostat na most se ukáže, že do Magdeburku vede značená cesta i po levém břehu, tak se vydáme tudy. Odměnou nám je, že je to blíž a dokonce několikrát i vidíme Labe. Podle mapy je příjezd do centra z našeho směru dlouhá cesta podél tramvaje, ale ukazuje se, že brzy můžeme odbočit k řece a tam je cyklostezka. Je právě poledne když se nám otevře panorama historické části se všemi kostely a mosty. Podjedeme Sternbrücke a najednou mám Magdeburk úplně zblízka, ležím na cyklostezce.