Do Andorry 1 – Poslední kopec

Už dvě hodiny honím jednu hloupou chybu. Řádky kódu se mi před očima rozpadají na jednotlivá písmena, která bezúčelně rolují po obrazovce, vůbec se nedokážu soustředit.
Takhle to dál nejde, taková práce nemá žádný smysl.

Za deset dní bych podle plánu měl vyjet, ale v hlavě jsem už tři týdny na cestě.
Natrasován každičký metr, mapu Francie umím nazpaměť, v hlavě mám i síť hotelů řetězce Accor, nemám už co dál plánovat nebo vylepšit.

Osm měsíců dřiny. Kolo, rotoped, kolo, činky, rotoped a zase kolo.
Testovací jízda na Strabourg v říjnu, vyzkoušeno - Německo dokážu přejet za tři dny.
Jsem vodovzdorný, připraven na slotu a na chlad, každá maličkost 3x zkontrolována.
Už nedokážu vůbec myslet na nic jiného.
Vypadnu, ne za deset dní, ale zítra.
Doma jsem k ničemu, nic bych neudělal, jen se trápil.

 

Cesta zahne nejdřív prudce doprava, pak mírně vlevo a přede mnou se objevuje rovný úsek. Nenápadné stoupání. Tohle by měl být můj poslední kopec na hodně dlouhou dobu. Za ním už se svezu k Rýnu a pak podél vody pořád na jih, víceméně po rovince až k Pyrenejím.
Už začínám v nohách cítit, že stoupám.
Třetí den na cestě, trochu to bolí.

„Co to k čertu je?" klopím brýle, abych si zaostřil na tmavou tečku blízko horizontu.
„To bude nějaké děcko, asi běží, přišlápnu si, uvidím...".
Ten tmavý bod se jen velmi zvolna zvětšuje a neochotně přibližuje.
„Safra, to je nějaká malá holka!"
Už rozeznávám, jak se jí houpá dlouhý, černý cop na zádech. To děvče běží dost zostra. Kopec se proti mně začíná děsivě naklánět. Copánek, houpající se jako kyvadlo zleva doprava, se mi zase vzdaluje.
„Tak tohle teda ne, chlape! Tohle ne! Přece ti do kopce neuteče malá holka!"
Za normální situace bych už kolo vedl, mám před sebou ještě 70 kilometrů, je zbytečné si hrát na hrdinu a strhnout se na nějakém bezvýznamném kopečku, ale to copaté stvoření ve mě probudilo ješitu. Řadím zpátky na těžší převod a pořádně se do toho opřu.
„A mám tě, holubičko!" míjím běžkyni lehkým obloukem a v zrcátku pozoruji, jak se její silueta zmenšuje. Teď zpátky na lehký převod a už jen vydržet, už vidím vrcholek.
„Proč? Proč teď?" Na řídítkách zvoní telefon.
Číslo neznám, ale musím to vzít, co když je to něco důležitého.
„Ne, opravdu nechci zlevnit svá volání, nemám zájem o vaši super nabídku, promiňte, jsem v Německu a zdržujete mě. Ano i vám přeji hezký den."
Kurnik, já ji neposlal do háje a ještě jsem na ní byl milý, to se mnou dělá to Německo, kolo, nebo snad ta copatá cácorka, co mě právě zase předbíhá? A teď už ji nedoženu.
„Ahoj, máš se?" oslovuji děvče, co si protahuje své štíhlé nožky o zábradlí na vrcholku kopce.
„Díky fajn, a ty?" usmívá se na mě a já zjišťuji, že to není žádné děcko, ale malinká Asiatka.
„Jo, taky to jde...." - mám jí snad prozradit, že jsem kvůli ní málem vypustil duši v kopci?
„Tak viel spass" znovu se usměje a už vyklusává zpátky dolů.

Rozhlížim se kolem po kraji a zhluboka dýchám.
„Já jedu! Jedu, a tohle byl můj poslední kopec!"
Před Pyrenejemi.
A ty jsou odtud tisíc kilometrů daleko.

Jindra Pařík 13.5. 2014