Můj první Favorit

„Kapitáne, loď na pravoboku!"
Naše loď se kymácí ze strany na stranu v pětimetrových vlnách, pichlavé slunce spaluje kůži a to vlhké vedro mě snad uvaří.
„Cvrčku, vylez do koše a zjisti kdo to je!"
„Provedu kapitáne!" běžím po kluzké palubě k hlavnímu stěžni, co nejrychleji dovedu.
Náhlý náraz větru škubnul naší galeonou, podrazil mi nohy a smýknul se mnou k bednám se střelným prachem. Hlava náraz vydržela, brýle nikoliv. Jedno sklo chybí, druhé je prasklé na tři díly.
„Kapitán na tebe spoléhá" duní mi v uších a já šplhám po provazovém žebříku k nebesům. Po zádech mě tečou proudy potu, horkem se dusím, nemohu dýchat.
„K ďasu, Cvrčku, vidíš něco?"
Nakláním brýle, abych alespoň jedním okem zaostřil.
Je to tak. Černá vlajka s lebkou a zkříženými hnáty.
„Jsou to piráti, piráti kapitáne!" křičím co nejhlasitěji.
„Slez okamžitě dolů, mám pro tebe úkol" volá kapitán.

Sjíždím po stěžni dolů jako hasiči z černobílé filmové grotesky a už se hlásím kapitánovi.
„Tuhle mapu, pamatuj si, tuhle mapu ostrova s pokladem, musíš pořádně uschovat a za žádnou cenu jí nesmíš vydat nikomu, jenom panu učiteli Škrétovi, nebo jeho dětem.
Utíkej se schovat, Bůh s tebou, Cvrčku".

Choulím se v podpalubí za stočeným lanem a snažím se vzpomenout si, jestli pan učitel Škréta má nějaké děti. Na palubě zuří bitva až náhle, poslední zoufalý výkřik a pak zlověstné ticho. Slyším blížící se kroky střídané rytmickým klepáním dřeva na dřevo.
„To bude Silver s jeho protézou!"
Poklop do podpalubí se nazvedává a Silver už se blíží.
Nemohu dýchat, rychle a krátce se nadechuji a vydechuji jako uhoněný pes.
„Kde je mapa!" fackuje mě Silver po tvářích.
„Mapa, slyšíš, mapa!"
Dusím se....

„Tak už se prober kluku!" pleská mě táta po tvářích.
Maminka mě podává nějaký prášek a sklenici vody: „Na, polkni to, to ti srazí horečku".

„Tak tohle si vážně přehnal, Jindřichu" - maminka říkala tátovi Jindřichu jenom když se na něj zlobila, nebo když něco myslela velmi vážně.
„Moh já jsem vědět, že kluk je takovej pitomec?"
Máma nic neodpověděla, ale její oči mluvily za ní.
„Ne mohl, ty jsi to měl vědět, nebo tušit..."

Byly vánoce a výjimečně na sněhu i u nás, v Braníku. Také trochu mrzlo.
Pod stromečkem jsem našel dárek ze všech dárků, co jsem kdy dostal, největší. Vlastně se pod stromeček ani nevešel, stál trochu stranou, vedle.
Můj první Favorit. Nádherně nový, nablýskaný, s přehazovačkou a horským tácem, klukovský sen, nikdy nevyslovený, přesto splněný. Táta ho od léta schovával u Dezauerů, sehnat Favorita, co stál polovinu měsíčního platu, tehdy nebylo jednoduché, na „Gorkáč" prý přišli jen čtyři a můj táta jednoho pro mě vybojoval, uplatil, nevím, jak to dokázal a už se to nikdy nedozvím.

A tak jsem hned na Hod Boží ráno, navlečen do dvojitých tepláků a v zimní bundě jel svého „Favouše" prohnat. Nejdřív dolů, Pod Zemanku, za Péťou Dorazilem.
„Na horách? Aha, vlastně to říkal, děkuji Vám, tak jindy"
Petrovi se nepochlubím, tak Ondra Trojan s Bořkem Klečkou v Podolí.
„Kluci sáňkují na Cinkláku, neměl bys na tom kole blbnout, nastydneš!" volala za mnou paní Klečková. Tak na Cinklák, kousek po Jeremenkové a pak kolem školy nahoru.

„Nějak jsem se moc nabalil, je mi v tom děsný horko" rozepínám si větrovku a na největší kolečko se šplhám do kopce. U skleníku potkávám pana učitele Škrétu, papoušci se musí krmit i o svátcích.
„Koukám, že si dostal kolo?"
„Má čtyřkolečko, pane učiteli" konečně se někomu můžu pochlubit.
„Bezvadné kolo, ale teď se seber a ujížděj domů, a zapni si tu bundu!"

Už jsem byl skoro doma, když mi to podjelo na zmrzlé louži a plácnul jsem s sebou o zem.
Odnesly to brýle, jako vždycky.
„Celé svátky uvidím prd..."

„Vypadá to na pneumonku, zítra ho vezmu na rentgen" slyším mámu.
„Měl jsem mu ho dát k narozeninám, ale copak se tak velký dárek dává k narozkám?" sklesle řekl táta. „Teď už s tím nic neuděláme, bude dobrej, už si to tak neber..."

„Co mi je mami?"
„Asi máš zápal plic."
„Na to se neumírá?"
„Ne, neboj, na to se neumírá, ale nejezdí se při tom na kole!"
„Jak dlouho, mami?"
„Alespoň do jara, hochu...."

"Tahle zima bude pro mě nekonečná", pomyslel jsem si a usnul.
Silver už se nevrátil, ale přišla teta Srbová s injekcí penicilinu a pak ještě mockrát....