Malý průvodce velkým světem pro začátečníky – Paříž 1

„Tak kdepak si se nám toulal?" vyzvídá, když přede mě staví ten orosený zázrak.
„Jako každý rok touhle dobou, Martinko, byli jsme se Soňou navštívit Paříž, Soňa má narozeniny a má to tam ráda, a já..."
„A ty máš rád jí, že jo..."
„To určitě, ale i to město..."
„Také bych se tam chtěla podívat!"
„Tak proč nejedeš, není to tak drahé?"
„Já bych se tam ztratila!"
„I ne, neztratila, je to docela jednoduché, to zvládneš!"
„Tobě se to řekne..." pokrčila rameny a odběhla obsluhovat matláky.

Doma pak listuji v krásně graficky zpracovaném průvodci na lesklém, křídovém papíře a říkám si pro sebe: „Tak tohle ti děvče vážně moc nepomůže. Informací mnoho, ale tak nějak pro jinou příjmovou kategorii."

Tak zkusím napsat něco sám.

Nebudu psát o krásách města a jeho památkách, nebudu doporučovat výstavy či galerie, vynechám i módní přehlídky a dokonce i šantány, pokusím se vydolovat z paměti takové ty praktické věci, které by snad mohli Martince pomoci sebrat kuráž, a vyrazit do „města světel", byť jen na pár dní či prodloužený víkend. Možná nejen jí.

Jak nezabloudit ve velkém městě

Předpokládám, že už v Paříži jste. Přijeli jste osobním autem, autobusem na motorce nebo na kole, mohli jste přiletět na jedno z pařížských letišť a i když je to málo pravděpodobné, mohli jste přisupět i vlakem.
Guy de Maupassant prý pravidelně obědvával v restauraci na druhém patře Eiffelovy věže údajně proto, že je to jediné místo v Paříži, odkud „ta potvora není vidět" a tak by se zdálo, že ta stará ocelová dáma bude jasným orientačním bodem, který bystrému návštěvníkovi neumožní zabloudit, ale bohužel, není tomu tak. Eiffelovka je sice krásně vidět z mnoha míst v Paříži, ale z mnohem více jich však vůbec vidět není, protože Paříž je placatá, jak čepice ruského generála a výhled zakrývají domy. A navíc to město je vážně hodně velké.
Pomůže tedy řeka?
Spíše ne. Seina sice protíná a půlí město celkem symetricky a přímo na nábřeží, či v její blízkosti se nachází většina pařížských památek a atrakcí, ale snaha „držet se vody" pěšky by změnila romantickou procházku v náročné pochodové cvičení.

Naštěstí, jen o pár let později než pan Eiffel vztyčil, tehdy tak neoblíbenou a údajně odpudivou věž, byl u příležitosti světové výstavy v roce 1900 zprovozněn pařížský Métropolitain - tedy metro, a jeho síť 14ti tras bude pro našince vrženého do změti bulvárů velkoměsta spolehlivým průvodcem, navigačním systémem, plánem a pochopitelně i užitečným dopravním prostředkem.

Stanice

Každá stanice metra je už ve vestibulu vybavena plánkem města s vyznačenou sítí linek metra a rychlodráhy RER, na dalším mapce jsou pak linky autobusů a na větších stanicích bývá ještě podrobné schema okolí stanice a na kterém jsou vyznačeny čísly jednotlivé výstupy na povrch.
Stejné mapky jsou i na všech nástupištích. Tedy stačí vědět, u které stanice a na jaké lince metra bydlíme, a zjistit si nejbližší stanici k místu, které chceme navštívit, a není téměř možné zabloudit. Přesto, podaří-li se nám to i tak, zase hledáme nejbližší zastávku stařičkého Métropolitainu a znova se zorientujeme.

V centru jsou vstupy do metra opatřeny kovovými secesními portály, na předměstích už bývají méně honosné a civilnější, ale tolik potřebné plánky nechybí nikde.
Nějakou tu mapku města a metra také asi budete mít v kapse, protože jsou zdarma k dispozici u recepcí hotelů, v informačních centrech obchodních domů, a občas i v předprodejích jízdenek.
V okamžiku nouze nejvyšší se lze pokusit i doptat na nejbližší stanici metra, v tom případě se ovšem pokuste minimálně pěkně zdvořile pozdravit francouzsky „bonžůr" protože na turisty chrlící povýšeně své dotazy v jazyce „Rostbífů" jsou Pařížané více než alergičtí.

Jízdenky a jízdné

V zásadě jsou čtyři možnosti, kupovat jízdenky jednotlivě za 1,70, koupit si zvýhodněný balíček deseti jízdenek najednou za 13,30, koupit si jednodenní jízdenku pouze na metro Ticket Mobilis za 9:05, nebo si pořídit předplatnou jízdenku Paris Visite, která platí i na autobusy a lanovku na Montmartre, na 1 až 5 dní od 10,85 na jeden den po 34,70 na dní pět. (ceny jízdného jsou v eurech a platí pro zónu 1-3, která pokrývá celou centrální Paříž a čtvrť La Défense). Pro dlouhodobější pobyty existuje i levnější možnost dobíjecí karty Navigo, ale tu asi na skok v Paříži nepoužijete.
Jízdenky lze na některých stanicích koupit u pokladen, nebo u prodejních automatů, kde nejdříve otočným válcem pod klávesnicí zvolíme jazyk nám nejsrozumitelnější, a pak už se řídíme pokyny z obrazovky. Platit lze mincemi i kartou, ovšem, občas čtečka karet stávkuje, tak doporučuji nějakou tu minci mít vždy při ruce.
Načerno jezdit v žádném případě nedoporučuji, i když občas zahlédnete mladíka, který ladným skokem překoná turniket, vy to po něm neopakujte. Kontroly jízdenek jsou poměrně časté, a uniknout revizorovi vyžaduje dovednosti zkušeného Pařížana. Revizoři zásadně loví ve smečkách, zablokují všechny východy ze stanice a každého z vystupujících pasažérů, procedí bez výjimky.
Jen malá poznámka k předplatné časovým jízdenkám Paris Visite a Ticket Mobilis. Vypadá velmi podobně obyčejné jízdence, jen místo na jeden vstup má magnetický proužek naprogramován tak, že vás turnikety pouští po celou dobu platnosti. Platnost jízdenky je od půlnoci do půlnoci. Jízdenka je nepřenosná a musíte jí mít podepsanou, revizoři na to dbají a kontrolují, zda-li je řádně podepsaná. (nekontrolují a neporovnávají ovšem vaší totožnost, čímž nechci nikoho k ničemu navádět). Držiteli jízdenky Paris Visite jsou poskytovány nějaké slevy, jejichž výhodnost se našinci může zdát být diskutabilní. Více zde:

http://ratp.fr/en/ratp/c_20593/paris-visite/

Orientace v metru

Před vstupem do turniketu je potřeba si rozmyslet, kterým směrem hodláme jet. Pařížské metro, až na několik přestupních stanic, má pro každý směr vlastní nástupiště, asi jako v Praze na Hlavním nádraží nebo na Vyšehradě. U každého turniketu je umístěna cedule, na které je v záhlaví uvedeno číslo linky v barevném kroužku, barva odpovídá barevnému značení na mapě, a jméno konečné stanice. Pod tím je uveden seznam stanic ve směru, kterým pojedeme, z nástupiště přístupného těmito turnikety. U některých stanic jsou vlevo od názvu v barevných kroužcích uvedena čísla dalších linek metra, to jsou stanice přestupní. Některé přestupy jsou opravdu dost spletité, ale když porozumíte systému, nezabloudíte. Důležité je vědět číslo linky a směr, tedy název cílové stanice, kterým chcete cestovat. Pak už jen sledujete šipky s čísly linek, vždy v barevných kolečkách, s názvy konečných stanic té či oné linky, a ty šipky vás dovedou na to správné nástupiště. Nepoplést s čísly v modrých čtverečcích, ty označují jednotlivé východy z perónů. Čísla v kolečku jsou linky metra a přestupní směry, čísla v modrých čtverečcích výstupy na povrch.
Možná se vám stane, že i přes všechnu dobrou vůli a snahu, vstoupíte špatným turniketem a zjistíte, že byste jeli špatným směrem, tedy občas se mi to stává. Cesty zpátky není, jakmile projdete výstupními turnikety jízdenka je neplatná a přijdete o peníze, pokud nejezdíte s Paris Visite. Proto nepropadnete vůbec panice, ale pojedete špatným směrem až na nejbližší přestupní stanici, kde vám bude umožněno přestoupit na správný směr, buď nějakým nadchodem či podchodem. Pařížské metro jezdí zhruba od 5:30 do 0:40 od neděle do čtvrtka, v pátek a v sobotu jezdí déle do noci, zhruba až do 1:40.

Cestování metrem

Nástupiště jednotlivých stanic jsou jednoduchá a praktická, tunel obložen bílými kachlíky s velkými reklamními plochami, několik málo pohodlných sedaček a automaty na předražené nealko nápoje. Záleží na denní době, kdy cestujete, a také na lince, či spíše vzdálenosti od centra, ve špičkách, tedy mezi 8-10 dopoledne a pak mezi 18-20 večer bývá v metru vážně docela těsno. Pařížané se v tlačenici umí pohybovat, se slůvkem „pardon" vám ve snaze dostat se do vagónu klidně bolestivě vrazí loket do břicha, nebo vás natlačí na nešťastné spolucestující, ovšem zase s milým úsměvem a poděkováním „merci".
Mimo špičku, a na některých trasách zejména (například 2 a 4) vás při cestě potěší muzikanti, někdy velmi dobří, jindy naprosto úděsní, zahrají kousek hitu, obejdou vagón s plechovkou či kloboukem a pokračují dál, vestibuly stanic Cité či Charles De Gaulle - Étoile, se občas promění v koncertní síně, kde vystupují i překvapivě velké skupinky hudebníků nejrůznějších žánrů, dodnes mám v uších Mozartovu Malou noční hudbu v provedení jakéhosi studentského orchestru nesoucí se chodbami pařížského podzemí.
Některé linky stojí za to projet jen kvůli samotnému zážitku z jízdy metrem. Tak třeba linka číslo 2 se kousek za stanicí Anvers vynoří ze země a pokračuje na ocelovém viaduktu s nádhernými průhledy na návrší Montmartre a severní nádraží Gare du Nord, po mostě přejíždí Seinu zase linka číslo 6, mezi stanicemi Passy a Bir-Hakeim, v těsném sousedství Eifellovky.
Pozoruhodná je i nejstarší, a dnes nejmodernější trasa metra číslo 1.
Zde totiž jezdí soupravy metra bez řidičů, provoz je řízen počítači. Navíc, vagóny jezdí naprosto tiše, protože jezdí na pneumatikách. Výlet „jedničkou" od Louvre do La Defense bych považoval za povinný pro každého, kdo chce někdy nahlas tvrdit, že byl v Paříži.

To bude prozatím vše, jak se dostat z některého z letišť do centra, jak po Paříži jezdit autem nebo na kole, kde co nejlevněji bydlet a jak ochutnat francouzské dobroty bez rizika osobního bankrotu, o tom napíšu v nějakém z příštích dílů.

Nechcete v Paříži zabloudit?

Držte se metra!
Stačila tato tři slova, a já kvůli tomu popsal dvě stránky.
Děkuji za trpělivost

Jindra Pařík 27.1. 2014

fotky zde:

https://plus.google.com/photos/104509467784289017506/albums/5973246359674633393