Říkejte mi Johne, děti

Píše se srpen dávno. Volba je jasná. Jede se na Ameriku. Doprava - vlak. Ubytování - pod širákem. Souhrn těchto aspektů chtě nechtě určil i sestavu výpravy. Já, ségra a táta. S mámou uskutečníme plán B, přesně za týden. Cíl - stejný. Doprava - auto. Nocleh - doma v posteli. Seřiďme si čas, vyrážíme. „A od teď mi říkejte Johne, děti," pravil otec při vzpomínce na přezdívku z mládí. Pohodil hlavou s pečlivě pěstovaným copánkem, torzem z máničkovských sedmdesátých a přidal do kroku, abychom stihli přípoj do Berouna.

Že se naše famílie chystá na výlet, se v sobotu ráno pozná podle na kredenci vyskládané řady rozpůlených housek, okem nerozpoznatelně natřených máslem, na které táta přikládá vždy půlku kolečka salámu. Ještě pití do flašky, žádný zbytečný rozhazování. Trne mi jazyk při vzpomínce na vitacit v prášku. Tentokrát jsou v kuchyni navíc opřené tři usárny. Jedna v sobě skrývá stovky kilometrů, prach lesních cest a vzduch všech koutů této země. Historii tohoto zavazadla, kam se nám ženám toho moc nevejde, známe nazpaměť. Její majitel pro nás občas pořádá večírky u diáků a předkládá důkazy.

Vlak nás vyplivne ve stanici Srbsko. Z Malé a Velké Ameriky volíme tu první. Velká bude v tuhle denní dobu plná paniček s ledničkama z polystyrenu a mastných skvrn od krémů. Když si to John zamíří do štol, ani necekneme. Věříme, že tenhle kluk z paneláku má všechny předpoklady ochránit nás i před tajemným Hagenem. Tělo zpocené zdoláváním stezky odvahy si zaslouží svlažení v zelených vodách lomu. John nemarní čas a školí nás v lekci skoku do vody zvaného šipka. To se nakonec podaří jen některým, my ostatní si to moc nepamatujeme.

K večeru dorazíme na Mořinu značně vysíleni. Jako jeden muž prahneme po pořádné knajpě a sekané. Do první hospody nás nevpustí, neb John není vhodně oblečen. Kromě džínových rajtek už na sobě nemá nic. Nevadí, kašleme na tuto masňáckou baštu a hledáme dál. Hospoda U Balvana je tím pravým rájem pro dobyvatele Ameriky. Stěží najdeme volné místo. John si dá točené, my nesmíme a vezmeme za vděk žlutou limonádou. Po pár hodinách se z hospody stává jedna velká rodina, která za zvuků sladkého dřeva společně trylkuje něco vo báječný ženský. "Jó, ten kdo uměl na kytaru, to byl vždycky král," povzdechne si John při vzpomínce na šachový kroužek, kam ho rodiče přihlásili už v šesti. Vytahuje aspoň karty a učí nás hrát Kanastu. Jeho spokojenost narušuje snad jen fakt, že mu všichni u stolu vykají. My se ségrou bychom si nejradši přisedly k vedlejšímu stolu, který okupují nějací hezouni s kejtrou, ale nechceme ho nechávat napospas kolegům čundrákům, kteří už neposkládají ani slova ke Skákal pes. Přehoupla se půlnoc. "Johne, kde budeme spát?" zeptala jsem se asi po sedmé. "Klid holky, mám vyhlídnutý perfektní místo v ovocnym sadu," uzavřel John a objednal si utopence. Kolem jedný jsme posbírali usárny a vyrazili do tmy.

Místo bylo perfektní. Za perfektním ostnatým drátem. Pamatujíc na pokyny - hlavně žádnej brek - vyrazili jsme do houští hledat jiné Záhořovo lože. To jsme nakonec našli ve škarpě u cesty. Že spíme na svahu asi 70 stupňů, nevadilo pouze Johnovi, který začal brzy pravidelně pochrupovat. Bylo 12. srpna. Pamatuju si to přesně, protože padaly hvězdy, které jsme se ségrou ještě několik hodin počítaly. Přitom jsme probraly snad všechno a všechny za posledních deset let.

Ale to ráno. Že nejde o cestu, ale frekventovanou silnici, jsme zjistili poměrně brzy. Vyštrachali jsme se ze spacáků a umyli v louži, které místní říkají studánka. Pak jsme hledali cestu zpátky. John nás v tom nechal, prý abychom se uměly zorientovat. Cestou nás nechal vláčet klacky na večerní oheň a přitom nám zaníceně vysvětloval cosi o historii Ameriky a ukazoval místa, kde se točil Limonádník.

Pamatuju si, jak stojím v Berouně na nádraží a odpadává ze mě špína. Paní vedle se ode mě odtáhla. Nevadilo mi to. Poprvé v životě jsem slezla takový směšný kousek skály, tak jsem byla patřičně hrdá. John už jde s párkama. Za chvíli jede vlak domů.

Přesně za týden. Plán B. Že jedeme na výlet dle režie naší mámy se pozná podle toho, že je na lince rozloženo několik krabic s řízky a lineckými kolečky. Z termosky se kouří. Vyrážíme na Ameriku, hlavně nezapomenout polystyrenovou ledničku se zmrzlinou, ubrousky a olej před i po opalování. Blížíme se k Americe a zpíváme naši nejoblíbenější Tam na kopečku v malym domečku. Slovo svině rodiče nahradili svíčkou, což mi na léta zamotalo hlavu. Ještě fotečku. Auto drcne, termoska letí, mám opařenou nohu. Dopoledne strávíme intenzívním hledáním lékárny, odpoledne zase pravidelným ochlazováním sprejem na popáleniny.

Uvědomila jsem si, že vlak, lišejník na sever, výhled na padající hvězdy a voda z louže jsou vlastně poměrně bezpečnou variantou výpravy, které se ve svém životě držím zuby nehty. Jinak jde o život. Často si to připomínám, když mě John pozve na večírek u diáků. S výkladem, pochopitelně.