Bornholm: děti, kola a moře I.

Člověk si obvykle těžko vzpomene, co přesně ho vlastně přivedlo k určité myšlence. Ani nápad navštívit v rámci letošní rodinné cyklocesty dánský ostrov Bornholm nespadl jen tak z nebe. Věděli jsme sice od loňska, že chceme někam k moři, ale původním cílem byly Benátky, což je přece jen trochu jinde… Byl tedy rozhodujícím okamžikem ten, kdy jsme zjistili, že letos budeme mít na společnou cestu pouhých deset dní? Nebo opožděná, ale o to zaujatější četba básníkova blogu o Dánsku? Nebo má zimní služební cesta do Helsinek, kdy jsem poprvé v životě uviděl Balt a ten mi nepochopitelným způsobem učaroval? Jak už bylo řečeno: těžko říci. Ale vyšla z toho nakonec právě cesta na Bornholm. A vyšla nádherně.

Obavy

Určitá potíž byla v tom, že sebelepší informace stažené z internetu nenahradí osobní zkušenost. A ta nám chyběla. Známe kempy, ceny jídla, počasí a zvyklosti v Česku, Rakousku, Německu, Itálii. Nikdy jsme ale nebyli v Dánsku. Nikdy jsme nebyli na jakémkoli ostrově v moři. Nikdy jsme se nepřeváželi velkým trajektem. Tak nějak ještě míň než obvykle víme, co nás čeká.

Mé ženě takový stav věcí vyhovuje – řídí se heslem, že vždycky nějak bude. Já jí ten postoj tiše závidím, ale nejsem ho bohužel schopen. Normálně si to tak neberu, ale když jedeme s dětmi, připadá mi, že musím být jaksi zodpovědný. A namísto toho jsem nervózní. Hlavou mi běží nejhorší možné scénáře a otravuju všechny kolem. Ostrov vypadá na mapě tak směšně malý a odříznutý od zbytku světa…

Smějete se? Já se sám sobě taky musel smát, ale proti dotěrným obavám to moc nepomáhalo. Co pomohlo, byly rady zkušených. Takže díky moc, básníku, MarkuD, Václave a Jitko! Jestliže se nám cesta podařila, má na tom nemalou zásluhu právě vaše trpělivá ochota podělit se o vlastní postřehy a zážitky.

Rozhodnutí

Bylo ovšem letos také třeba udělat několik rozhodnutí, jejichž správností si vlastně doposud nejsme jisti. Za prvé – náš nejmladší Kryštof právě dosáhl věku pěti let a dobře ovládl šestnáctku kolo, na kterém vášnivě rád jezdí. Stál o to jet na vlastním stroji a nám bylo líto ho přemlouvat k sezení ve vozíku. Ostrov vypadal z map rovinatě a všichni zkušení nás přesvědčovali, že rizika pro malého cyklistu tam jsou takřka zanedbatelná, a tak jsme to zkusili. Náš denní dojezd se tak ovšem ještě snížil: z loňských běžných 40 km za den zhruba na 20. Pojem „rovina“ se navíc ukázal býti hodně relativním. Kryštof šlapal rád a často se nedočkavě projížděl i ráno v kempu, ale unavený byl dost. V jednu chvíli jsme se obávali, že ostrov naším tempem ani nestihneme objet. Ale snad bylo naše rozhodnutí správné: zatímco tohle píšu, Kryštof se kolem mě už zase prohání na kole a jeho přáním je, abych mu na něj sehnal nosič, protože za rok prý poveze náklad...

Další sporné rozhodnutí trochu souvisí s předchozím: vzhledem k omezenému času jsme letos nenaplánovali žádný odpočinkový den. Předpoklad zněl, že náš obvyklý rytmus (dva dny jízdy a jeden den odpočinku) nebude nutný, protože pojedeme podstatně kratší etapy. Nu, dneska si myslím, že tohle rozhodnutí bylo chybou. Zapomněli jsme, že při cestování nejsou únavné ani tak kilometry, ale spíše neustálá změna místa, každodenní balení všech věcí a každodenní starost o příští nocleh. Od toho všeho nám krátké etapy nepomohly. Děti to odnesly možná mírně vyšší únavou, hůře jsme na tom byli my dospělí. Z většiny cyklocest si pamatuji, že ta pravá pohoda nastává právě při prvním odpočinkovém dni: člověk pustí z hlavy starosti s přípravami, nabude přesvědčení, že se všechno zvládne, sedne si, dá si kávu a uvědomí si, že je mu na cestě krásně. Ne že by letos takové okamžiky nenastaly, ale bylo těžší je v neustálém zápřahu (a snad i kvůli ne zcela příznivému počasí) vyhledat a zachytit. V tomto ohledu máme tedy napříště jasno: jakkoli budou naše cesty časově omezené, odpočinkové dny (tedy dny, kdy se nikam natěžko nejede) budou. Je to důležitá součást cestování.

Koukám, že pro samé povídání o plánech a přípravách jsem se nedostal ani k Bornholmu samému. Tak příště.