Robert se učí česky

„Čau, vole?"
Nereaguji, i když to zní, jako by mluvil na mě. Takhle mě nikdo neoslovuje, to asi přišel další „matlák" k vedlejšímu stolu.
„Sis to přihasil na kole, vole? V týhle klendře, vole?"
To individuum vážně mluví na mě!
„Seš taky pěknej vůl, viď, vole!"

„Co je tohle za primitiva?" zvedám oči od novin a nasazuji brýle, neboť bez nich co je to za chlápka na dva metry nevidím a s nimi zase nic nepřečtu.

To je Robert!
„Čau Roberte, co blbneš?"
„Ale, kluci mě učí česky, a dneska mám praktické cvičení."
Směje se mi do očí, ten jeden „Asiat".

Robert jezdí s pivovarskou cisternou už nejmíň osm let. Nenápadný, tichý kluk, ze Slavkova u Brna. Sedával u stolu s „matlákama", tedy s klukama od rozvozu. Byl jiný, méně hlučel a málo pil, přeci jenom šofér si nemůže dovolit to, co závozník. A taky byl hubatý.
Na zažitý pozdrav „Nazdar matláci" zněla standardní odpověď „Zdar Jaroměři!", jen Robert vždyky hudral „Ale já nejsu matlák!"

Ze starých „matláků" zbylo torzo, ty starší, dříve nebo později podlehli letitému návyku, a šlohli nějakou tu basičku nebo soudek, a byli bez milosti na hodinu propuštěni, ti mladší, buď hloupli, a po ránu před odjezdem nafoukali zbytkový alkohol, a následovali ty starší, rovněž na hodinu, nebo byli rozumní, a pochopili, že od rána do večera rozvážet sudy, a pak za večer propít to, co za ten den v potu vydřeli, není správný životní styl, a vrátili se zpátky do svých domovů.
Robert, samotář s cisternou, bez závozníka, byl jiný.
Najedl se, vypil svoji desítku, výjimečně dvě, a „šel spat" protože ráno musí „časně za volant".
Bral si dlouhé štreky, jezdil do ciziny, snažil se vydělávat. Pro rodinu.
Tam u nich, v Slavkově. U Brna.

Co oči nevidí, to srdce nebolí, ale nějak odpadla jízda, a Robert se vrátil do Slavkova o dva dny dříve, a oči viděli a srdce bolelo, a bolelo tak, že už se to nikdy nespravilo a Robert se rozvedl. Škaredá a nepříjemná záležitost, horší o to, že za těch více než dvanáct let si Robert zvyknul na ty dva caparty, které jen díky tomu, že byl pořád na cestách, nestačil adoptovat.
Rozvedeno rychle, ale další kolo tahanic o byt, co Robert zaplatil a kam si přinesl pyžamo někdo jiný, ztráta dětí, pro které byl táta a na něž už nemá vůbec žádné právo, to všechno leží na Robertovi jako duchna. Přijít o domov, nemít se kam vracet, to mužskému těsně před čtyřicítkou sebere „vítr z plachet".

A ta nepohoda, jako by z něj vyzařovala, byla cítit, nebo snad páchla, čím víc by chtěl si najít novou holku, tím více jako by se mu vyhýbaly, a přitom on je tak slušný člověk, a znám osobně tolik holek, které by za takového byly vděčny.
Kluk, který chce rodinu, chce mít někoho rád a chce mít se o koho starat, a děti, děti ty nejen že nejsou překážkou, ale jsou vítány. To je první cena v loterii!
Ale Robert nic.

„Nebuď smutnej, Roberte!" zdravím ho místo „Nazdar matláku!"
a on odpovídá, nikoliv však velmi věrohodně:
„Ale já nejsu smutný".

A tak sedíme ve třech, a řešíme Roberta.
„Člověče, ty by ses měl na to vaše Moravsko vyprdnout, a zůstat tady. Najdeš si pořádnou českou babu, jsi mladej kluk, ještě můžeš mít vlastní děti!" hučím do něj a je vidět, že drápek se zasekl. Jenomže to by u toho nesměl být Pepa.
„Jak se má tady chytit, když je tu ta jazyková bariera!"
„Jaká, bariera?" ptáme se s Robertem jednohlasem.
„No neumí čésky! S tím svým „já su" žádnou pořádnou babu tady neklofne. Je na něm slyšet, že je buran!"

Naše náves je sice od koně na Václaváku vzdálená 25 kilometrů, ale jazykově spadáme do toho druhého nejhoršího, co mohlo češtinu potkat hned po „ostravštině" a to je „pražština".
Kam tohle Pepa chce tlačit si už dovedu představit.

„Hele, předvedu názorně, Roberte. Jaký je to pívo co teď piješ?" pokračuje.
„To pivo? No to je dobré." odpovídá Robert bezelstně.
„No, a slyšíš to, vole, slyšíš to? Prej dobré..."
A Pepa už je ve svém živlu, a já se pomalu zvedám, protože na tohle vážně už nemám sílu.
Než se obléknu do té své zimní výbavy, abych cestou domů na svém elektrokole neumrznul, slyším, že lekce začala:
„Ýýýý, vole, tvrdě, ýýýýý, mladý, dobrý, hezkýýýý. Vopakuj to, vole, hezkýýýýýýý!
Vidíš, to půjde, a teď vožrala, vopice, vokno - víc už stejně potřebovat nebudeš, to dáš..."

„Vy jste fakt matláci, jak malé děti!" loučím se s těma kašpárkama.
Ve dvěřích mě ještě napadne: „Pepo, ještě by si ho měl naučit správně používat nezbytné slůvko vole".

A tak to mám zpátky jako bumerang.
To „vole" se Robert fakt už naučil.
V sobotu, kousek odtud, v Jesenici, je nějaká zábava. Pepa i Robert se tam chystají.
Takže holky, vy, které hledáte slušného kluka, a nebude vám vadit, že „neumí čésky" máte jedinečnou šanci!

Jindra Pařík 22.11.2012

Málem bych zapomenul, a bylo by to škoda
http://www.youtube.com/watch?v=lICvaR8EiYI