Paříží na kole Velib

„Tak já tam naťukám ten kód, a ty to kolo vytáhneš."
„Nejde to, asi je to nějaký zaseklý."
„Musí to jít!"
„Tak si to poď zkusit, ty chytrej!"
„No, nejde, tak zkusíme jiný..."

Další kolo jsme už společnými silami ze stojanu dostali a pak i to druhé, když víš jak na to, je to hračka. Jen jsme měli malinko té smůly, kolo ven sice šlo, ale mělo prázdnou přední duši. Na stanovišti kol Velib u stanice metra Corentin Carieu zbyla odpoledne už jen čtyři kola, jedno nešlo z nějakého neznámého důvodu ze stojanu vytáhnout, to druhé bylo porouchané, jeho kontrolka svítila červeně, a ze dvou zbylých jen jedno opravdu pojízdné.

Přitom ráno tam bylo připraveno 26 těch škaredých, šedivých, pařížských kol.
O kilometr dál, u stanice Crimée smutně postává jen jediný bicykl, a má prázdné obě duše.
Naštěstí hned za rohem jsou další stojany a tam už je kol k dispozici asi deset, z čehož celých sedm vypadá zcela pojízdně. Stačí jen upravit výšku sedla, a jedeme!

Půjčit si v Paříži kolo Velib je až hříšně jednoduché. Možností je celá řada, od půl hodiny, na kterou je kolo zapůjčováno zcela zdarma, až po roční abonentní kartu za 39 Eur. Krátkodobému návštěvníkovi Paříže asi bude nejlépe vyhovovat jednodenní půjčovné za 1,7 Eur. Zapůjčení lze vyřídit a zaplatit po internetu (http://en.velib.paris.fr/), nebo si zaplatit kartou přímo u stojanu. Platební karta je nutná, chápu, že tak pronajímatel má moje veškerá data a tím možnost mě jednoduše identifikovat. Po zkušenostech z Barcelony, kde mi porouchaný parkovací automat sežral kreditku, už raději svoji kartu do žádných neznámých přístrojů nestrkám, a objednal jsem si tedy dvě kola po internetu, získal identifikační čísla a piny, a pak už můžeme na libovolném stanovišti kola vyzvednout a na úplně jiném místě vrátit a vypůjčit si jinde zase jiná, a tak po celých 24 hodin.

Zpočátku se na tom kole cítím tak trochu nejistě, řídítka, na která nejsem zvyklý, brzdy jsou méně citlivé, k zastavení je potřeba stisknout obě dvě poměrně velkou silou. Všechny tři převody se ovládají otočným řazením na pravé rukojeti, a i ten nejtěžší - trojka - je velmi lehký a kolo nejede tedy žádnou závratnou rychlostí.
Teda to moje kolo.

Soňa vyráží kupředu jak rodilá Pařížanka, kličkuje mezi stojícími auty, prodírá se mezi chodci, ignoruje červenou, chodníky, přechody a jednosměrky, prostě „auta stojí, Soňa jede". Stačí pár hodin v Paříži, a už do sebe nasála všechny zlozvyky pařížských cyklistů. To město je sice prošpikováno cyklotrasami, ať už fyzicky opravdu vybudovanými na chodnících, nebo jen načmáranými bílou barvou na vozovce, ale cyklisté, chodci i motoristé, prostě všichni celý ten důmyslný systém ignorují a všichni jezdí všude. Tedy všude tam, kde vznikne nějaká skulinka, kudy se bicykl, moped nebo chodec protáhne.

Žádné nevraživé pohledy, nadávky nebo vztyčené prostředníčky, je to totální chaos, boj o prostor, bitva, která nemá raněné a padlé a snad chybí i nepřátelé - znesvářené strany. Symfonieta z klaksónů neburcuje, nehrozí, nevyhrožuje, nenadává ani nevaruje před nebezpečím, jen prostě zvukem podkresluje ten impresionistický dopravní zmatek. Tisíce nervních Seuratových teček, které zblízka nedávají smysl, nahlíženo z většího odstupu, však vytvářejí klidný obraz.

Svištíme přes Stalingradské náměstí, pod linkou metra vedenou na ocelovém viaduktu až ke křižovatce Barbés-Rochechouart, protáhneme se hloučky překupníků, a davem turistů směřujících na Montmartre, stáčíme dolů po Boulevardu Magenta až na zcela neprůjezdné Náměstí Republiky, pár metrů kličkujeme po chodníku, a už míjíme Georges Pompidou centrum a před námi se už objevují ty „useknuté" věže katedrály Notre Dame, všechno s minimální námahou, po rovince nebo z mírného kopce.

„Není čas na okounění, jedeme dál!" velím rozhodně.
„Kam to vlastně jedeme?" ptá se Soňa opatrně.
„Záleží vůbec na tom?" odpovídám vyhýbavě.
„No tak s tímhle se mnou nepočítej!" ta rozhodnost v hlase mě zneklidňuje, ona ví, nebo tuší.
„Takže Vítězný oblouk zase na kole neobjedu." postesknu si v duchu.
„Tak dobře, ale k té ocelové obludě to zvládneš, že jo?"

Jedeme po nábřeží a věž pana Eifella je čím dál tím větší, až ji bez zaklonění hlavy celou vidět nelze, a já jen lituji, že mě nenapadlo se podívat na internet, jak funguje systém půjčoven kol Velib mnohem dřív.

A pak už jen pár fotek mobilem, projížďka pod Trocaderem, přes náměstí Concorde, kolem pyramidy v Louvru k opeře Garnier, kde kola odkládáme do stojanů, protože se stmívá a začíná být chladno a my tu nejsme proto, abychom podávali sportovní výkony, ale užili si parádní sobotní den. Domů, tedy do hotelu, metrem.

Jízdenka na jednu jízdu metrem stojí jen o 50 centů méně, než půjčovné na kolo Velib na 24 hodin.
No, nekupte to.

Jindra 1.10. 2012