Ladrones

Zadrnčel bzučák na dveřích a pustil mě do nevlídné místnosti vymalované olejovými barvami, přesně tak, jako byly školní chodby mého dětství, jenomže tmavě okrovou zde nahradila sytá zeleň. V čele místnosti emblém zobrazující svazek prutů s vyčnívající sekerou, překřížený mečem, jenž podobný tomu, kterým matador v aréně doráží zuboženého býka, kousek stranou malý oltář s poněkud nepodařenou soškou Panenky Marie a dvěma ohořelými svíčkami, podél stěny dřevěná lavice a pak už jen okénko, ze kterého mě pozoruje pichlavě hnědýma očima službu konající policista.

„Hola, Buenos dias! May I speak English?" ptám se toho drsně vyhlížejícího muže.
A ten člověk se tak bezprostředně a pobaveně rozesmál, jako bych proti němu nestál já, jako poněkud vylekaný cizinec, ale samotný Oldřich Kaiser a obličejem mu předváděl grimasy ještěrky.

„Tak tudy to nepůjde," nejsem překvapený, ale proč to nezkusit. Přepínám tedy do své kastilštiny gramatiky a slovní zásoby na úrovni pětiletého dítěte.
Vysvětluji, že jsem byl na dálnici okraden, policista mě trpělivě vyslechnul a řekl zhruba toto:
„Hele, hoši teď mají nějaké zatýkání, pak si musí skočit na jídlo, máme půl druhé, zastav se tak za dvě, nebo raději tři hodiny, teď bys tu zbytečně čekal. Vale?"
„Si, comprendo, muchas gracias...."

Že mě to nenapadlo hned, od dvou do čtyř je přeci siesta, a mírné časové přesahy plus mínus tu také nejsou nic neobvyklého. Alespoň budu mít čas si to v hlavě sesumírovat španělsky, jak to vlastně celé bylo, abych potom neblekotal.

A jak to vlastně bylo?
No proběhlo to strašně rychle. Vlastně až do té chvíle šlo všechno přesně podle plánu, projel jsem soutěskami řek Valira a Sebre, opustil Pyreneje a vydal se nejkratší cestou k moři katalánským vnitrozemím. S každým kilometrem ubývalo zelené a naopak přibývalo, hnědé, okrové a žluté. Po poledni, po nájezdu na Středomořskou dálnici u Tarragony už slunce neznalo s nikým slitování a místní to dobře vědí, proto se po dálnici ploužily vesměs jen vozy zahraničních turistů. Každý, kdo nemá v hlavě seno, poklimbává někde ve stínu, jen blázniví seveřani se ženou dál dolů na jih.

Hlídám si teplotu motoru a tachometr, nechci ten svůj traktor uvařit a také mě neláká podporovat skomírající španělskou ekonomiku finančním příspěvkem v podobě pokuty. Rychlostní limit 120 km/h je poněkud přehnaně přísný, ale kdo ví, v tom vedru je každý zpomalený, třeba to má své důvody.

A je tu hranice!
„Vinarós! Communidad Valenciana! Soy Valenciano! Po roce zase doma!" křičím a Soňa se mě trochu poťouchle ptá, jestli nepotřebuji za volantem vystřídat.
„Teď už máme do Valencie dvě hodinky, to už bych i došel..." chvástám se.

Ani jsem netušil, jak snadno by se mi to mohlo přihodit.

Jak si tak spokojeně jedu, vidím v zrcátku, že se za mě přilepilo nějaké velké bílé auto, chvilku jede vedle mě, pak se zase řadí zpátky, a pak je zase najednou vedle, říkám si: „Hochu mě nevyprovokuješ, jedu přesně 120 km/h podle navigace, rychleji nepojedu ani za zlaté prase, dost dobře vím, jaké jsou tady pokuty za překročení rychlosti".
Asi to pochopil, protože se znovu zařadil.

A najednou mě to auto předjíždí, sedí v něm jeden chlápek tak kolem třicítky a zoufale mě ukazuje na zadní kolo a naznačuje, abych zastavil.
„Něco se děje, máme něco s autem?" ptá se Soňa?
„Ne, nic s ním není, ten chlapec nás chce okrást!" odpovídám s jistotou.
„Seď, ani se nehni, popovídáme si s ním přes škvíru v okénku!"

Pozdě. Soňa už je venku, u pravého zadního kola, a ten hoch jí něco vysvětluje.

„Něco jí udělá!" napadá mě, vybíhám ven z vozu, ale beru s sebou klíčky a zamykám dálkovým ovladačem. Kouknu na kolo, vůbec nic mu není. Sáhnu na disk, studený, aby nebyl, právě v tomhle kole jsem měnil ložisko před cestou a to zřejmě vyvolává v Soně pochybnosti.
Hoch mele že je „mekaniko" a že nám pomůže, rázně odpovídám:
„No, nada!", říkám si, „To víš, ty mě odmontuješ kolo, okradeš a ujedeš...".
„Nasedáme, jedem, nebudeme to řešit tady, koukneme se na to u benzinky!" rozhoduji a hoch pokrčí rameny a odchází ke svému vozu. Najednou se dává do běhu, naskakuje na sedadlo spolujezdce a to velké bílé auto mi odjíždí směrem do slunce.

Sedám za volant, sáhnu doprava po batůžku s doklady, a je to jasné.

„Kurnik, teď se netřes a nebreč! Máš svoji kabelku?"

Jo, je tam zastrčená pod batohy, aby na ní nepralo slunce a neroztavilo šminky, zaplať Bůh!
„Vytáčej banku, blokujeme okamžitě kreditky!
Jak nemáš číslo!
Tak volej do Prahy Honzu!"
Diktuji rodné číslo a hesla ke kartám.

Za patnáct minut Honza volá zpátky, že všechno je blokované, kreditky, mobil i tablet.
Jeho hlas Soňu uklidňuje.
„Chce Vás ještě Jindra, Honzo! A moc děkuju!"

„Čau Bubáku!" takhle ho oslovuji už 18 let.
„Nazdar Obludo!" odpovídá dle zavedeného rituálu.
„Hele, už si to slyšel, budu mít nový tablet a mobil?" slyším, jak se na druhé straně směje.
„Ty jseš fakt blboun, myslel jsem, že ještě něco potřebuješ. Dávejte na sebe bacha!"

Naše „malá" přiletí do Valencie zítra, takže mi může vzít s sebou můj cestovní pas, potřebuji ho jen do Anglie, tak ho s sebou po Evropě nevozím.
Až budu mít pas, můžu na policii, jinak by to bylo o dost složitější.

Tak, a teď to celé nějak vysvětlit a popsat tomu policistovi.
Službu konající u okénka mě poznává a říká, ať se na chvilku posadím, že si mě vyzvedne „caballero". Po hodince čekání opravdu „caballero" přichází a ptá se:
„English?" a strká mi do ruky španělsko-anglický předtištěný formulář hlášení krádeže.

„Rumuni, jsou to Rumuni" říká už zase spisovnou kastilštinou.
„Jeden jejich gang řádí kolem Valencie na dálnici a druhý, kapsářský, přímo ve Valencii na letišti. Děláme, co můžeme, nesmíte nikdy vysedat z vozu!"
„Príma, teď mě z vozu nedostanou ani heverem?" pomyslím si a policista, jako by tušil, co mě napadá, pokračuje:
„Mají další fintu. Nabourají tě zezadu. Prostě do tebe drknou, abys to cítil, mají vyztužený přední nárazník. Ty vyběhneš ven se podívat, co se stalo, necháš klíčky v zapalování a frajer ti jen zamává a zmizí i s tvým autem. To pak najdeme za dálničním sjezdem, dokonale vybrané, nezůstane v něm ani rezerva! A když si klíčky od auta necháš u sebe, udělají to, co provedli včera tobě.
Nevystupovat, a volat policii!
Děláme, co můžeme!" opakuje ten „caballero".

„Já vím, natisknete dvojjazyčné formuláře o hlášení krádeže." pomyslím si, ale nahlas říkám „Muchas gracias"
„De nada, señor, jste v Olivě poprvé?"

„Já a poprvé? Ne, popatnácté! Jsem přeci Valenciánec! Soy Valenciano!"

Asi vážně připomínám tu Kaiserovu ještěrku, jinak nechápu, proč se mi španělští „caballeros" z Guardia Civil pořád smějí....

Jindra Pařík 22.8. 2013